Gertruda Goepfertová

Paměť rodu je především pamětí jazyka. Autorka zaznamenala „dědova vyprávění“. Paměť rodu je především pamětí jazyka. Jazyk předků autorka v dalších textech proměňuje ve vlastní výpověď.

Povídky Půlnočního deníku psala Gertruda Goepfertová na základě záznamů svých tehdejších snů v průběhu 60. let, v době, kdy se starala zejména o vlastní rodinu. Soustavnému psaní se tehdy nemohla věnovat, ale zapsané sny byly, jak říká, „jako hotové románky, které uvázly v mysli, v paměti jako vzpomínky na ,prožitou noc‘“. Jejich síla netkví prvotně v tom, jaké události jsou v nich popisovány. Sebevědomí autorčiných textů má své opodstatnění ve způsobu, jakým Goepfertová z těkavých snů vybudovala beletristický text, který pojednává neskutečné obrazy a situace věcně a s odstupem. Fantasknost dění je střídmou stylizací, prostou nadnesenosti, paradoxně podtrhována a zvýrazňována.

Paměť rodu je především pamětí jazyka. Autorka zaznamenala „dědova vyprávění“. Paměť rodu je především pamětí jazyka. Jazyk předků autorka v dalších textech proměňuje ve vlastní výpověď.

Povídky Půlnočního deníku psala Gertruda Goepfertová na základě záznamů svých tehdejších snů v průběhu 60. let, v době, kdy se starala zejména o vlastní rodinu. Soustavnému psaní se tehdy nemohla věnovat, ale zapsané sny byly, jak říká, „jako hotové románky, které uvázly v mysli, v paměti jako vzpomínky na ,prožitou noc‘“. Jejich síla netkví prvotně v tom, jaké události jsou v nich popisovány. Sebevědomí autorčiných textů má své opodstatnění ve způsobu, jakým Goepfertová z těkavých snů vybudovala beletristický text, který pojednává neskutečné obrazy a situace věcně a s odstupem. Fantasknost dění je střídmou stylizací, prostou nadnesenosti, paradoxně podtrhována a zvýrazňována.