František Lukeš

Kniha Celý život jsem se učil, a přece jsem propadl nabízí čtenářům příhody, které otec Lukeš ve svém životě zažil a které doplnil vtipnými postřehy a komentáři. Jeho sbírka zkušeností a poučení ze života předkládaných s podmanivým humorem si klade za cíl inspirovat čtenáře k životu v lásce, která jediná má sílu přemáhat zlobu světa.

Jen ten, kdo slouží dobru a lásce, je veliký. Ať je to prezident, poslanec nebo jen metař. Je třeba lidí nahoře i dole a na všech záleží. I ti nahoře nechávají po sobě odpadky, které zas někdo musí odklízet.Když však setrváme v nejednotě a vyloženém hmotařství a z tržního hospodářství vytvoříme mamonářství, a ne službu druhým, pak nás Evropa bude pokládat za pobudy a lidi všeho schopné, a tím i nebezpečné. Jsme zas na velkém rozcestí.Autorem této zbrusu nové knihy je P. František Lukeš, i když už není mezi námi živými. Jde o výběr z jeho dopisů přátelům a sbírku fejetonů, které vycházely v Poděbradských novinách od května 1991 po následující tři roky. Z textů na nás dýchne jeho pochopení pro každodenní radosti a strasti nejobyčejnějších lidí, ale i jeho široké srdce a moudrý nadhled, s nímž sledoval první roky polistopadového vývoje v naší vlasti.Dozvíme se, co ho trápilo, ale povzbudí nás jeho živá víra, naděje a láska, jeho neutuchající snaha přispět svým dílem k duchovní obnově lidí, které doprovázel, a celého našeho národa.

Krátké povídky, úvahy a fejetony P. Františka Lukeše si získaly velký čtenářský ohlas už v devadesátých letech, kdy vycházely v nakladatelství Zámek. Vyprávějí o obyčejných lidech s obdivuhodnými vlastnostmi, postoji a činy. Hlavní motivací autora je přispět ke zlepšení současného světa tím, že se zamýšlí nad chováním lidí, kteří v něm žijí. Z jeho příběhů čiší živá víra a naděje, ale především láska k lidem a veliké milosrdenství při pohledu na lidskou slabost. Texty jeho knížky jsou stručné až heslovité, ale možná právě tím čtivé, nabízející mnoho podnětů k zamyšlení.

Po celá dlouhá léta jsme si s Eduardem Hakenem psávali navzájem dopisy. Ty jeho byly často k dění u nás velmi kritické. Když mne vyšetřovali, musel jsem některé z nich zničit, aby se nedostaly do nepovolaných rukou. V dopise z 28. února 1972 se mi zmínil o tom, že na něj v té době přišlo sedm „stížností“.Pozvali si jej i k pohovoru na ministerstvo. Ve stejném dopise mi také napsal: Ale já jdu svojí cestou a jsem si vědom poslání českého umělce a drtivá většina posluchačů mi rozumí. To dnes připomínám proto, abych ukázal, že v umění Eduarda Hakena nešlo nikdy pouze o zpěv, ale o jeho celkové statečné vystupování v těžkých časech. Byl jedním z těch, kteří národu zpívali a pozvedali jeho srdce k novým nadějím. V knize Byl jsem nablízku, která vychází už počtvrté, prochází známý kněz a spisovatel František Lukeš mnohá inspirativní setkání a přátelství svého života. Vzpomíná na své dětství, rodiče, rodný podkrkonošský kraj, začátky kněžství a na svá přátelství s umělci: Karlem Svolinským, Vilémem Přibylem, Josefem Vlachem, Jaroslavem Seifertem, Eudardem Hakenem, Vladimírem Komárkem a dalšími. Každého z nich si pro něco vážil, ale spolu s nimi vždycky obdivoval jejich stvořitele, Umělce všech umělců a Dárce veškerého umění.