Triáda

Dom Samuel Lauras, opat trapistického kláštera v Novém Dvoře, v tomto svazku předkládá výroky otce Jeronýma, otce Patrika a otce Mikuláše, trapistických mnichů ze Sept-Fons, jak je jako novic vyslechl před třiceti lety, a doplňuje je několika komentáři a vzpomínkami.K povaze Apofthegmat nedílně patří to, že jsou určitým způsobem živoucí a tajuplná, což od čtenáře či posluchače vyžaduje, aby je přijímal s jistou poslušností podle latinského slovesa oboedire (stejně tak i české sloveso – poslouchat).Nemáme je tedy vykládat a hodnotit na základě našich osobních preferencí, nýbrž jim máme dovolit, aby jejich slova vdechla život našemu vlastnímu životu. ... Apof, jak tvrdí vzdělanci, k významu přidává rovinu vážící se k výšce. Apofthegmata. Slovo vyslovené shora, z pozice autority. Slovo, které pozvedá naslouchajícího, slovo, k němuž se i ten, kdo mu chce naslouchat, musí sám pozvednout.“

Duchovní spisy otce Jeronýma, sv. 3. Otec Jeroným rád opakoval, že v duchovním životě je třeba „stavět na pevných základech“. Růst v nadpřirozeném životě seznamuje jednoduchým způsobem se zákony života s Bohem. Láska k modlitbě, má-li dojít svého cíle, musí být osvětlena přesným poznáním. Otec Jeroným podává čtenáři pomocnou ruku, aby se na cestě k Bohu vyvaroval omylů a neztratil odvahu.

Charakteristickým rysem modlitby růžence je opakování stejných slov. Může nám tato modlitba pomoci setrvat v Boží přítomnosti? Otec Jeroným se růženec modlil po mnoho let a získaná zkušenost ho vedla k napsání krátkého „předzpěvu“. Je určen těm, kteří by se rádi modlitbě růžence věnovali, aby skrze Pannu Marii dospěli k hlubšímu osobnímu vztahu ke Kristu. Otec Jeroným ukazuje, jak se vyhnout rutině a vytvořit si jediný návyk – znovu a znovu se obracet k Bohu a prohlubovat přátelství s ním.

Možnosti a melodie patří k nejzralejším textům otce Jeronýma, mnicha z kláštera Sept-Fons, který v tomto krátkém pojednání o Boží lásce předkládá syntézu celého svého života, své zkušenosti a duchovní nauky. Jeho rady a varování, prostoupené srdečností a dobrotou, jsou určeny především řeholníkům, ale nejen jim. Otec Jeroným se obrací ke každému člověku, který upřímně touží po životě modlitby a spojení s Bohem. Kniha je součástí projektu vydávání spisů otce Jeronýma (dosud vyšlo: Otec Jeroným – Dopisy bratru Patrikovi – výběr dopisů, adresovaných v letech 1971–1984 bratru Patrikovi, současnému opatovi kláštera Sept-Fons, Otec Jeroným. Mnich – částečný portrét – album fotografií otce Jeronýma zobrazující všechny etapy jeho života, doprovozené úryvky z jeho textů).

Dosud nevydané texty otce Jeronýma, které čtenář nalezne v tomto svazku, se týkají Eucharistie. Nepojednávají o ní vyčerpávajícím způsobem, vyslovují však podstatné. Otec Jeroným byl pravý mnich, tedy vnitřně jednotný člověk. V hluboké harmonii prožíval dvě skutečnosti, které lidé rádi uvádějí do protikladu, kněžství a mnišský život. Dokonale tím vyjádřil svou odpověď na Boží povolání, které zaslechl jako mladý člověk a poté na prahu dospělého života: vzdávat Bohu slávu, sloužit mu, navázat s ním důvěrný vnitřní vztah, ze kterého se rodí přímluvná modlitba za spásu lidí. Tyto texty byly psány v sedmdesátých letech minulého století pro mladého mnicha, který se připravoval na kněžství. Tlumočí však zkušenost, jež je stále aktuální.

Čtenář tohoto svazku se seznámí s životem otce Jeronýma. Nejprve prostřednictvím portrétu od otce Mikuláše, který mu byl z jeho žáků nejblíže. Hned potom ve vzpomínkách autora samého. Nejde však o autobiografii, nýbrž o pohled na všechny, kdo mu pomohli stát se tím, kým byl – mužem modlitby, kterého život v klášteře naplňoval štěstím, silnou a vyrovnanou osobností, schopnou předat druhým své zkušenosti ze života s Bohem.

Výběr dopisů, adresovaných v letech 1971–1984 bratru Patrikovi, současnému opatovi kláštera Sept-Fons. Jsou svědectvím o silném lidském vztahu, vykreslují vznešený ideál života s Bohem a podávají obraz o životě otce Jeronýma, duchovního obnovitele mnišského života v klášteře Sept Fons. Vypovídají o jeho věrnosti mnišskému povolání, o příkladné vytrvalosti v modlitbě a o schopnosti citlivě vést k této věrnosti a vytrvalosti i jiné.

Kniha Povídání o pejskovi a kočičce patří ke klasickým dílům literatury pro děti. Poprvé vyšla roku 1929 a od té doby potěšila mnoho dětí a jejich rodičů.Pejsek a kočička spolu žijí v domečku a vedou svoji malou domácnost a chtějí všechno dělat jako velcí lidé, umývají špinavou podlahu, pečou dort, chodí v neděli na procházku, píšou dopis dětem nebo hrají divadlo. Ale protože pejsek a kočička lidmi nejsou, nedopadne všechno vždy tak, jak by si přáli, jejich svérázná řešení jsou ale vždy zábavná a originální.V některých příbězích vystupuje postava spisovatele pana Čapka, kterého pejsek a kočička navštěvují, hovoří s ním o vážných věcech a pomáhají mu s psaním příběhů pro děti.

Studie O filosofii dějin (vydaná anglicky v New Yorku roku 1957 a francouzsky v Paříži roku 1959) je jediný spis, který Jacques Maritain (1882–1973) věnoval výslovně filosofii dějin.Titul knihy „O filosofii dějin“ (anglicky On the Philosophy of History, francouzsky Pour une philosophie de l’histoire) naznačuje, že Maritain nechtěl napsat ani soustavné pojednání o filosofii dějin, ani ve vlastním slova smyslu úvod do této disciplíny, který by mapoval veškerou její problematiku. Jeho cílem bylo ukázat možnost a platnost určitých filosofických zákonů, které osvětlují lidské dějiny a činí je pro nás srozumitelnějšími.

Kolem roku 1100 vznikla ve Francii Píseň o Rolandovi (zapsaná ve druhé čtvrtině 12. stol.), v níž byl poprvé zformulován civilizační ideál rytířství.

Křesťan ve společnosti. Výbor přibližuje jednoho z nejvýznamnějších představitelů ruského pravoslaví dvacátého století Alexandra Meně (1935–1990), který po celý život působil jako kněz v různých farnostech Moskevské oblasti. Byl to muž, který se snažil o „aggiornamento“ v pravoslavné církvi a celý život zasvětil šíření křesťanství a náboženské osvětě v krajně nepříznivých podmínkách sovětské komunistické totality. Jako první dokázal v době tzv. perestrojky předstoupit coby představitel pravoslavné církve před laickou veřejnost jakožto moderní člověk s obrovským vzděláním a rozhledem, schopný odpovědět na náboženské a životní problémy lidí žijících v postsovětské společnosti. Pro svůj veliký evangelizační úspěch a zejména pro velikou ekumenickou otevřenost byl zákeřně zavražděn.

O budoucnosti křesťanství v našem světě. Titul vyšiel aj v slovenčine: Celým srdcom (2017).Jak ve 21. století žít klášterním životem?Jak plnit naše křesťanské povolání ve světě rozpadlých hodnot?Přes všechen zmatek, jenž kolem nás vládne, máme předávat křesťanskou víru. Ale tím naše odpovědnost nekončí. Naším úkolem je také pečovat o výchovu těch, které Bůh povolal k mnišské a kněžské službě, aby dokázali převzít dědictví, jež nám bylo svěřeno, a podle něho žít a předávat je dál.

Rozprava mnicha o jednotě v protivenství. Tento palčivý problém vychází ze současného stavu věcí, jeho řešení se opírá o teologii a Bibli. Je spíše intuitivní než spekulativní, přestože mnoho stránek má velmi solidní základ. Dokládá je svědectví autorova vlastního příběhu a mnišské zkušenosti.

Úvodní část knihy tvoří krátké úvahy o základních pojmech křesťanství, o Desateru, svátostech, Modlitbě Páně. V druhé části autor odpovídá na otázky dětí. Po Pár krocích do křesťanství, které byly určeny pro starší děti, se Pavel Kuneš v nové knize obrací spíš k mladším školním dětem. Laskavě, s humorem a s respektem k dětské životní zkušenosti uvádí děti do světa víry a náboženství.

Vyprávění o mladém mnichovi bratru Theofanovi ze Sept-Fons napsal otec Samuel, nynější převor kláštera v Novém Dvoře, několik týdnů po jeho smrti v roce 1989 jako svědectví o souboji se zákeřnou nemocí. Když bezmála dvacet let po těchto událostech pročítal český překlad, došel k závěru, že biblický obraz, kterým by se dal vystihnout životní osud tohoto mladého mnicha, je unesení proroka Elijáše na ohnivém voze. Bůh vzal bratru Theofanovi s překvapivou silou vše, co mu dal, a on se podvolil.

"Její jméno působilo jako hvězda naděje, která vyvede romský lid z bludného kruhu nepochopení mezi Romy a gádži. Elena Lacková (* 22. března 1921 ve Veľkém Šariši - 1. 1. 2003 v Košicích) napsala první romskou hru, nacvičila ji se svými příbuznými v chatrči cikánské osady; psalo se o ní s obdivem v novinách, pozdvihla romipen z bláta ignorantského opovržení... Znovu jsem začala za Ilonou jezdit v roce 1976... A Ilona vyprávěla. Vyprávěla věci, o kterých nemluvila, když byl její muž naživu. Nic špatného - pouze uvolněné zvažování a hodnocení vlastního života. Bylo to fantastické a já začala natáčet. Natáčely jsme celé dlouhé večery, týden, deset dní, po celou dobu, co jsem u ní bydlela... Ilonina životopisná a zároveň etnologicky nesmírně zajímavá vyprávění jsem jezdila natáčet několikrát za rok po dobu osmi let. Průběžně jsem je přepisovala z magnetofonu a narůstaly mi stránky a posléze i fascikly romských textů. Při přepisování jsem znovuprožívala trans jako při Ilonině vyprávění. Zároveň jsem čím dále tím více pociťovala, že se nesmírně proviním na Iloně, na Romech i na Neromech, pokud její výpověď nesdělím dál." (Z předmluvy Mileny Hübschmannové.) Životopisná mozaika z prostředí romské menšiny. Vyprávění s fantaskními prvky, ale také výpověď ženy, která prožila dvě totality a zápasí o svou tradiční víru.

Poezie a umění tvořily důležitou součást života francouzského myslitele Jacquesa Maritaina (1882–1973). Jeho žena Raïssa byla básnířka, měl mnoho přátel mezi umělci a básníky (mj. Ch. Péguy, G. Rouault, M. Chagall aj.). Rozsáhlou a originální část svého filosofického díla věnoval teoretickým otázkám umění. Odpovědnost umělce (1961) je poslední Maritainovou větší publikací z této oblasti; jejím základem byly přednášky na universitě v Princetonu. Po stránce obsahové se v knize Odpovědnost umělce stýkají dvě samostatné disciplíny, filosofická estetika a filosofická etika. Maritain ovšem neřeší obecné problémy estetiky nebo obecné problémy etiky. Vychází ze svébytných pojetí teorie umění a teorie mravnosti a na tomto základě pojmenovává vzájemný vztah obou oblastí.

Edice je autorovým výborem nejdůležitějších textů, které napsal v uvedeném období. Východiskem Tesařových společenských aktivit bylo přesvědčení, že jediným účinným způsobem, jak vyjít z totalitního režimu, je vytváření struktur občanské společnosti. Předložené texty tuto myšlenku prohlubují a teoreticky zdůvodňují i z historické praxe, zároveň ukazují na pokusy hledat nejpřístupnější a všeobecně nejsrozumitelnější formy její praktické aplikace.Tesař, jako jeden z významných představitelů socialistické nekomunistické a nemarxistické opozice, patřil na konci šedesátých let k významným organizátorům odporu proti nastupující konsolidaci, v letech 1969–1970 a 1971–1976 byl vězněn, po návratu z vězení podepsal Chartu 77. Byl prvním iniciátorem vznikajícího Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, dále podzemní univerzity v Brně a v neposlední řadě také spolupráce s polským disentem.Texty jsou vydávány jako historické dokumenty, tj. jsou zveřejňována autentická autorská znění bez pozdějších úprav. (Avšak v kvalitní ediční adjustaci.) Edice obsahuje celkem 22 textů, z nichž naprostá většina vychází poprvé nejen knižně, ale dokonce tiskem (byvše vydány v samizdatu).

Kniha dlouhá léta komunistickým režimem vězněného teologa, filosofa a publicisty (1921–1998), inspirovaná mj. Myšlenkami Blaise Pascala. Nejde o deník v pravém slova smyslu, zápisy sice narůstají v čase, ale jejich tématem není lineární každodennost všedního života. Edice obsahuje zápisy z let 1969–1975, v závěru je připojen text Tajemství otřásání (datovaný 1955–1960). „V české literatuře není mnoho deníků toho druhu, jaký se zde dostává čtenáři do rukou. Autor žije Apokalypsou. Tato kniha pronikla jeho ducha až do oněch hlubin, v nichž se setkává s živým Bohem. Celý svůj život a veškeré dění vidí jejím prismatem. Formuluje zásady jejího výkladu a četnými citacemi literatury starověké, středověké a novodobé nám umožňuje lépe pochopit jak tuto knihu, tak náš život a smysl krize našeho věku. Klíčem k pochopení této krize je především meditace »Tajemství otřásání«, kterou autor připojil ke svému deníku. Vnitřní svět autorův má dva póly, tajemství otřásání a tajemství vejití v odpočinutí. Tyto dva póly jsou vlastně póly vnitřního světa každého z nás. Otřásáním, úzkostí a starostí se zabývá mnoho denních zápisků. Je jich daleko víc než stránek o vejití v odpočinutí. Odpočinutím vrcholí život člověka. Kolik lidí však vejde v odpočinutí, čili dosahuje dokonalého pokoje v tomto životě? Čtenář, který hledá smysl úzkosti a starosti, který touží osvobodit se od těchto dvou »sester«, jež provázejí náš život, najde v deníku řadu záznamů, které mu pomohou osvobodit se od nich. Život každého z nás je zápasem Jakubovým, zápasem s živým Bohem. Záznamy z 20. 7. 1971 a »starý zápis« z února 1975 patří k nejhlubším stránkám vydávajícím svědectví o tomto zápase. Záznam z 20. 7. 1971 je vnitřním portrétem nejen autora, nýbrž člověka vůbec. Důležitou úlohu hraje v životě autora idea domova. Osvětluje ji zážitky ze svého dětství, úryvky z české a jinojazyčné literatury, citáty z bible… A nejde mu jen o domov našeho dětství a o vlast. Idea domova je zde promítnuta do celého kosmu. Apokalyptický deník není jen komentářem k Apokalypse. Vede nás k tomu, abychom četli evangelia, bibli a veškerou literaturu ve světle této knihy, abychom v tomto světle viděli celý náš svět.“

Svazky Publicistika 3 a Publicistika 4 navazují na vydanou Publicistiku 2 (2012) a přinášejí objemný souhrn Čapkových referátů, recenzí, poznámek a článků o dění v oblasti výtvarného umění v letech 1921-1930, respektive 1931-1939. Těmito svazky ukončujeme nejen vydávání výtvarné publicistiky tohoto autora, ale uzavírají se jimi i celé Spisy, jejichž vydávání zahájil v roce 2007 svazek s Čapkovou literární publicistikou.Texty zařazené do posledních dvou svazků byly vesměs původně otištěny v periodickém tisku a pocházejí z období Čapkova působení v Lidových novinách, v nichž měl na starosti rubriku pojednávající o pražských výstavách. Do tohoto deníku pravidelně přispíval od dubna 1921 až do svého zatčení 1. září 1939. Publikoval v něm stovky referátů, v nichž sledoval výtvarné aktivity v hlavním městě. Přestože deník nepovažoval za prostor pro výtvarně kritickou činnost, nelze jeho práce pro noviny číst jen jako pouhé informativní články o výstavách v Praze. Téměř nikdy se nezřekl vlastního hodnocení, v němž vyjadřoval svůj vyhraněný nárok na výtvarnou tvorbu, který sám uplatňoval ve svém malířském díle. Sledoval výstavy důležitých uměleckých osobností i méně známých autorů a se zaujetím psal o jejich výtvarných počinech. Neopomíjel ani ženské umění ani výstavy členů různých uměleckých spolků, například německých, a byl jedním z mála, kdo o nich tehdy referoval. Informoval o výstavách zahraničních výtvarníků i expozicích autorů užitého umění. V umělecké tvorbě zdůrazňoval vlastní způsob vidění a vyjádření, odmítal epigonství, rutinérství, konvenčnost, lacinou efektnost, manýru. Proti akademismu vyzdvihoval tvorbu založenou na vlastním názoru a vnitřní svobodě. Nad virtuozitu stavěl poctivě dosažené, byť skromnější umělecké výsledky. Jeho články tak v kritickém pohledu podávají sice ne vyčerpávající, nicméně zřetelný obraz dění na pražské umělecké scéně v době mezi válkami.Vedle Lidových novin přispíval Čapek i do umělecky zaměřených časopisů texty, jimiž se místo na běžného čtenáře deníku obracel v rozsáhlejších polemikách spíš na odbornou veřejnost. Střízlivě reagoval na projevy výtvarných tendencí meziválečné avantgardy, analyzoval její výtvarné počiny a odmítal ideologii, s níž byly spojeny. Nadřazoval lidské uměleckému, výtvarné hodnoty spojoval s hodnotami mravními.Zatímco z Čapkových textů o výtvarném umění z let 1921-1939 napočítáme v dosud vydaných knižních výborech jen několik desítek, bibliografie jich v tomto období eviduje více než tisíc. Známe je z výborů vydaných autorem (ve Spisech byly zahrnuty do svazku Knihy o umění) i posmrtně: Co má člověk z umění a jiné úvahy o umění z let 1911-1937 (1946), Moderní výtvarný výraz (1958), Méně výstav a více umění! (1999). Většina však zůstala zveřejněna jen ve svém prvním otisku v dobovém periodickém tisku.Naše edice chtějí v kritickém vydání zpřístupnit Čapkovu publicistickou tvorbu v co největší šíři a doplnit tím jeho obraz o sice méně výrazný, nicméně nepostradatelný rys. Josef Čapek sice psal své příspěvky jen pro danou příležitost, avšak pro svou literární hodnotu tu tato drobná díla zůstávají trvalým a pevným dokumentem, neodmyslitelným od českého kulturního dědictví.Edice přinášejí kriticky připravené texty doplněné o komentáře s vysvětlivkami, jmenný rejstřík a rejstřík výstav.Josef ČAPEK (23. března 1887 Hronov - mezi 5. a 24. dubnem 1945 koncentrační tábor Bergen-Belsen). Malíř, grafik, knižní grafik a ilustrátor, kreslíř, scénograf, prozaik, dramatik, básník, autor pro děti, žurnalista, esejista, výtvarný kritik a teoretik. Bratr spisovatele Karla Čapka (1890-1938), s nímž v mladých letech společně napsal řadu povídek (Krakonošova zahrada, Zářivé hlubiny a jiné prózy) a tři divadelní hry (Lásky hra osudná, Ze života hmyzu, Adam Stvořitel), a spisovatelky Heleny Čapkové (1886-1961), švagr básníka a překladatele Josefa Palivce. Po secesních začátcích příslušník kubistické avantgardy, jejíž principy posléze modifikoval do projevu osobitě oproštěné výtvarné zkratky. Postupně člen Skupiny výtvarných umělců, Mánesa, Tvrdošíjných a nakonec Umělecké besedy. Živobytí mu však zajišťovalo především redaktorské místo v Národních listech (1918-1920) a Lidových novinách (1921-1939). Jeho literární dílo opsalo svérázný vývojový oblouk od básnivých expresionistických povídek (Lelio, Pro delfína) přes baladickou novelistiku (Stín kapradiny) po novátorské bezdějové prózy (montaignovský filozofující esej Kulhavý poutník, pascalovský soubor "myšlenek" Psáno do mraků). Jako aktivní masarykovec a antifašista byl německými okupanty zatčen hned v první válečný den 1. 9. 1939 a připraven o život na samém prahu míru.

V letech protektorátu byl Jiří Weil personou non grata, vystoupil pod pseudonymem nebo šifrou jen ojediněle, k soustavné publicistice se mohl vrátit až po konci druhé světové války a do roku 1948 pravidelně přispíval zejména do týdeníku Kulturní politika a měsíčníku Literární noviny (jejž spoluredigoval). Po kampani proti jeho románu Život s hvězdou (1949) a po vyloučení ze Svazu československých spisovatelů (1951) publikoval sporadicky stati, které souvisely s jeho prací ve Státním židovském muzeu v Praze, kde našel zaměstnanecký a zřejmě i lidský azyl. Oproti prvnímu a druhému svazku publicistiky, jejichž stati tematizovaly takřka výhradně literaturu a kulturu Sovětského svazu, se autorův zájem rozšířil na písemnictví domácí a na překlady z dalších literatur. Reflexe sovětského písemnictví ovšem neustala ani po přerušení spolupráce s komunistickými tiskovinami (Rudé právo, Tvorba) a autor své pojetí revoluční literatury v zásadě neměnil.

Kniha obsahuje pasáže z knih Józefa Tischnera a rozhovorů s ním ve výběru a uspořádání spisovatele Wojciecha Bonowicze. Úryvky jsou přehlídkou témat, která polský filosof a katolický kněz vnímal jako naléhavá a opakovaně se k nim vracel, i charakteristik osob, které zaujaly důležité místo v jeho životě. Celek nabízí souvislý úvodní vhled do Tischnerova myšlení a dává je poznat v jeho konkrétnosti, šíři i hloubce, včetně neodmyslitelného smyslu pro humor.

Obsahem druhého svazku Spisů Josefa Čapka jsou tři zralé práce z posledního desetiletí autorova života: Kulhavý poutník, Psáno do mraků a Básně z koncentračního tábora. Esej Kulhavý poutník (1936) vydal Josef Čapek rok před svými padesátinami. Autor a jeho druhé já, vzájemně se doplňujíce, opravujíce a ponoukajíce, vedou zde živou rozpravu o podstatných setkáních na cestě životem: s tělem, duší, různými věky člověka, smrtí, přírodou, uměním. Dotekem doby silně poznamenán je posmrtně vydaný (1947) svazek Psáno do mraků. Je to proud krátkých, často aforisticky vyhrocených deníkových úvah o věcech umění, situaci národa, mravnosti – extrakt Čapkovy tvůrčí a životní zkušenosti, moudrá a zároveň nekompromisní kniha moralisty a demokrata. Rukopisy Čapkových vězeňských básní a básnických překladů přinesli do vlasti, po autorově anonymní smrti někdy v dubnu 1945, až přeživší koncentráčníci (Básně z koncentračního tábora, 1946). Jde o jakýsi experiment naruby. Čapek, milující moderní poezii, nevázal se tu jejím kánonem, protože sám se básníkem necítil a protože chtěl být přístupný všem spoluvězňům, kteří se k tajeným opisům jeho veršů dostanou. Ti, kdo nemají smysl pro osobité a nové, jež už ohlašuje příští literární časy, mají sklon odsouvat tyto tři Čapkovy knížky na okraj české literatury. Soudíme naopak, že v ní patří k jejímu jádru: k jejím hodnotám nejryzejším a nejtrvalejším.

Klasické dílo duchovní teologie (1. vydání 1937), v němž autor podává postavu Ježíše Krista, jak se s ní setkáváme v evangeliích, a poukazuje na tajemství jeho osoby, aniž je chce rušit. Historicko-kritická exegeze přinesla od doby vzniku této knihy mnoho nových detailních poznatků, ale na pozadí současných teologických diskusí o různých podobách Ježíše ve filmu a literatuře zůstávají Guardiniho úvahy podivuhodně aktuální.

Básně sebrané do ucelené sbírky vycházejí ze vzpomínek na svět dětství, které autor prožíval v enklávě na okraji Střešovic nedaleko Hradčan v padesátých a na počátku šedesátých let minulého století. Pokřivená a zvrácená doba, nedávná i současná, vstupovala rozličným způsobem do života rodičů i rodičů jeho dětských kamarádů. A byla také příčinou konfliktů a konfrontací s prostředím tehdejšího komunisty ovládaného školství. Na druhou stranu to však také byla ještě doba, která dětem v jejich volném čase poskytovala svobodu a otevírala prostor pro dětskou spontaneitu v míře, o jaké se dnešním generacím dětí už ani nesní. Tomáškovi se podařilo málo slovy evokovat ponuré a zároveň drahé časy dětství. Texty doprovodil devatenácti celostránkovými barevnými kresbami Václav Sokol.

Vyprávění pro děti vycházejí poprvé jako samostatná kniha podle autentického znění, jak je publikoval Josef Čapek v Lidových novinách v letech 1929–1933. Rovněž při reprodukci Čapkových ilustrací k vyprávěním a grafickém členění textu byla respektována výchozí podoba původního otisku.

Vašíčkovy eseje nad díly Andreje Platonova, Borise Pasternaka, Josepha Conrada, Josefa Váchala, Josefa Lady, Ernesta Gellnera, Alana D. Sokala a dalších se soustřeďují na otázku vztahu skutečně obecných, vědeckých pojmů k výrazům „běžného“ jazyka. Zkoumá se zde konstituce pojmů (předpojmy, ideje-matky, vůdčí ideje, zakladatelské mýty) a jednotlivě jsou vyšetřovány celek, obraz, krajina, styl, banalita, metafora.

Paměť rodu je především pamětí jazyka. Autorka zaznamenala „dědova vyprávění“. Paměť rodu je především pamětí jazyka. Jazyk předků autorka v dalších textech proměňuje ve vlastní výpověď.

Autor vnesl do českého myšlení o literatuře kromě osobitých soudů a čistého jazykového stylu dva výjimečné rozměry. Prvním je perspektiva filosofického zájmu, v níž umění posledního století nabývá prostřednictvím filosofie nového, oživujícího smyslu. Druhým pak sebereflexivní pohled na tvůrčí i provozní mechanismy akademické literární vědy, který zároveň znamená šance této disciplíny a možné východisko ze současné slepé uličky stále zbytečnějších textů o umění Jeho texty představují jednu z mála původních hodnot české literární esejistiky posledních čtyřiceti let.

Pár kroků do křesťanství je základní kurz určený původně pro druhý stupeň základní školy nebo pro mladší gymnazisty. Obsahuje několik kroků, kterými člověk může vstoupit do oblasti náboženství a později křesťanství.

Rozprava mnicha o prokazování milosrdenství. Proč je někdy tak těžké chválit Boha nebo se k němu modlit?To proto, že sami spontánně nemáme zalíbení v tom, co je dobré. Ale zalíbení se dá vytříbit. Varujme se řídit se podle toho, co se nám líbí. Varujme se také toho, abychom si libovali v něčem, co se nám nelíbí. Bůh nás nechce k ničemu nutit! Naučme se své zalíbení zaměřovat na skutečně dobré věci. Utíkejme před banálními nebo nevkusnými situacemi, architekturou, hudbou, potravou či vztahy. Hledejme to, co je kultivované, vznešené, vkusné. Jsi schopen přiznat, že stejně jako v řadě dalších věcí potřebuješ i v oblasti vnitřního a duchovního života vytříbit vkus?„Okuste a vizte, jak je Hospodin dobrý“ (Žl 34,9). Boží věci téměř vždycky chutnají jako mana. Je třeba si na ně zvyknout.

Povídky Půlnočního deníku psala Gertruda Goepfertová na základě záznamů svých tehdejších snů v průběhu 60. let, v době, kdy se starala zejména o vlastní rodinu. Soustavnému psaní se tehdy nemohla věnovat, ale zapsané sny byly, jak říká, „jako hotové románky, které uvázly v mysli, v paměti jako vzpomínky na ,prožitou noc‘“. Jejich síla netkví prvotně v tom, jaké události jsou v nich popisovány. Sebevědomí autorčiných textů má své opodstatnění ve způsobu, jakým Goepfertová z těkavých snů vybudovala beletristický text, který pojednává neskutečné obrazy a situace věcně a s odstupem. Fantasknost dění je střídmou stylizací, prostou nadnesenosti, paradoxně podtrhována a zvýrazňována.

E. R. Curtiovi (1886-1956) se touto knihou podařilo napsat jedno ze stěžejních děl evropské literární vědy 20. století. Vzápětí po vydání byla přeložena do všech velkých evropských jazyků. Dokládá, že základem prakticky každé národní evropské literatury je společná latinská tradice.Před čtenářem defilují dvě tisíciletí evropských literárních dějin se všemi svými velkými jmény, od Homéra přes sv. Jeronýma k Dantovi, Shakespearovi či Goethovi. Východiskem výkladu je dokonalá filologická analýza textů. Jsou zde zpracovány všechny klíčové problémy literárních dějin, a to ve fascinujícím materiálovém záběru. Mezi nejzajímavější partie knihy patří rozbor literární "topiky", návratných obrazů, neustále se vynořujících z kolektivního podvědomí (tyto partie jsou inspirovány zejména dílem C. G. Junga).Vedle zájemců o literární dějiny má kniha svou popularitu i mezi klasickými filology, kunsthistoriky, historiky, filosofy, teology, sociology, psychology atd.

„Olahová […] umělecky využívá romské zázemí, ale nepíše pro vyhraněnou skupinu čtenářů. Otázku, nakolik jsou její povídky romské a nakolik neromské, nechme zodpovězenou nejednoznačně, ale rozhodně nekončeme frází, že na tom nezáleží. Záleží na tom“ (Jan Červenka). Některými rysy povídky upomínají na folklorní vyprávění (vychází z ústního, sedí se v kruhu, přebírá se iniciativa vypravěčská z osoby na osobu, rezidua romské paramisi či nějakého podobného žánru), těmi změnami poloh, jako by někdo jiný najednou začal s jiným příběhem, který se volně navazuje, postava představuje jen formální rámec, nemá nutně identitu, a odběhnutími, která se klopotně vracejí, aby se udržel „syžet“, a samosebou i tím moralismem, který je ale přítomný i ve (zpravidla) jednodušších příbězích E. Olahové ze života. Jazyk vyprávění není individualizován, dokonce i vyprávění samo je přizpůsobeno žádoucímu schématu, podřízeno prvořadému cíli: sdílení.

Paměti architekta. Paměti architekta Jana Sokola (1904–1987) osvětlují dlouhou cestu za smyslem života, práce a víry. Volba architektury vymezila prostor ke studiu i tvoření, doba někdy pomáhala, jindy stavěla těžké překážky. O minulém pro přítomné a budoucí píše autor v první části knihy. Druhá část, Moje plány, shromáždila architektovo dílo, vycházející z koncepcí zakotvených historicky, technicky i umělecky. Ideje a plány se ale často nedaly realizovat jinde než na pracovním stole. Tam přesto i drobné úkoly nalézaly váhu symbolu, v hledání přinášely pevnou oporu reality.

Adepti jsou nenahraditelný zdroj poučení o době, ve které se necítí dobře. V noci se adeptům zdá o pekle, kde má sestra v Umění dlouhé zahnuté nehty. Odevzdanost, vytrvalost, trpělivost činí adepty velice nápadnými. Ve vzhledu není mezi adepty a západními žádný zásadní rozdíl. Od adeptů lze těžko očekávat, že se budou chtít prosazovat ve světě, kde se stal symbolem nesmrtelnosti generální Mojžíš. Adepti jsou adepti. Těla adeptů tvoří text Adeptů. Má ovšem někdo předpoklady adepty pochopit, když o nich neučí ve škole? Adepti budou zázrak. I na tykání určitě dojde. Tuto kompozičně i tvarově náročnou prózu psal autor v letech 1997–2007. Odvolává se na hermetickou tradici evropského myšlení, již však zároveň oživuje a přenáší do současnosti, když se snaží dění současného světa a jeho postav vidět právě skrze tuto myšlenkovou mřížku. Základní otázkou románu je, jak může vnímavý, otevřený člověk žít v současném světě, jaké jsou rámce, které si vytváří, aby obhájil svoje jednání a přítomnost.

a ještě jedna od Josefa Čapka jako přívažek. Devatero pohádek patří mezi nejoblíbenější klasické české pohádkové knihy. Kouzlo pohádek o psech, kočkách, ptácích, vodnících, pošťácích, doktorech, loupežnících, tulácích i policistech dotvářejí ilustrace Josefa Čapka.

Texty z let 1967 - 1969 o začátku německé okupace. Svazek shrnuje dosud knižně nepublikované studie a články Jana Tesaře věnované nacistické okupaci a úsilí české kultury o „nalezení nového národního vědomí“ tváří v tvář tehdejšímu smrtelnému ohrožení. Stati částečně uveřejněné v letech 1968 a 1969 byly psány se zřetelnou snahou orientovat národní společenství na nové osudové křižovatce.

Svazek první. V prvním svazku básnického díla Čana (1946-1997, od roku 1968 ve Švýcarsku a Izraeli) vycházejí sbírky Červen, Balady za šesťák a romance po korunce a Zpěvy skoro sokolské. V Čanově poezii se spojuje ironie s vážností, hravá nadnesenost a zpěvnost s disonancí a tíhou. Jak už naznačují názvy tří sbírek, je silně ukotvena v dialogu s českou básnickou tradicí. Tu Čan rozvíjí do hlasu mimořádně svěžího a osobitého.

Kniha o Jakubu Demlovi. "Kniha je souborem mých prací věnovaných Jakubu Demlovi, které vznikaly v letech 1968–2008,“ píše o tomto svazku jeho autor Vladimír Binar. „Soustřeďuje texty různého charakteru a podob – vedle rozsáhlejší monografické studie se zde objevují články, přednášky, doslovy, studie, komentáře, ediční návrhy, průvodce životopisným a místopisným labyrintem básníkova života a jeho vydavatelskou činností, soubory postav vystupujících v jeho ,theatrum mundi‘, dokonce i interview věnovaná vydávání Demlova díla a tomu, jak zasahovalo do mého života. Přes různorodost těchto textů, věřím, že ve svém celku podají základní obraz dramatického i tragického dění Demlova života, stejně jako vývoje a tvarové podoby jeho díla – jedinečného útvaru v dějinách české literatury. Kniha obsahuje bibliografii knižního díla Jakuba Demla od Jiřího Dostála.