Jaroslav Šerých

Drawings. Dessins. Zeichnungen. Reprezentativní publikace zahrnující výběr kreseb významného současného českého malíře, grafika a ilustrátora Jaroslava Šerých z let 1954 až 2006. Autory doprovodných textů jsou Miroslava Hlaváčková a Petr Piťha, všechny texty v knize jsou také v anglickém, německém a francouzském překladu.

Pohádky mají nezastupitelný význam v životě lidí. Dítě, které by neslyšelo ani jednu pohádku, by snad ani nebylo dítětem. Pohádky otevírají svět fantazie, učí kráse a dobru, jsou pokladnicí moudrosti. Jsou školou, kde se učíme věrnosti a vytrvalosti, jsme vybízeni ke statečnosti a čestnému jednání. Pohádky nás také učí číst. není náhodou, že autory pohádek bývali učitelé, jako např. Jaroslav Janouch. Petr Piťha také není prvním univerzitním profesorem, který napsal pohádky. Jde tu, jako u své knihy Paměť a naděje věnované starým pověstem českým, cestou prof. V. Tilleho, který pod pseudonymem Václav Říha rovněž vydal své pohádky.Oba autoři, zkušený ilustrátor dětských knih, akad. malíř Jaroslav Šerých a Prof. PhDr. Petr Piťha zcela záměrně vytvořili pohádkovou knížku nesporně současnou, ale zároveň tradiční. Usilují o pozdvižení upadající kultury knihy a všestrannou kultivaci čtenáře. Nutí nás soustředit se, začíst a zaposlouchat se do široce plynoucích realistických opor, aby jim i dítě porozumělo, ale zároveň tvoří první stupeň na dlouhém schodišti imaginace a lákají k dalším krokům, které bez řídel ducha nelze udělat.

Korespondence Bohuslava Reynka (1892-1971), editory připravovaná přes dvě desetiletí, pokrývá život Reynka básníka, překladatele a grafika. První, nejrozsáhlejší část tvoří dopisy vyměňované s Josefem Florianem, v počátcích (1914) spojené s vydáváním Reynkových raných básní a překladů; jejich styky skončily v roce 1941 smrtí pověstného vydavatele ze Staré Říše. Následují listy, jež si mladý Reynek vyměňoval s jinými vydavateli (J. V. Pojer, V. Vokolek Z. Řezníček), ale též s malíři, spisovateli (J. Čapek, O. Březina V. Hofman, M. J. Giono, M. Jakob, J. Zahradníček ad.) a se svou budoucí ženou, básnířkou Suzannou Renaudovou.Život pak, zejména po roce 1948, přinesl změny, jež poznamenaly život rodiny a tím ovšem i charakter Reynkovy korespondence, spjaté s jeho prostorem Petrkova. Z listů umělcům mladší generace (J. Kolář, V. Holan, O. Janeček ad.), členům rodiny i novým přátelům, k nimž patřili i oba editoři Korespondence, nezaznívají věcné informace, nýbrž působivé reflexe a postřehy stárnoucího muže a umělce. Jeho poslední listy jsou datovány rokem 1971.