Karel Havlíček Borovský

Číta: Jan Přeučil Celkový čas: 50 minút Křest svatého Vladimíra, poslední ze tří satirických veršovaných skladeb napsaných v době Havlíčkova pobytu ve vyhnanství v Brixenu, patří mezi nesmrtelnou klasiku české literatury. Jeden z největších českých novinářů a Mistr satirických epigramů v ní v roce 1855 zveršoval vyprávění středověkých spisů o příchodu křesťanství na Rus. Vložil do ní svůj pohled na náboženství i na režim ruského samoděržaví, potažmo na absolutistickou moc vůbec.Křest svatého Vladimíra není mezi některými gymnazisty a studenty literatury tak známým dílem, jako Klár Lávra. Přitom je toto třetí satirické dílo Karla Havlíčka velmi nadčasové a obsahově stále aktuální: Jde o příběh boha Peruna (slovanský bůh hromu). Car chtěl, aby mu na jeho svátek Perun zahřměl na oslavu. Perun to odmítl splnit. Vymezil se vůči carově příkazu rezolutně a použil nevybíravý slovník. Car dal Peruna chytit, vláčet městem připoutaného na koňském ocase a poupně utopit.Rusku pak chyběl Bůh... a co se dělo dál? Dílo je psáno velmi čtivým, hovorovým, místy vulgárním jazykem. Havlíček zde ironizuje moc státního aparátu, který může poroučet i Bohu.Tuto audioknihu vydavatelé věnují vynikajícímu herci – Mistru slova a učiteli rétoriky, Janu Přeučilovi, k jeho významnému životnímu jubileu.

4. diel série. Číta: Jan Werich, Jiří Voskovec, Ljuba Hermanová, Jindřich Plachta, Vladimír Šmeral Celkový čas: 1 hodina 17 minút Audiokniha Osvobozené divadlo IV. obsahuje tyto části:Zakázané ovoceZe dne na denBabička MaryTys bratr nášHot FingersProti větruHej, pane králiSvět na rubyPotopaRed Hot PokerSvět na rubyNebe na zemiVousatý světEchoes of the Music HallNebe na zemiPolitické nebe na zemiBlack Dream (Černý sen)Buďte blahořečenýRub a lícRubbish Heap BluesPra- pra- prabába mé prabábySvět patří námSwing CoctailStrejček HladCity LightsLáska zhrzená (Píseň takřka lidová)

Číta: Jan Pivec, Karel Höger, Zdeněk Štěpánek, Ladislav Pešek Celkový čas: 1 hodina 12 minút Audiokniha Básně - obsahuje poezii, jejímž autorem je Karel Havlíček Borovský. Recituje Karel Höger, Jan Pivec, Zdeněk Štěpánek.Komentář k původnímu LP XM 60025 z roku 1965:"Bože, dej mi, abych byl pilen, aby ze mne někdy měli Češi radost!" - takový zbožný povzdech si Karel Havlíček zaznamenal do zápisníku v noci 13. ledna roku 1842, když byl pro své kritické stanovisko k náboženským dogmatům a k církevní praxi vyloučen z pražského arcibiskupského semináře. A toto přání, první arcisvětské přikázání, jež si sám dal dvacetiletý student, samozřejmě jen s matnou představou o své budoucnosti, naštěstí KarelHavlíček splnil pro naše štěstí a pro naši radost v nejvyšší možné míře: jeho životní dílo publicistické i beletristické se stalo živným zdrojem radosti pro všechny rozumné a pokrokové Čechy za všech okolností našeho politického a kulturního vývoje, ať už za jeho života, ať po jeho smrti, za Rakouska i po něm, a až do naší živé přítomnosti.Karel Havlíček se narodil 31. října 1821 v Borové na Českomoravské vysočině v rodině zámožného kupce, nebylo by tedy bývalo nic zvláštního, kdyby jako dědic setrval v své společenské vrstvě, omezené, národně neuvědomělé a neživotné, politicky neúčinné. Ale bystrého hocha se ujal přítel rodiny, borovský kněz Jan Brůžek, a věnoval se mu jako zkušený a vzdělaný pedagog. Jeho výchovnou péčí byl Havlíček připraven pro studium na německobrodském gymnasiu, kdež se již s pomocí učitelů počal po svém vyvíjet v myšlenkové samostatnosti a k vlasteneckému cítění, a dokonce se už tehdy u něho projevují tvůrčí schopnosti literární. Jeho první pokusy básnické byly německé, jako tomu bylo i u jiných představitelských osobností našeho obrození, u Karla Hynka Máchy, u Boženy Němcové, ale skoro současně vznikaly i jeho prvotiny české. Pro příštího bojovníka je charakteristické, že si už tehdy přeložil píseň o hrdinech polského povstání z let 1830-31 z díla německého básníka Julia Mosena. Po příchodu na pražskou filosofii dospívá Havlíček v samém centru obrozenského ruchu k plnému národnímu uvědomění: "...němčiny jsem se zcela odřekl a svatou libozvučnou mateřskou řeč uchopiv, se vší chutí Čechem chci býti i řečí i skutky." Protože pak byl z borovského mládí prostoupen vděčnými vzpomínkami na vzdělaného a laskavého kněze a protože byl přesvědčen, že kněz má z inteligence nejblíže k prostým venkovským lidem a může své farníky nejsnáze a nejúčinněji vést ke vzdělání a k národnímu obrození, rozhodl se i on v dobrém úmyslu pro kněžské povolání. A pražský arcibiskupský seminář tak znova ohrozil jeho příští osvětové a tvůrčí poslání.Ale i tato překážka byla brzy překonána podle zákona trvalého, přísného, nezviklatelného vývojového procesu. Kněžští představení poznali Havlíčkovu myslitelskou samostatnost a vyloučili ho ze semináře. Ani tato oklika a zacházka nebyla však pro něho neužitečná: prohlédl aspoň důkladně do tajnosti církevní organizace a do kněžských praktik, což mu bylo navýsost užitečné, co živ byl, jak nám bohatě dosvědčuje především jeho odkaz satirický.Poměrné životní zajištění dovolovalo mu i potom, aby se samostatně vzdělával, aby byl stále pilný, jak si to uložil, aby si shromažďoval všecko možné, o čem usoudil, že se mu to jednou k něčemu hodí. Prošel pak v Rusku jako vychovatel nepředvídanou životní školou, přesvědčil se, že carské slavjanofilské samoděržaví není o nic lepší než rakušácké císařství a že pravoslaví je stejná vláda tmy jako jiná církevní dogmatika. Poznal důkladně slovanskou nesvornost, rozněcovanou feudály a statkáři, seznámil se s dílem N. V. Gogola a dospěl od naivního, idealistického všeslovanství k reálnému názoru na slovanskou vzájemnost. Ani tím však nezmalomyslněl. A stejně pronikl i v společenské rozpory: "Co je pán, šlechtic, ... voní pižmem, co je mužík, nevolní, ...zas juchtovinou...", a došel samostatně k závěru, smělému, ale jasnozřivnému: "...časem svým, jak se snadně předvídati může, juchta úplně zvítězí nad pižmem." Lid se mu stal zárukou národního vývoje. Obrazy z Rus, kniha jeho ruských zkušeností, vyrostly mu v letech 1842-46 v dílo souměřitelné s "obrazy ze života venkovského", k nimž poznenáhlu vyspívala Božena Němcová, v dílo, jež svým realismem, pronikavosti soudů a slovesnou svěžestí tvoří pevný předstupeň sociálního a cestopisného fejetonu Nerudova.Ještě jednou zkouškou a zároveň úskalím musel se však prodrat v letech své redaktorské a politické činnosti: stal se z něho mluvčí české buržoazie a hlasatel austroslavinismu, a tak roku 1848 nesouhlasil s revolučními akcemi a s radikálními demokraty. Ale přesto směle, radikálně a přímo bojovně hájil práva a demokratické svobody, jakoby rozpolcen svým měsťanským původem a zařazením a naproti tomu vírou v poslání lidových vrstev. Byl tím zaveden až na pozici ocejchovanou zpátečnictvím, ale perzekuci neunikl. A dobře se tak stalo, i za cenu jeho života. Konfiskacemi Národních novin a porotním soudem z 13. dubna 1849 se Havlíček vzpamatoval a proměnil se v důsledného a již nerozdvojeného bojovníka svého lidu. Jím zůstal pak až do konce svého života, nezadržel ho ani zákaz Národních novin z 19. ledna 1850, ani zastavení Slovan a ze 14. srpna 1851, ani konfiskace a soudy, ani deportace do Brixenu.Kam až došel Karel Havlíček v době svých bojů s cenzurou, policií a vládou, s byrokracií a s církví, ministrantkou aboslutismu, i s kapitalistickou buržoazií, napovědí nám aspoň dva citáty. Někdejší zastánce legálního a loajálního politického postupu napsal již roku 1849 v Národních novinách: "Proti despotické, zákony samovolně rušící vládě... musí být ... dovolené též násilí užívati" a roku 1850 ve Slovanu dokonce: "Zkušenost celé historie nás učí, že není možno vybojovati na zákonní cestě svobodu, nýbrž jen na revoluční." Již tím vším se stal Borovský Havel hrdinou, vzorem a miláčkem prostého českého lidu i těch z inteligence, kdož byli stateční a charakterní, jako např. Božena Němcová.Trnovou korunu spisovatelské nesmrtelnosti pak vtiskla na hlavu nezkrušeného bojovníka léta brixenská, k nimž dozrál rozpomínkami z dětství, seminářským prospektorstvím, pobytem na Rusi, rakušanským odbojem a utrpením, i svou epigramskou dovedností.Tyrolské elegie, Král Lávra a nedokončený komickohrdinský epos Křest svatého Vladimíra jsou celé jakoby složeny z epigramů, tj. z myšlenek žihadlově hrocených, překotně se hrnoucích a na sebe vršených. Tolik je v nich šlehů a ran mířících do všech temnotných koutů světa i duší a na všechnu reakci a tupost. V Tyrolských elegiích je za dobré paměti zbásněna skutečnost Havlíčkovy deportace, v Králi Lávrovi a Křtu svatého Vladimíra jsou zpracovány náměty, jež Havlíčka zaujaly už v Rusku; irskou pohádkou o králi s oslíma ušima, přenesenou do ruského černozemí, uskutečnil svůj dávný úmysl sepsat povídku, v níž by se co směšná osoba objevil král, v Křtu svatého Vladimíra zase vehnal na scénu všemocného cara, zotročeného boha Peruna a celou sotňu církevních hlav a jezuitů, jež se porvou o ruskou prebendu, ze všech prebend nejprebendovatější. V Tyrolských elegiích je vyvrcholením deportační scéna se splašenými koňmi a s policejními hrdiny, kteří ve strachu o život skákají z vozu a nechávají delikventa dojet k cíli samotného, Král Lávra se končí královým odhodláním neskrývat před národem svou vadu, své dvorní holiče už nepopravovat a stát se dobrým králem. A Křest svatého Vladimíra je na hlavu postavená vladimírská christianizace Ruska. Všecko s bohatým průvodním aparátem, jenž nedopřeje čtenáři ani na chvíli, aby zdříml. Každý verš tu přímo hýří nápady, hravými i jedovatými, všecko tu zpívá, často na notu lidovou a přelidovou, všecko se tu hýbá, výská, pláče, kroutí a hroutí, recital se mísí s monology a dialogy - prostě každé slovo je přesně vstaveno tam, kam patří, na nejlepší své místo, aby vyznělo jasně a plně, abychom o nic nepřišli. A je to všecko tak prosté, i když záludné, že ani na jediném místě nepocítíš nějakou veršotepeckou lopotu. Tři vrcholné Havlíčkovy básnické skladby doplňuje satira První jenerální schůze Českého Národního muzeum 1847, napsaná téhož roku, a tedy odlehlá i dobou svého vzniku. Dílko toto, nedokončené jako Křest svatého Vladimíra, nám předvádí společnost vědců a diletantů soustředěných kolem významného institutu našeho obrození v zrcadle skurilních nápadů a v roji epigramských žihadel i generačních a osobních zaujatostí, což vše by potřebovalo dlouhého výkladu, jako když vstoupíte do nějakého muzea. Ale i zde si přijde naše radost z jedinečného satirika a epigramatika na své! Umění konkrétnosti, koncíznosti, věcnosti, pádnosti i lehkosti, i pokud jde o metrum a rým, daly Karlu Havlíčkovi lekce z lidových úsloví a národních písní domácích i cizích, excerpce cizích shledavačů obmyslností, rozverností a slovních hříček (např. 3ebrova Demokrita) a dlouhá epigramatická průprava.Miloslav Novotný

Číta: Milan Navrátil, Vladimír Kovářík Celkový čas: 1 hodina 25 minút Reportážní zastavení v hlavním městě republikyPrvní dvě alba obsahující po dvou deskách cyklu PRAHOU STALETÍ, spatřila světlo světa v letech 1981 a 1982. V mnoha zastaveních - na Vyšehradě, na Hradčanech, v Jiřském klášteře, na Karlově náměstí, v Betlémské kapli, na Vítkově, v Prašné bráně, v letohrádku královy Anny zvaném Belvedér, Vás tvůrci cyklu provázeli Prahou dávných bájí, křesťanských legend, Prahou Přemyslovců a Karlovou, pak Prahou husitských předzvěstí a bouřlivých událostí ve znamení kalicha i posléze dobou mírového krále Jiříka z Poděbrad a renesancí, jak se všecka tato období odrazila na kamenné tváři tohoto starého a zároveň vždy se obrozujícího města s kamenným mostem, jenž překlenul Vltavu, a jak se děje těch dob i s obrazem Prahy zračí v českém krásném a historickém písemnictví.Stejní průvodci vám nyní předkládají další čtyři etapy, jež jste slýchali ve vysílání Československého rozhlasu. Předchozí témata přibližovala naše hlavní město častěji v podobách heroických, v podobách, kdy Praha rozkvétala, rozšiřovala se o další prostory Nového Města; při poslechu jste byli svědky přemyslovské u husitské slávy válečné i rozkvětu kulturního za císaře a krále Karla a svým způsobem i za podivínského Habsburka Rudolfa; byli jste svědky nádherného, ale marného vypětí Jiříka, jenž se snažil udržet vše, čeho dosáhlo husitství, ne-li už mocensky a politicky, tedy alespoň na duchu národa...Nastává totiž doba smrtelného ohrožení a nadlouho i samotného zániku české státnosti, doba nejvyššího ohrožení a nadlouho i samotného zániku české státnosti, doba nejvyššího ohrožení národního jazyka, národní kultury, vyvstává nebezpečí, že národ, držitel oněch předcházejících slavných tradic se časem rozplyne pod tlakem centralizačních a germanizačních snah habsburské Vídně. PRAHA V DOBĚ TEMNA, PRAHA JOSEFINSKÁ, PRAHA OBROZENECKÁ a PRAHA PŘEDBŘEZNOVÁ, to jsou tituly dalších zastavení na putování Prahou místy spojenými s dějinami města, a tak vlastně i s dějinami českého státu, neboť tato trojjediná historie - města, země a národa - se u nás prolíná jako málokde jinde na světě....