Mircea Eliade

Od Muhammada po dobu křesťanských reforem. Třetí svazek proslulého díla.

Od epochy objevů po současnost. Čtvrtý, závěrečný svazek byl napsán řadou významných specialistú, religionistú a etnologú, neboť Eliade krátce před svou smrtí již neměl dost sil, projekt sám dokončit. Dvanáct kapitol je věnováno především náboženským světúm Austrálie, Oceánie, Japonska, Číny, Indonésie, západní a východní Afriky a Severní, Jižní a centrální Ameriky. Poslední kapitola se zabývá náboženskou kreativitou a procesem sekularizace v Evropě od dob osvícenství se zvláštním zaměřením na německou filosofii.

Od Gautamy Buddhy k triumfu křesťanství. Dějiny náboženského myšlení představují Eliadeho poslední velké dílo. Na rozdíl od své starší knihy Traité d’histoire des religions, kde se pokusil o systematický výklad morfologie projevů posvátna napříč nejrůznějšími kulturami i dějinnými epochami, líčí zde Eliade jednotlivá náboženství lidstva v jejich dějinách; toto dílo zároveň vyjadřuje autorovo přesvědčení o základní jednotě náboženských dějin lidstva, které zároveň ukazuje jako dějiny krizí, inovací a proměn náboženského vědomí člověka, které se nepřestává vyvíjet.Druhý svazek Dějin je věnován náboženstvím starověké Číny, Indie, Evropy a Íránu a také judaismu až po vznik křesťanství.

Archetypy a opakování. V této knize si Eliade klade otázky po smyslu historické existence člověka. Jak sám uvádí v předmluvě, vhodným podtitulem knihy by mohl být „Úvod do filosofie dějin“. Není to však spekulativní analýza pojmu dějin, ale zkoumání základních představ o světě v tzv. archaických společnostech, které sice žijí své dějiny, ale snaží se od nich odhlížet, dokonce je popírat.Archaický člověk, který je pro Eliadeho šifrou pro náboženského člověka vůbec, věří, že profánní svět konkrétních lidských dějin je úpadkovým způsobem existence. Skutečný a smysluplný je pouze mytický čas absolutního počátku, kdy všechno bylo „nové“. Pouze účastí na posvátném světě bohů a héroů, který zde byl „v onom čase“ (in illo tempore), člověk skutečně jest, a pouze opakováním počátečních vzorů jejich jednání nabývá smyslu i jeho jednání.Dějinný pobyt člověka se stává snesitelným jen periodickým obnovováním světa, tedy „věčným návratem“ k prvotním paradigmatům, archetypům, a jejich reaktualizací.