Ota Pavel

Číta: František Filipovský, Karel Höger, Jaroslav Marvan, Martina Fryčová, Ota Sládek, Josef Větrovec Celkový čas: 1 hodina 20 minút Bylo jen otázkou času, kdy po titulech s archivními popovými písničkami v sérii "Supraphon hraje..." naváže toto vydavatelství s obdobnou formou zpřístupňování archivního mluveného slova milým zákazníkům a posluchačům. A tak je tu nová řada mluveného slova určená pouze pro digitální obchody "Supraphon vypravuje...", která obsahuje a nabízí povídky, fejetony, úryvky z knih, vzpomínky atd. pro potěchu ducha i našich uší.V prvním dílu se můžete zaposlouchat do mluveného slova z pera autorů klasiky naší literatury - Jaroslava Haška, Eduarda Basse, Karla Čapka, Oty Pavla, Jana Drdy a Bohumila Hrabala.Jejich přednesem, četbou či vyprávěním potěší hlasy neméně slavných a zvučných jmen herců Jaroslava Marvana, Františka Filipovského, Karla Högera a dalších.

Číta: Vlastimil Brodský, Martina Fryčová, Karel Heřmánek, Miroslav Horníček, Josef Somr, Jiří Sovák, Rudolf Hrušínský, Miloslav König, Igor Orozovič, Radúz Mácha Celkový čas: 8 hodín 43 minút Komplet všech příběhů legendárního autora, čtený některými neméně legendárními interprety, s bonusem nových nahrávek.V letošním roce (2. července 1930) uplyne 90 let od narození Oty Pavla. K významnému výročí vychází komplet obsahující souhrn díla tohoto mimořádného prozaika, novináře a sportovního redaktora, vše z archivu Supraphonu. Jsou zde např. povídky Sedm deka zlata, Poslední zápas Františka Kloze, Povídka o Sargasovém moři, Proč jsem se nestal světovým hráčem, Jak Bohoušek Váňů oplatil hořký slzy Marušky Kettnerový, Pohádka o Raškovi, Nejdražší ve střední Evropě, Ve službách Švédska, Smrt krásných srnců, Kapři pro wehrmacht, Otázka hmyzu vyřešena, Králíci s moudrýma očima, Jak jsem potkal ryby, Koncert, Moje první ryba, Jak jsme s tatínkem servírovali úhořům, U Prošků po válce, Malý pstruh, Pumprdentlich, Přijď, báječně si zachytáš!, Zlatí úhoři a 11 nově nahraných povídek z pozůstalosti autora, nazvané Povídky z šuplíku. Literární dílo Oty Pavla bylo úspěšně nahráváno hned při svém vydání významnými interprety, takže máme ve zvuku zachyceno téměř vše, co tento autor napsal. Uprostřed normalizačního marasmu působily jeho povídky jako jiskřivé zjevení, ať už šlo o příběhy ze sportovního prostředí či o autobiografické vzpomínky na dětství, tatínka Lea, převozníka pana Proška a lidi z okolí Berounky.

Číta: Jiří Sovák, Marie Rottrová, Miloslav Šimek, Pavel Bobek Celkový čas: 42 minút Původní CD titul Supraphonu SU 5293-2 S pozdravem Jiří Sovák vyšel v roce 2000 jako pocta jedné z našich předních hereckých osobností. Obsahoval výběr z jeho automobilistických povídek, Sovákovu návštěvu v kdysi oblíbeném televizním pořadu Divadélko Pod věží, telefonát do představení Miloslava Šimka Zavěste prosím, volá Semafor.Jeho interpretační umění je pak dokumentováno v povídce Oty Pavla Pumprdentlich. Červenou nití spojující celou kompilaci sestavenou z archivních snímků Supraphonu je laskavý a chápající Sovákův humor. Původní CD titul obsahoval i dvě Sovákem zpívané písně z filmu Hvězda padá vzhůru, ty jsme ovšem ze smluvních důvodů bohužel museli z digitální verze titulu odstranit.

Číta: Oldřich Kaiser Celkový čas: 2 hodiny 13 minút Jiří Raška vyhrál na olympijských hrách v Grenoblu 1968 zlatou olympijskou medaili ve skocích na lyžích na středním můstku. Fanoušci v Československu byli nadšeni, spisovatel Ota Pavel později dva dokonalé skoky popsal v nezapomenutelné Pohádce o Raškovi.„Já také skákal! Na můstku ze sněhu“!„Zřejmě se pan režisér dozvěděl, že já jsem také skákal. Ve druhé třídě jsem se umístil na druhém místě. Nebyla to tedy konstrukce skokanského můstku, byl pouze ze sněhu. Ale na druhé místo to byl dobrý výsledek. Na to, že jsme byli dva.“ Oldřich Kaiser„Rychlost na nájezdu kontroloval ušima, v uších slyšel, jak rychle jede, jak to sviští. Potom se odrazil a srovnal a pak už prožíval jen radost z letu. Zahlédl koutkem oka šišky na vrcholech smrků, které si vždy mohl lehce utrhnout, protrhl už párkrát kožich beránků pasoucích se nízko nad zemí a svistem lyží vyděsil upovídané havrany,“ užíval si Oldřich Kaiser znovu známá slova.Část, v níž Ota Pavel popisuje zápolení o zlatou medaili, má z celé Pohádky o Raškovi nejraději i režisér audioknihy Aleš Vrzák. „Ta součást boje, kdy sportovec bojuje se svým tělem, okolím, s tím, že mu nikdo nepřeje, a nakonec zvítězí, mi přijde hrozně povzbuzující a optimistická celkově pro náš život,“ vysvětluje v rozhlasové režii.

Číta: Jiří Lábus, Josef Somr, Michal Pavlata, Miroslav Vladyka, Simona Stašová, Svatopluk Skopal, Jaroslava Kretschmerová, Petr Vacek, Pavel Nový, Michal Malátný Celkový čas: 1 hodina 18 minút Slavná povídka Oty Pavla ze sportovního prostředí ožívá jako dramatizace!Ota Pavel zúročil své zkušenosti sportovního novináře v řadě knížek, kde se věnoval osudům legendárních českých sportovců. Olympijské triumfy a vítězství našich reprezentantů patří k těm nejslavnějším stránkám naší historie. A atmosféra těch báječných okamžiků zůstane navždy v nás.Plejáda skvělých herců účinkuje v poutavém zpracování příběhu olympijského vítěze ve skoku na lyžích Jiřího Rašky. Josef Somr, Petr Vacek, Svatopluk Skopal, Simona Stašová, Michal Pavlata, Jaroslava Kretschmerová, Jiří Lábus, Pavel Nový, Michal Malátný a Miroslav Vladyka v režii Jana Jiráně.

Číta: Miroslav Donutil Celkový čas: 4 hodiny 33 minút Své oblíbené povídky od spisovatele Oty Pavla načetl Miroslav Donutil jako audioknihu.Po delší době se populární herec vrátil do nahrávacího studia k práci, kterou má a vždycky měl rád. Vybral si texty, které důvěrně zná a vrací se k nim často jako čtenář. Nyní své literární lásky interpretuje pro posluchače audioknih.Pro audioknihu nazvanou "Miroslav Donutil čte povídky Oty Pavla" si osobně vybral 7 "rybářských" a 7 "sportovních" povídek. O herci je známo, že je vášnivým rybářem a v jeho uměleckém provedení je cítit důvěrná znalost prostředí. S velkou chutí posluchačům vypráví příběhy známé i z filmového zpracování. "Zlatí úhoři", "Smrt krásných srnců", "Veliký vodní tulák" a další čtyři povídky jsou v umělcově podání "lahůdkami pro ucho". Jako příjemný bonus se v nahrávce objeví i písnička "Zlatí úhoři" nazpívaná přímo Miroslavem Donutilem.Druhá část alba obsahuje sedm příběhů ze sportovního prostředí. Ota Pavel v nich mistrně zachytil hvězdné chvíle československého sportu, kterých se v roli reportéra osobně zúčastnil. K druhé sedmičce povídek přistoupil herec poněkud odlišně, než k poklidným rybářským příběhům. Sportovní povídky inspirují k dynamickému, místy až reportážnímu stylu četby. Pro herce Donutilovy extra-třídy je výzvou text, popisující ve strhujícím tempu atmosféru vrcholných sportovních klání.Nezbývá než popřát příjemný poslech!

Číta: Eduard Kohout, Jaroslav Průcha, Ota Sklenčka, Josef Laufer, Míla Pačová, Antonie Nedošínská, Ota Pavel, František Stupka, Zdeněk Švarc, Hanuš Thein, Anna Marie Tilschová, František Trávníček, Vladimír Vondráček, Jan Zrzavý, Karel Nedbal, Metoděj Jahn, František Běhounek, Mirko Očadlík, Ferdinand Pujman, Amalie Bobková Celkový čas: 1 hodina 36 minút Původní LP album 1018 3571 z cyklu Supraphonu Ač zemřeli - ještě mluví - díl IV. bylo vydáno v roce 1982.Ota Sklenčka spojuje zasvěceným průvodním slovem dokumentární záznamy hlasů významných osobností - na tomto albu promlouvá např. o mateřštině český jazykovědec a proslulý bohemista akademik František Trávníček, na svůj život vzpomíná spisovatelka Anna Marie Tilschová, moravský prozaik a básník Metoděj Jahn vypráví o jeho rodném kraji, Valašsku, spisovatel Ota Pavel mluví o knize Jak jsem potkal ryby, kterou právě píše, zazní i vzpomínky prvního sportovního redaktora a rozhlasového reportéra Josefa Laufra, malíř Jan Zrzavý vypravuje o svých malířských začátcích...další a další vzpomínky známých osobností či na známé osobnosti vycházejí poprvé digitálně.

Číta: Jiří Lábus, Marek Eben, Miroslav Táborský, Zdeněk Svěrák Celkový čas: 59 minút „Rybí povídky jsou dárek k 20. narozeninám Centra Paraple. Z nebe k tomu dal souhlas Ota Pavel. My, co jsme je do mikrofonu přečetli, jsme darovali svůj hlas, a vy, kteří jste si cédéčko koupili, jste darovali své peníze. Nebojte se, v Parapleti se neztratí. Je to užitečný dům, kde se dělá všechno pro to, aby lidé na vozíku neztratili sebedůvěru a mohli se vrátit do života. Děkujeme vám, že jste pomohli dobré věci. Ať se vám ta radostná literatura dobře poslouchá.“Zdeněk Svěrák

Číta: Vlastimil Brodský Celkový čas: 1 hodina 6 minút Komentář k původnímu LP 1218 0446 z roku 1980:Já jsem Otík, řekl prostě, když jsme se poprvé potkali na půdě sportovní redakce rozhlasu někdy v padesátých létech, a podíval se na mne zvědavýma očima, pohledem, který prozrazoval člověka bezelstného, pevného. Jaký vlastně je, jaký doopravdy bude, ptal jsem se sám sebe, protože jsem vždycky spokojenější, když lidi ze svého blízkého okolí dobře znám.Měli jsme tehdy v rozhlase fotbalovou jedenáctku a Otík toužil stát se jejím hráčem. Po prvním utkání, ve kterém nastoupil, mu někdo v kabině řekl, že by nebylo na škodu, kdyby také občas do míče trkl hlavou. V příštím zápase dal Otík sedm gólů, z toho pět hlavou. Když jsme se vraceli z utkání, postěžoval si, jak ho hlava bolí, ale zářil štěstím, že to dokázal.Jednoho krásného dne mi povídá: ožením se. Bylo to poněkud překvapující. Nikde žádný náznak a najednou svatba. Vezmu si Věru. Další překvapení. Všechno jsem promyslel. Lidé kolem to nebrali vážně. Ale Otík nemluvil nikdy do větru. Později se přiznával častokrát k tomu, že nikdy nedokáže dost docenit význam toho rodinného zázemí. Bylo to šťastné manželství.Na soustředění před spartakiádou na Roztěži jsme hráli po večerech turnaj ve stolním tenisu. Narazili jsme na sebe s Otíkem už ve druhém kole. Hrál, i když zrovna často pálku v ruce nemíval. Zdálo se mi, že ho snadno porazím, protože v prvním setu udělal sotva deset míčků. Druhý jsem "pustil", ale ve třetím jsem se už nechytil a Otík svou houževnatostí vydřel vítězství. Neumím to jako ty, řekl mi po zápase, ale nemám rád, když mě někdo podceňuje.Být členem rozhlasové sportovní redakce znamená mluvit na mikrofon. Chtěli to i po Otíkovi. Pilně jezdil s magnetofonem na starou Štvanici a zkoušel při hokejových utkáních reportérské řemeslo. Jak byl vytrvalý a cílevědomý, tak byl i kritický a sebekritický. Jednou povídá: tohle není pro mne, já budu raději psát. Třeba jednou něco dokážu.Při přípravě na spartakiádu na dobříšském zámku psal Otík ve volných chvílích bajku o našich a sovětských hokejistech. Psal ji den ze dne, vždy se s námi večer dělil o to, co vymyslel, dal si říct, upravoval a opravoval, škrtal a přepisoval. Bajku psal celý týden, na konci měla pouhých dvacet řádek, ale co slovo, to perlička, co věta, to hluboká myšlenka.Potom odešelz rozhlasu a začal psát. Jako prostý, zásadový, přímý a bezelstný kluk, jehož myšlenky přežily příliš krátký životní běh, který naplnil pilnou a houževnatou prací.A protože to dokázal, je stále mezi námi.Ota Pavel byl uhranut atletikou, hokejem a fotbalem, a také rybami a tatínkem. První knížka o tatínkovi a rybách vyšla roku 1971, takřka na sklonku autorova života -a znamenala literární objev let sedmdesátých. Mimo, vlastně na okraji hlavního proudu české literatury vzniklo dílko srovnatelné a leckdy převyšující jeho vrcholy. Čím Smrt krásných srnců a následující Jak jsem potkal ryby (1947) tolik zaujaly? Svým poláčkovskos-hrabalovským, lidově inspirovaným humorem, který má u nás tradici, ale nemnohé představitele? Svou bizarností, určitou výlučností námětů? Jistě tím i oním; čteme-li však tyto křehké příběhy pozorně, zjistíme, že Pavel nepíše ani tak o kaprech, štikách a úhořích či výjimečném, sympatickém jedinci, jakým jeho tatínek beze sporu byl, ale o nás všech, nebo lépe - téměř všech. O našich nadějích a zklamáních, malých radostech a velkých smutcích a naopak, o našich vítězstvích i našich prohrách. A poznáme, že tak činí s lehkostí, s jakou talentovaný a všestranně připravený skokan zdolává tu nejvyšší laťku či útočník střílí rozhodující gól. Tyhle věty by asi Otu Pavla zaskočily, protože by mu připadaly moc vznešené a on tvořil souvětí obyčejná, neefektní a také proto vždycky autenticky klidná. A všimněme si - Pavlova vyprávění nikdy nejsou mimo kontexty společenské. Tak třeba druhá povídka na této desce, příběh o největším zápase kladenského "fotbalového bombardéra" Kloce, totiž zápase o vlastní život, se odvíjí v atmosféře zbývajících válečných a prvních mírových dnů. Nebo povídka úvodní - velikost osudu Aloise Hudce roste na pozadí pohnutých událostí našich novodobých dějin. A koneckonců i z povídání "jen" o nočním lovu úhořů vycítíte v jakém čase se ta báječná rybářská nocs tatínkem odehrála...Vlastimil Brodský (uhranut divadlem i filmem) umí navodit důvěrnou atmosféru; máte pocit, jako by vám vyprávěl u vás doma, ve vašem pokoji. Jeho projev je přirozený, cudnýa pokorný. Je to první setkání Brodského-interpreta s jeho milým autorem na tak velké ploše. Myslím, že je to setkání šťastné. A nejen proto, že spisovatelův svět je herci tolik blízký; že Brodský dobře zná jeho reálie, že provozoval (a dosud má rád) sport, že prožil válku, zkrátka, že tento svět je příbuzný jeho uměleckému vidění a cítění. Je tu však cosi důležitějšího, co spojuje herce se spisovatelem. Totiž: podobně jako Pavlovy povídky i Brodského herectví vyzařuje hluboké člověčenství. Takové herectví pak má tu moc vtisknout velikost i věcem na první pohled běžným avšedním a věcí veliké sdělit tou cestou pravdy. Vždyť si poslechněme, jak Brodský vypráví příběh Aloise Hudce. Jak i jeho tragické pasáže dovece "přečíst" obyčejně. Zcela mu věříte, anijediné slovo, ani to nejcitovější, které by jiného interpreta možná svedlo k sentimentu, nezní falešně. Neobyčejná obyčejnost, nesentimentální citovost. Ostatně, co jiného prosvětluje příběhy Oty Pavla?Jan KolářNejvroucnější touhy a sny otců obvykle přecházejí z generace na generaci. Náš otec, Ota Pavel, se nestal světovým hráčem jak si přál - a jak si to přál hlavně jeho tatínek. Asiměl smůlu. A tak i já a moji dva starší bratří jsme byli předurčeni k dosažení nejvyšších sportovních vavřínů. Co se nepodařilo otci, určitě se podaří nám. Už proto, že jsme na to byli tři. Jan, Petr, Jirka.V tátovi jsme měli obětavého trenéra. Naučil nás plavat, hrát hokej, fotbal. Cyklistiku miloval a obdivoval. Chtěl nám jít příkladem a tak se vydal na kole z Vinohrad doRadotína. Oblékl si bílé pumpky, žluté tričko, přes záda přehodil taštičku s nápisem "Puma". Nasadil si velké tmavé brýle proti oslnění - sluncem a vlastním sportovním výkonem. Před startem ho máma fotografovala ze všech stran - na kole, vedle kola - jako se fotografují velké hvězdy před velkým zápasem. Pak táta vyrazil na trasu Vinohrady - Radotím u Prahy - Vinohrady. Tamto šlo z kopce, to bylo fajn. Ale zpátky už na kole nedojel. Kopec od Jiráskova mostu na Vinohrady byl v opačném sklonu a tak to došel raději pěšky. A bez krásných tmavých brýlí, protože pršelo. I tak to byl nádherný sportovní výkon.Pro cyklistické vavříny b yl určen nejstarší z nás - Jan. Že z něj nebude světový hráč ledního hokeje, to bylo našemu tátovi jasné. Nebyl to ten správný typ. Spíš atlet. Začal tedy s atletikou. A trénoval v Riegrových sadech. A tvrdě - domníval se táta. Kolikrát byl Jan na tréninku, to dnes už nikdo neví. Pokud tam vůbec byl, schovával se přikrčený za křovím, lemujícím škvárový ovál, aby ho nikdo neviděl. Aby nemusel běhat a aby nemusel prohrávat. A pak se stal cyklistou. Táta koupil kolo a Jana přihlásil do toho nejslavnějšího pražského klubu, který zářil úspěchy a slavnými jmény. Mezi ně se mělo zařadit i jméno Janovo. Ale nedošlo k tomu, protože kolo nebylo patrně to nejlepší a trenér taky ne. Táta tedy koupil kolo nové, to nejlepší, jaké byl schopen sehnat. Trenér (když teď měl Jan tak krásné kolo) byl najednou úplně zbytečný. A tak bratr Jan trénoval sám, bez rádců. Dost pravidelně rozbíjel sebe i své závodní kolo na svých tréninkových trasách a neustálé montáže, demontáže, centrování a mazání mu zabraly mnohem více času než sportovní výkon. Když mu kolo jezdilo, soupeřils ním na silnicích s projíždějícími motorovými vozidly a dost často vyhrával. Pak mu to kolo někdo ukradl a to byla velká škoda pro naši cyklistiku a velká rána pro našeho tátu. Jan pakvyměnil řidítka závodního kola za volant sanitky.Mezitím začal se sportem Petr. To byl správný hokejový typ. Hokej měl rád, ale ještě raději spal. A protože se trénovalo od šesti ráno, zvítězila nad ledovou plochou teplá peřina. Pak začal se závodním plaváním. Pravidelně odcházel z domova na trénink. Po návratu, vyčerpaný, rozvěšoval plavky a ručník na šňůru v koupelně. Za čas se táta šel přeptat, kdy už konečně ten náš Petr pojede reprezentovat na olympiádu. Prasklo to všechno najednou - na trénink nechodil a vlasy i plavky si namáčel v požární nádrži... V době stříbrného úspěchu našich fotbalistů v Chile se stal fotbalovým brankářem. To mu šlo. Dodnes se chlubí, že jednou hrál spolu s Panenkou ve stejném mužstvu. Že by se Panenka chlubil, že hrál s mýmbratrem Petrem, to jsem zatím neslyšel. Jednou hrál Petr na Vyšehradě. Pršelo. Těsně před koncem chytil brácha desítku a útočník, co ji kopal, ho ze vzteku kopnul do břicha. Brácha si namočil ruku do bláta, ve kterém ležel a pěkně mu ji plácl. Po zápase pak celé jeho mužstvo prchalo před soupeřem od Vyšehradu k Neumětelům. Můj bratr byl nejpomalejší. Když ho dostihli a zbili,přestal s fotbalem. To mu bylo patnáct. A aby se příště uměl rvát, začal boxovat. Když ho znovu zbili, přestal i s boxem. Za pětatřicet korun si koupil šavli a začal šermovat. Když si málem propíchl krk, začal studovat medicinu. Tam bylo toho sportu méně, snad proto dostudoval. Byl jsem teď poslední tátovou nadějí, světovým hráčem hokeje tedy budu já. Táta mi pořidil na míruručně šité boty s bruslemi a já začal. Měl jsem nejlepší hokejku "Vítěz speciál". A postavu, za kterou by se žádný bek nemusel stydět. Po půl roce jsem z ručně šitých bot vyrostla taky se s hokejem rozloučil. Krásné botičky dostal kamarád s menšíma nohama a většími vlohami. Rychlostí dostihového koně jsem pak proběhl tělocvičnami a hřišti, kde se hrála házená, košíková,volejbal... Házená se mi zdála přiliš tvrdá. Na košikovou jsem nebyl dost velký - měl jsem přeci postavu hokejovího beka. U volejbalu mi zase vadilo. že hřiště je příliš malé. Judo! Konečně ten pravý sport! Ale když jsem vyměnil kimono za desku Boba Dylana, přestal jsem i s judem. A tak se ani jeden z nás tím světovým hráčem nestal. Právě proto, že jsme měli všechny předpoklady a možnosti, jaké neměl náš táta.Nejvíce jsem se tatínkovu snu o světově slávě naší rodiny přiblížil přece jen já, nejmladší.- Působím totiž v tom světově slavném hokejovém klubu, v Dukle Jihlava - jako kuchař.Jiří Pavel

Číta: Miroslav Horníček Celkový čas: 1 hodina 11 minút V sérii "Mluviti stříbro… " slavné osobnosti českého kulturního dění hovoří o sobě a svých přátelích, ev. čtou slavná knižní díla. Miroslav Horníček čte z knihy, kterou má rád a od člověka, který je mu blízký. Příběhy a zážitky Oty Pavla z rybaření které mistrně shrnul ve své knize "O rybách a řece" tak uslyšíte v podání Miroslava Horníčka...

Číta: Vojtěch Dyk, Martin Růžek, Radovan Lukavský, Jiří Sovák, Zdeněk Štěpánek Celkový čas: 1 hodina 14 minút Audiokniha obsahuje výbor povídek našich předních spisovatelů, které interpretují známé herecké osobnosti.Martin Růžek – Zločin na poště (K. Čapek – Povídky z jedné kapsy)Vojtěch Dyk – Můj obchod se psy (J. Hašek – Povídky o zvířatech)Zdeněk Štěpánek – Jak si nakouřil pan Vorel pěnovku (J. Neruda – Povídky malostranské)Jiří Sovák – Jak jsme s tatínkem servírovali úhořům (O. Pavel – Jak jsem potkal ryby)Radovan Lukavský – Apokryf Romeo a Jule (K. Čapek – Apokryfy)

Číta: Miroslav Horníček, Karel Heřmánek Celkový čas: 2 hodiny 26 minút Tragikomické povídky, které mapují život spisovatelovy rodiny od první republiky až do poloviny minulého století, vzbudily hned po svém prvním knižním vydání v roce 1971 mimořádné překvapení a neuvěřitelný zájem čtenářů. Kniha se okamžitě stala bestsellerem a většina povídek brzy na to zažila i svou filmovou slávu. Citlivě a s něžnou ironií vykreslená postava obchodního cestujícího Leo Poppera, velkého rybáře a fenomenálního mistra v prodeji výrobků "té slavné švédské firmy Elektrolux", vyvolala vřelý ohlas a vstoupila již do povědomí většiny z nás.Ve filmových příbězích ztvárnili tohoto slavného tatínka Karel Heřmánek a Vladimír Menšík. Na nahrávce vypráví s neobyčejným šarmem několik autobiograficky laděných povídek právě Karel Heřmánek. Další povídky, doplňující téměř kompletní knižní vydání, načetl již v roce 1976 Miroslav Horníček. Oba vypravěči zachytili každý po svém atmosféru, tragiku i humor nostalgických a dnes již nesmrtelných příběhů Oty Pavla!

Číta: Jiří Sovák Celkový čas: 47 minút Komentář k původnímu LP 1 18 1863 z roku 1976:Jednoho podzimního večera zaujatě vyprávěl Ota Pavel o své představě zaměstnání. Chtěl být převozníkem. Na břehu řeky by měl malý domek a loďkua nejvíce by ho zajímal fialový západ slunce, když je řeka klidná a potom nejrůznější typy lidí, které převáží přes řeku: nešťastníky i fantasty, kariéristy i vynálezce, milence i opuštěné. Naplatu převozníka by nezáleželo, záleželo by spíše na tom, jak by lidi poznal, aby o nich mohl psát.Ota Pavel činil v životě všechno pro to, aby především poznal lidi, o kterých bude psát. Proto vyjel s Duklou do New Yorku a nosil míče a dělal pomocníka, aby mohl psát o tréninku mezi mrakodrapy. Chodil za sportovci na stadión, chodil na stavbu, jel se podívat na lety na lyžích do Jugoslávie a potom studoval Frenštát, protože ho zajímal kromě Rašky taky místní fanda lyžařství. Sám kladenský rodák, jezdil na Kladno, aby dosvědčil, jak se z chudého města havířskébalady stává moderní průmyslové město.Nazývali ho snílkem, Don Quichotem a já nevím čím vším, ale ani jedno to přirovnání nesedělo. Když jsem si prohlížel světničku Kolji Ostrovského v Soči, kde okno stínil strom eukalyptu, myslel jsem na Otu Pavla. Správce Ostrovského muzea mi vyprávěl o bolestech hrdiny-spisovatele, o tisíci zlověstných hodinách, které sžíraly mladého spisovatele, ale onse nepodal: takřka v hodině smrti diktoval svůj rukopis románu. V Soči, v malé světničce s bílou, tvrdou postelí a starým psacím strojem, jsem si vybavoval naše schůzky a rozhovory s Otou Pavlem. Kdybych napsal, že Otu Pavla zajímal především člověk, byla by to fráze, protože spisovatele ani nic jiného zajímat nemůže. Když napíšu, že z běhu maratónského zajímal autora právě ten maratónec, který sice doběhl poslední, ale na obrátce maratonu vzal jídlo a pití pro svých šest dětí, je to myslím přesná charakteristika Pavlova zájmu.V kontextu české literatury se objevilo jménonovináře - spisovatele, jehož kniha "Smrt krásných srnců" bude vždycky událostí. A ta kniha poslední, ze které vám čte Jiří Sovák, to je ta "hlavní kniha života", jak říká leningradská básnířka a spisovatelka Olga Bergholcová.Pavel psal reportáže, scénáře, napsal reportážní knihu "Dukla mezi mrakodrapy" a "Plná bedna šampaňského", napsal knihu sportovních povídek "Pohár od Pánaboha" a "Syn celerového krále". O každé z nich se mnoho napsalo, diskutovalo, každá z nich přinesla inspirační zdroj, odkrytí další neznámé polohy člověka.Ota Pavel pocházel z havířské rodiny, bráchové i otec dělili duší na právo rukou a lopaty. Obdivoval se Hemingwayovi i Čapkovi, uznávál Čechova jako kronikáře srdce a společnosti, četl rád Faulknera. Miloval stručnost a věděl, že do života patří poezie. Miloval hudbu, řeku, lidi, a to i ty, kteří mu nevěřili anebo mu ubližovali.Měl rád děti a knížky. Měl rád mužnost a chytrost, a proto chválil Tarasova a sovětské hokejisty, miloval procházky Leningradem, stále snil o své řece a nejraději vyprávěl o praskajícím dřevu a krbu s ohněm, o teple, které ten krb vydává.Byl vášnivým milovníkem řeky, rozuměl rybám, protože ho nikdo na světě nepřesvědčil, že ryby nemají svoji rybí duši. V tom si byl podobný s Jozefem Krónerem. Ota Pavel ho jako herce miloval a asi ještě trochu víc mu herecky fandil právě pro to jeho bláznovství po rybách. Na rybách, při rybách a při meditování o rybí duši poznával znovu hlubiny lidského srdce.Chtěl napsat veliký sportovní román, ale nemohl se k tomu odhodlat. Psal chvatně, věřil, že musí psát každý den aspoň stránku a dokonale to plnil navzdory neúprosnému času a smrti, která na něj číhala.Byl těžce nemocen, alesvěřil se, že kdyby neviděl člověka ze dna životní propasti, neporozuměl by mu tak dokonale. Byl sportovním redaktorem v rozhlase i v novinách, nedělal rozdílu mezi novinářem a spisovatelem, protože vynikající novinář je lepší než špatný spisovatel.Ota Pavel byl vynikající novinář a vynikající spisovatel. Člověk a spisovatel obyčejně neví, kdy píše svoji "hlavní knihu života". Třebahrozně chce a myslí si: to je ono. A ono to právě ono není. Anebo jenom tak, jenom tak jak dýchá vypoví to, co vypovědět chce a ejhle: na světe je kniha života. A kdyby byly ještědesítky a stovky dalších, jenom ta jediná nebo dvě útlé knížečky budou "knihou života"."Smrt krásných srnců" a "Jak jsem potkal ryby", dvě útlé knížečky, dohromady menší než jeden román, jsou "hlavní knihou" Oty Pavla. A jsou to také výrazné kapitoly české literatury.Převozník na břehu řeky, který čekal na fialový západ slunce, tolik lidí potěšil. Nejméně tak, jako kdyby jim nabídl svoji loďku. Tolik lidí dopravil na správný břeh, protože jim připravil nádhernou chvilku při čtení, stejně tak, jako kdyby vyjel se svou loďkou od chudého přístavutřeba na otevřené moře, kde loví rybář svoji rybu života. Měl rád rybáře na všech mořích kde byl, všichni byli jeho bráchové.On sám zůstal na břehu řeky. Smrt předčasně přetrhla sen, ale řeka plyne, loďka na břehu se houpá a příběh stále platí. Několik jeho epizod si poslechněte právě z této desky.Otakar BrůnaSupraphon a.s. 2013Tuto překrásnou nahrávku v interpretaci Jiřího Sováka posíláme v digitální podobě za svými posluchači u příležitosti čtyřicátého výročí úmrtí Oty Pavla († 31. března 1973)

Číta: Josef Somr, Ladislav Mrkvička, Libuše Šafránková, Rudolf Hrušínský, Dana Syslová Celkový čas: 1 hodina 9 minút To nejlepší z české vánoční literatury! Známé příběhy z adventního a zimního času sestavené speciálně pro tuto příležitost. Jedinečný posluchačský zážitek nám připraví řada vynikajících českých herců a spisovatelů. (Josef Somr, Libuše Šafránková, Dana Syslová, Ladislav Mrkvička, Rudolf Hrušínský, Ota Pavel, Karel Čapek, Božena Němcová)

To nejlepší z české vánoční literatury! Známé příběhy z adventního a zimního času sestavené speciálně pro tuto příležitost. Jedinečný posluchačský zážitek nám připraví řada vynikajících českých herců a spisovatelů. (Josef Somr, Libuše Šafránková, Dana Syslová, Ladislav Mrkvička, Rudolf Hrušínský, Ota Pavel, Karel Čapek, Božena Němcová).

Jak jsem potkal ryby Ota Pavel vědomě navázal na úspěšnou sbírku Smrt krásných srnců. Opustil definitivně svět sportovců a sportu a vrátil se opět do krajin svého dětství a mládí na Buštěhrad, na Berounku, k řekám, potokům a mořím...Hrdiny jeho povídek jsou opět členové rodiny v čele s "povedeným tatínkem", bratry Jirkou a Hugem, ale prim tu hraje příroda, ryby především ... A hlavně pokora a úcta k člověku.