Aleš Palán

2. diel. Číta: Vladimír Kroc Celkový čas: 3 hodiny 38 minút Další nálož čtyřiceti rad, úsměvných fejetonů, které nenásilně člověka vedou k zamyšlení. Pokračování bestselleru Rady pánu Bohu jak vylepšit svět.„Znáte to, jak jednou radit začnete, a někdo vám aspoň trochu naslouchá, nevíte, kdy s tím přestat. Nebylo to ovšem tak, že bych čekal na čtenářskou odezvu a podle toho buď psal dál, nebo ne. Jak užjsem v tom razení byl, a nezdálo se mi, že by se tomu Hospodin nějak zásadně vzpouzel, pokračoval jsem rovnou. Ten tlustý sešit, do kterého jsem psal – ano, opravdu propiskou rukou do sešitu – nebyl přece ještě zaplněn.“ - Aleš PalánDalších čtyřicet fejetonů – nápadů, jak zdokonalit svět, které autor nenavrhuje politikům, ekonomům ani jiným mocným tohoto světa, ale rovnou pánu Bohu.Autor to probral od všedních starostí a nápadů, jako co nás nenaučila autoškola, přes dotaz, kam se ztrácí úsměv až po problém s volbami. Úsměvné poučení, které si poslechnete s chutí a vůbec se nebudete zlobit, že vám někdo nevyžádaně dává rady. Naopak.Tympanum vydalo i předcházející audioknihu Rady pánu Bohu jak vylepšit svět (2020).

1. diel. Číta: Miroslav Táborský Celkový čas: 3 hodiny 28 minút Vtipná sonda do našich chyb a zbytečných strachů od autora bestselleru Raději zešílet v divočině.Milý pane Bože, tenhle svět se ti povedl. Opravdu. Jenže ve škole mi říkali: „Je to velmi dobré, máš ale na víc.“ I ty máš, Bože, na víc. Odpusť, že to tak říkám, pořád je to za jedna, ale když tomu dáš trochu péče, mohla by to být jednička podtržená. Ještě že mě máš. Poradím ti, jak na to.Čtyřicet zlepšováků, jak zdokonalit svět, které autor nenavrhuje politikům, ekonomům ani jiným mocným tohoto světa, ale rovnou pánu Bohu, jsou vtipnou sondou do našich strachů, komplexů, a slabostí, kterými si komplikujeme životy. Někdy přitom stačí i jedna nečekaná událost nebo změna úhlu pohledu, aby nám na světě bylo líp. Úsměvná a přitom hluboká audiokniha v podání Miroslava Táborského je svěží obranou našich každodenních slabostí, u nichž stačí jen kousek, aby dostaly opačné znaménko.

Číta: Aleš Palán, Marie Svatošová Celkový čas: 10 hodín Smysluplné odpovědi na stěžejní otázky našeho bytíMarie Svatošová je lékařka, spisovatelka, zakladatelka hospicového hnutí v České republice. Se svými přednáškami neúnavně objíždí republiku a propaguje paliativní péči. Mluví pozitivně o tématu tak zásadním, ale i vytěsňovaném, jako je smrt.Dokáže nesmírně působivě vyprávět o smyslu života a nadchnout každého posluchače, má neobyčejně působivé argumenty, opřené o mnohaletou zkušenost. Aleš Palán, spisovatel, novinář, autor mnoha knižních rozhovorů, držitel ceny Magnesia Litera a ceny Kniha roku Lidových novin, je její kamarád. V zasvěceném dialogu se i díky jeho otázkám dozvídáme mnoho o příbězích lidí, s nimiž se Marie Svatošová setkala a na nichž demonstruje svůj způsob uvažování a sílu své víry. Od poslechu tohoto rozhovoru se posluchač neodtrhne snadno, bude mít totiž možnost setkat se s odpověďmi na základní problémy života a jeho konce. Nebude ovšem chybět ani humor, protože ten je nedílnou součástí života.

Jaro Křivohlavý v rozhovoru s Alešem Palánem. Takový zážitek může člověka zlomit, nebo ho posílit. Jaro Křivohlavý (nar. 1925) dosáhl toho druhého. Když ho jako sedmnáctiletého studenta gymnázia zatklo gestapo a odvezlo do koncentráku, přežil zde i díky svým dvěma láskám – psychologii a křesťanské víře. „Kdybych nevěděl, že Ježíš je tu s námi, šel bych do drátů,“ řekl mu jeden spoluvězeň. Jít do drátů tehdy znamenalo jít na jistou smrt.

Co se stane, pokud pacientovi o jeho zdravotním stavu dlouhodobě lžeme? Má vážná choroba nějaký smysl? A proč umírající nezabíjet, jak si přejí zastánci eutanázie, ale naopak respektovat jejich život až do přirozeného konce a být jim nablízku? Nejen o těchto věcech hovoří v knize rozhovorů Neboj se vrátit domů zakladatelka hospicového hnutí v ČR Marie Svatošová. Rozhovor s ní vede spisovatel a novinář Aleš Palán. Právě Svatošová před lety přišla s myšlenkami hospicové paliativní péče. Byla to ona, kdo v Červeném Kostelci iniciovala první český hospic. A je to stále ona, kdo neúnavně jezdí po republice s hospicovými přednáškami a je rádkyní hospicům nově vznikajícím. Marie Svatošová v knize mluví také o své rodině, studiu medicíny, vlivu, jaký na ni měl P. Ladislav Kubíček či o svém trapistickém fan clubu. V mnoha hospicích najdeme citát: „Našim cílem je naplnit dny životem, nikoliv život dny.“ Autorka tohoto výroku Marie Svatošová dokázala životem naplnit celý svůj život. A nejen životem, také smyslem a neokázalou službou. „Nikdy bych nečekal, že by se o smrti dalo mluvit pozitivně. Paní doktorka Svatošová to dokáže. Nechci říct, že se po rozhovoru s ní budete na smrt těšit, ale nebudete se jí tolik bát,“ říká k obsahu knihy herec a moderátor Marek Eben. „Nicméně přeji všem pevné zdraví,“ dodává.

Výběr z českého a slovenského tisku z podzimu 1992. Autor vstupuje do společenské diskuse o rozdělení Česko-Slovenska knihou, kterou lze řadit do žánru kontrafaktuální historie, tedy: Co by se stalo, kdyby... Palán se ohlíží za dobou před dvaceti lety a zkoumá, jak se stalo, že tehdy "byla" válka.Vychází z této myšlenky: kdyby v závěru roku 1992 fungovala česká média tak jako dnes, rozdělení Česko-Slovenska by se neobešlo bez konfliktů. Odehrála by se Válka česko-slovenská, válka se vším všudy. Noviny a televize by ji potřebovaly, a tak by (si) ji "udělaly". Namísto obvyklé formy reportáže či vyprávění příběhu ve třetí osobě dociluje silnějšího účinku skládáním tematických výstřižků z novin chronologicky za sebe. Jedná se tak v podstatě o klasickou výstřižkovou službu - s tím rozdílem, že mediální výstupy zde jsou kompletně smyšleny, stejně jako situace, kterou dané mediální postupy vyvolají.Kniha ukazuje moc médií, způsob, jakým proměňují realitu i svázanost politiky s nimi. Komentáře a zprávy se dnes v médiích slévají v jeden celek, emoční náboj je upřednostňován nad zpravodajskou informací. Média tvoří realitu a tato knihu to v detailu ukazuje.

Kniha vzpomínek, kterou edičně a redakčně připravili publicisté Aleš Palán a Jan Paulas, představuje želivského opata, politického vězně a jednu z nejvýznamnějších postav českého duchovního života 20. století Bohumila Víta Tajovského. Autorům se podařilo nashromáždit řadu svědectví a vzpomínek na jeho osobu. Jsou mezi nimi i lidé již zesnulí jako například Anastáz Opasek, Ivan Medek, či Luboš Hruška; mají zpracovány vzpomínky Jaroslava Meda, Jiřího Reynka, Zdeňka Rotrekla a dalších. V rámci chystané knihy oslovili i mnohé další osobnosti, které měly příležitost se s opatem Tajovským stýkat. Kniha tak bude zahrnovat vskutku reprezentativní výběr lidí, kteří na Vítovu osobnost vzpomínají, a bude doplněna řadou dopisů a jiných dokumentů, které se k osobnosti Víta Tajovského vážou. Text doplňuje řada fotografií, mnohdy dosud nikde nepublikovaných. Editoři pátrali v řadě archivů a byli v kontaktu s mnoha pamětníky.

Ludvík Armbruster v rozhovoru s Alešem Palánem. Český jezuita Ludvík Armbruster prožil v Japonsku půl století, dokonale si osvojil jazyk, vyučoval na tamní univerzitě a navázal mnohá přátelství. Když mluví o Tokiu, říká „u nás“. Doma se ale cítí i v Česku. Díky této šíři perspektivy je rozhovor s ním něčím víc než jen ochutnávkou exotiky.

Bohumil Vít Tajovský v rozhovoru s Alešem Palánem a Janem Paulasem. Rozhovory s želivským opatem Bohumilem Vítem Tajovským Člověk musí hořeti vycházejí v tomto svazku ve druhém vydání. První vydání vyšlo v roce 2001 v nakladatelství Torst a bylo doplněno dokumentační přílohou ÚDV o „Akci K“ a osobními vzpomínkami na Víta Tajovského z pera Ivana Medka, Luboše Hrušky, Antonína Bradny, Zdeňka Rotrekla, Jaroslava Meda, Jiřího Reynka a dalších.

Pavel Kučera v rozhovoru s Alešem Palánem. Odchod ze země původu je fenomén, který se českou historií táhne po staletí. Málokdy v historii však zasáhl samou podstatu naší společnosti tak jako ve 20. století. Nemalá část exulantů stanula před branami utečeneckého tábora Zirndorf v Bavorsku. Duchovní i ekonomickou pomoc, radu i podporu jim tu neúnavně poskytoval táborový kaplan Pavel Kučera (1932).

Karel Pilík v rozhovoru s Alešem Palánem s předmluvou Chiary Lubichové. Když jsem se v roce 2001 při své návštěvě Prahy setkala v tamní sportovní hale s početnou rodinou českých a slovenských členů a příznivců našeho Díla, nemohla jsem nenazvat „hrdiny“ všechny ty, kteří byli jeho průkopníky za těžkých podmínek ještě v období „mlčící církve“.Mezi nimi patří výsadní místo právě otci Karlu Pilíkovi, člověku, který výjimečným způsobem dokázal v sobě spojit typické charakteristiky svého národa s univerzálním světlem charismatu jednoty, jež bezvýhradně přijal za svůj životní styl. (z předmluvy Chiary Lubichové)

Petr Esterka v rozhovoru s Alešem Palánem. Biskup Petr Esterka vyrůstal v tradičním prostředí jižní Moravy a byl ovlivněn předkoncilním studiem teologie v Římě. Dlouhá léta strávená v USA a problémy, se kterými se setkával v pastoraci, ho přivedly k otevřenému postoji k mnoha pastoračním tématům. V knize dpovídá otevřeně na řadu otázek, které jsou palčivé a aktuální, ale v českém prostředí nejsou mnohdy z opatrnosti raději ani pokládány. Nabízí neotřelá východiska, doplňuje je celou řadou příběhů z pastorace a hlavně: nebojí se riskovat. Vydejte se s ním na tuto cestu i vy!

Čtyřicet let Zdeňka Čížkovského v Jižní Africe. Misionář Zdeněk Čížkovský nebyl podle vlastních slov žádný dobrodruh, běh jeho života ovšem přídomek dramatický jistě snese. Část druhé světové války přečkal v nacistickém lágru a před další - tentokrát komunistickou - internací v roce 1948 musel opustit vlast. Tři roky se toulal po Evropě: živil se jako příležitostný malíř, hrál na piáno po francouzských barech, pomáhal při býčích zápasech ve Španělsku, jezdil s cirkusem, žebral...

Byl to skutečně netradiční dárek k pětasedmdesátinám. Přátelé Bohuslava Reynka mu v roce 1967 připravili a osobně doručili malý rukopisný sborníček. Svou dedikaci, přání či grafiku petrkovskému samotáři připojili mimo jiné Vladimír Holan, Jaroslav Seifert, Jiří Kolář, Anastáz Opasek, Ivan Diviš a další. Ti všichni měli básníka a grafika rádi. Sborník Panu Bohuslavu Reynkovi až dosud nikdy v úplnosti nevyšel tiskem. Okouzlení Petrkovem však přetrvává a často bývá personifikováno v osobnostech básníkových synů - fotografa Daniela a překladatele Jiřího. Další generace jim formou rukopisného sborníku v roce 2013 řekla vlastně totéž, co jejich předchůdci jejich otci. Své vyznání připojili Iva Bittová, Dana Němcová, Martin C. Putna, Jindřich Štreit, Jan Šulc a další. Oba dosud nepublikované sborníky vycházejí s vysvětlujícím komentářem a medailony autorů.

Sborník pro Bohuslava, Daniela a Jiřího Reynkovy. Byl to skutečně netradiční dárek k pětasedmdesátinám. Přátelé Bohuslava Reynka mu v roce 1967 připravili a osobně doručili malý rukopisný sborníček. Svou dedikaci, přání či grafiku petrkovskému samotáři připojili mimo jiné Vladimír Holan, Jaroslav Seifert, Jiří Kolář, Anastáz Opasek, Ivan Diviš a další. Ti všichni měli básníka a grafika rádi.Sborník Panu Bohuslavu Reynkovi až dosud nikdy v úplnosti nevyšel tiskem. Okouzlení Petrkovem však přetrvává a často bývá personifikováno v osobnostech básníkových synů - fotografa Daniela a překladatele Jiřího. Další generace jim formou rukopisného sborníku v roce 2013 řekla vlastně totéž, co jejich předchůdci jejich otci.Své vyznání připojili Iva Bittová, Dana Němcová, Martin C. Putna, Jindřich Štreit, Jan Šulc a další. Oba dosud nepublikované sborníky vycházejí s vysvětlujícím komentářem a medailony autorů.