Maxim Gorkij

Číta: Zdeněk Štěpánek, Jiří Dohnal, Otomar Krejča, Soběslav Sejk, Václav Švorc, Emil Bolek, Vlasta Fabianová, Emil Konečný, František Smolík, Bedřich Karen Celkový čas: 49 minút Z komentáře Zdeňka Štěpánka (resp. citace z jeho knihy Vzpomínky) k původnímu LP 1218 0551 "Zdeněk Štěpánek" vydanému v Supraphonu v roce 1976 a nyní vydávanému poprvé digitálně:Někdy se mi stávalo, nejčastěji v noci, když jsem byl ve varně lihovaru sám a čerpal vodu, že jsem zapomněl na stroj, na pumpu i na kotelnu a pustil jsem se do světa snů a přeludů. To jsem býval nejšťastnější. Fotografie herců a hereček oživovaly přede mnou a v blikavém světle svíčky přicházeli ke mně herci živí a promlouvali ústy básníků, které jsem znal zpaměti. Tehdy i já jsem oblékal nejrozmanitější kostýmy a hrál s nimi. Letěl jsem na křídlech fantazie do světa nejkrásnějších iluzí. Parní stroj běžel vytrvale a pravidelně, jeho tep splýval s tepem mého srdce, ani jsem ho nevnímal. To vše je za mnou. Sen se mění ve skutečnost. Jedu k divadlu...Režisér se na mne vztekle podíval a už bác, má líčidla letěla do kouta, kde se roztříštila o stěnu."Tam se budete líčit, kandrdase!". Nikdo nepromluvil ani slovo, atmosféra byla hrozná. Sbíral jsem ze země líčidla a byl jsem rád, že jsem mohl být skloněn hodně k zemi, aby neviděli slzy. Začalo se hrát. ..Hlava se mi zatočila, vyjeveně jsem se díval na sál naplněný obecenstvem, svítilo se acetylénem a v sále hořelo několik hořáků. Sál se mi zdál obrovský, zvláštní horko a podivný pach mi zarazil dech. Rampa mne oslnila. Nápověda se napil piva, což mne poněkud uklidnilo a už jsem spustil. "Vynajít mám ty, kteří jsou tu psáni...". Přišla chůva, paní Chlumská, a hrála tak báječně a tak skvěle mi nahrávala, že jsem ztratil všechnu bázeň, a když jsme oba odcházeli z jeviště, hledištěm zaburácel nadšený potlesk. Paní Chlumská mi dala pusu a pozvala mne na druhý den k obědu. Cítil jsem, že mne přijali do cechu.Tu noc jsem ve své komůrce nemohl dlouho usnout. Stále jsem slyšel šumivý, opojný hlas aplausu. První krůček k herectví byl učiněn a cítil jsem jasně a určitě, že bych ho nedovedl udělat zpátky.Jsem šťasten, že jsem ho neudělal.

Číta: Václav Vydra, Zdeněk Štěpánek, Leopolda Dostalová, Růžena Nasková, Jaroslav Průcha, Alena Kreuzmannová Celkový čas: 44 minút Původní LP album 0 18 1850 "Národní umělec Václav Vydra 100 let" vydal Supraphon v roce 1975 - nyní titul s úryvky z tvorby VÁCLAVA VYDRY(*29.4.1876 - 7.4.1953) vychází poprvé digitálně.

Číta: Vladimír Šmeral, Jiřina Jirásková, Vlastimil Fišar, Blanka Bohdanová, Zdeněk Řehoř, Vladimír Hlavatý, Jaroslav Kepka, Světla Amortová Celkový čas: 48 minút Původní LP album 0 18 1219 "Herecký portrét Vladimíra Šmerala" vydal Supraphon v roce 1972 - nyní titul s ukázkami z bohaté tvorby herce VLADIMÍRA ŠMERALA (*16.10.1903 – 15.3.1982) vydáváme porpvé digitálně.

Číta: Zdeněk Štěpánek Celkový čas: 28 minút Původní titul DM 15112 "Profil Zdeňka Štěpánka" vydal Supraphon v roce 1960 - nyní titul s ukázkami jeho recitačního a dramatického umění vychází v původní sestavě poprvé digitálně.ZDENĚK ŠTĚPÁNEK (*22.9.1896 – † 21.6.1968)

Kniha Moje univerzity je knihou mučivých otázok o láske, milosrdenstve, pokore, násilí človeka na človeku, zmysle života a hľadaní odpovedí na nich. Gorkij ukazuje, že život sám ponúka konfrontáciu názorov a viac ako knihy reálne dokazuje pravdivosť niektorých a idealistickosť iných. Mrazivo výstižne znie názor jedného z múdrych ľudí, s ktorými život Gorkého na chvíľu spojil: „Škoda, že tento ľud zabíja svojich najlepších! Človek má pocit, že sa ich bojí. Nepasujú mu, ako tu vravia.“ Toto je jedna zo strašných právd, ktoré Gorkému odhalila jeho živá univerzita, možno jedna z tých, čo ho viedli k výberu pseudonymu Gorkij – Trpký. Je to pravda, ktorou sa vlastne končí novela Moje univerzity a ktorá vyháňa mladého Alexeja Peškova na putovanie po Rusku, keď sa začína najšťastnejšie obdobie jeho života.

Maxim Gorkij (1868 – 1936) bol romantik a idealista. Možno to bolo zapríčinené tým, že od malička vyrastal v prostredí hodnom jeho pseudonymu – v prostredí s maximálne horkou príchuťou.„V detstve,“ píše Gorkij, „si sám seba predstavujem ako úľ, do ktorého rozliční jednoduchí, všední ľudia ako včely znášali med svojich vedomostí a myšlienok o živote a obohacovali moju dušu – kto čím mohol. Ten med bol často špinavý a trpký, ale každé poznanie je predsa len med.“ Áno, dôležité však je, čo z tohto poznania si človek vie vybrať, spracovať, urobiť z toho správne závery, k čomu sa prikloniť. Na prvý pohľad to, čo sa Gorkému vybavuje v pamäti, je peklo. Život dieťaťa vo svete násilia, despotizmu, primitivizmu, tmárstva, nenávisti, krutosti sa ani inak ako peklom nazvať nedá.Gorkého Detstvo (1913) poukazuje ešte na jeden dôležitý fakt zo spisovateľovho života. Napriek pekelnej atmosfére v dedovom dome mal Gorkij jedno veľké šťastie: šťastie na talentovaných rozprávačov. Zrejme tu sú korene jeho rozprávačského majstrovstva. Možno aj vďaka tomu kniha, v ktorej je tam veľa násilia, krutosti, ponižovania a nenávisti, v konečnom dôsledku zanecháva v čitateľovi radostný pocit.