Václav Cílek

Číta: Martin Myšička Celkový čas: 9 hodín 30 minút Audiokniha malých dobrodiní v čase velké proměny Země Co se děje se světem? Základní problém je ten, že se děje příliš mnoho věcí najednou. Náš svět prochází velkými otřesy a proměnami a geolog a oceňovaný esejista Václav Cílek se na ně dokáže podívat z rozmanitých úhlů pohledu, s nadhledem, vtipem a konstruktivní sklepsí. Vždyť v době velkého zrychlení a nečekaných důsledků globalizace, současnou pandemii nevyjímaje, je více než kdy dříve důležité umění udržet si v životě pocit smyslu a (pře)žít šťastně.Hned v úvodu zazní dosud nepublikované autorovy úvahy o koronaviru a silách, které nelze ochočit, ale lze se s nimi utkat se ctí a omezit ztráty. Další část audioknihy v interpretaci Martina Myšičky prokládané osobními autorovými úvahami, se věnuje českým zahrádkám a zabývá se inteligencí stromů a rostlin a jejich přetrvávající spjatostí s životem člověka. Odtud přechází k úvahám nad řeckými a indiánskými mýty, důležitosti vody a času v našem životě. Poslední část se dotýká lidského vlivu na celý zemský systém a jeho důsledků. Navzdory všem možným katastrofickým scénářům je audiokniha originálním, optimistickým poselstvím přinášejícím konkrétní návrhy, jak řešit současnou a budoucí krizi.Už opouštíme pobřežní mělčiny a proud změn nás unáší dál od pevného břehu. Bojíme se, ale také umíme plavat.

Když cítíme obavy a zaženeme je, tak se vrátí v méně nápadné podobě, ale silnější. Pokud se začneme na krizi připravovat, kupodivu pocítíme ulehčení. Tato kniha je o rodinné přípravě na krizi, která možná nikdy nenastane. První část textu pojednává o to, jakou povahu mají ti lidé, kteří krize přežívají, a jak při tom jednají. Druhá část se týká těch úplně nejpraktičtějších návodů, jak dezinfikovat vodu, jaký filtr si koupit, jak skladovat potraviny či vytvořit v domě postiženém výpadkem sítě teplou místnost. Rozeznáváme přitom čtyři typy rychlých krizí – neočekávanou událost, blackout, epidemii a sociální bouře – a jednu situaci pomalé krize, jakou je rozpad a chudnutí společnosti. Při psaní této několik let připravované publikace, se sešel vědec, který se roky zabývá krizovými trendy, inženýr, který už v 80. letech v Rakousku navštěvoval kurzy přežití a setkání alternativních praktiků, policista s mnohaletou službou v ulicích, polárník schopný přejít pěšky napříč Grónskem a člen krizového štábu, který se nejenom účastnil povodní, ale hlavně plánoval a vedl tým Blackout.

Číta: Miroslav Táborský Celkový čas: 10 hodín 51 minút Ztrácíme vnější krajinu. Znamená to, že se něco děje i s krajinou vnitřní…Ne nadarmo se říká, že o nitru člověka nejvíc vypovídá pohled z okna jeho pokoje. A v tomto směru nejsou naše vyhlídky zrovna lichotivé – letitý nezájem o krajinu domova mnohde vyústil ve zjevnou degradaci jejího ducha. Soubor esejů geologa Václava Cílka o krásách České kotliny, která jen zdánlivě dříme pod vrstvami pradávných horotvorných dramat, vyniká hebkostí slov i posvátností prožitku, objevnými souvislostmi i aforistickými postřehy poutníka, jenž na cestě učinil to, co při soustředěné chůzi svedeme úplně všichni: vyzářil to nejlepší ze sebe sama. Autorovy úvahy ukazují, jak lze prostor kolem sebe znovu objevovat nejen ve prospěch přírody samé, ale také v zájmu vlastní duše. Vždyť bez krajiny není lidské paměti, a tedy ani skálopevné opory, že někam patříme. Je načase obnovit ztracenou rovnováhu, nechceme-li už brzy klepat u psychiatrů a přetlačovat se s tisícovkami dalších pacientů.Mnoho vlivů, mnoho vrstev, ale jeden příběh.„Krajina není jen souborem určitých dílčích hodnot – jako jsou počty druhů rostlin a ptáků. Krajina je především určitá jednota mnohostí, které vytvářejí pocit, že někam patříme a že jsme tam doma. (…) A to je možné jen v krajině, kde paměť trvá.“„Dnes je nemyslitelné, že by průměrně bohatý člověk složil svůj majetek do jedné truhlice či skříně, jak to bylo běžné ještě před druhou světovou válkou. Stejným způsobem, jako se naše domovy zaplnily věcmi a nábytkem, se zaplnila naše krajina různými kůlnami, garážemi a přístavbami, jež vesměs obsahují polofunkční haraburdí.“„Podle Cílkovy knihy si lze krásně plánovat trasy na místa, kolem kterých bychom jinak bez povšimnutí prošli (…), ke klidnému zamyšlení se nad tím, kdo jsme, kde a jak žijeme, a proč vlastně.“ – Rita Kindlerová, iliteratura.cz„Jeho (…) knihy umožňují i jednu nesmírně cennou věc: vidět naši zemi jako neobyčejně zajímavou oblast s mnohatisíciletou historií, (…) kde je na každém kroku možno z krajiny, z přírody i z lidských výtvorů něco vyčíst, kde se odehrávají tisíce příběhů, o nichž většinou ani netušíme. Václav Cílek je (…) dokáže vyhmátnout, zajímavě nasvítit a popsat způsobem, který mu mnohý prozaik může jen závidět.“ – Jan Šulc, z laudatia k udělení Ceny Toma Stopparda

Krajina se od 90. let 20. století stala jedním z klíčových pojmů přírodních, ale i některých humanitních věd. První polovina textů se týká skutečné, fyzické krajiny, jejích proměn a ochrany. Druhá část je věnována vnitřním krajinám duše - fenoménu genia loci, postavě Zeleného muže, keltským bohům v druhohorách atp. Celek uzavírají Poutníkova pravidla putování po posvátných místech a obsáhlý soupis literárních i hudebních pramenů, které jsou pro vstup do krajiny potřebné. Hlavním motivem knihy zůstává nutnost chránit krajinu kvůli jí samé, kvůli živlům, skalám, vodám a životu, ale také kvůli sobě a vlastní duši. Druhé, doplněné vydání

I když vidíme jen obyčejné věci, stejně toho vidíme hodně. Ve své nejnovější knize Prohlédni si tu zemi Václav Cílek navazuje na své předchozí úspěšné tituly věnované především krajině a místům - Krajiny vnitřní a vnější, Makom a Dýchat s ptáky. Jádrem knihy jsou eseje věnované Praze a jejímu geniu loci, v dalších částech se pak autor zaměřuje jak na českou a moravskou krajinu (České středohoří, Jižní Čechy, Ostrava...), tak na místa, která ho oslovila na jeho zahraničních cestách za geologickými výzkumy (Súdán, Řecko, Turecko). Eseje o "krajinách vnějších" doplňují i texty metafyzičtějšího charakteru - o posvátnu Santiniho staveb, o prostoru spjatém s Janem Palachem či fragmenty z nikdy nedokončené čínské antologie. Knihu doprovázejí ilustrace výtvarníka Vladimíra Kokolii a 80 fotografií autora.

Dvanáct let ve východní Africe. Václav G. Cílek starší strávil v Africe dohromady dvanáct let. Pracoval na ložiscích, která se v posledních letech stala legendární. Těžiště jeho práce spočívalo v prospekci pobřežních písků tvořených zrny titanových minerálů. Jedno z míst, které zkoumal, se stalo největším světovým ložiskem černých písků, jehož význam je několikanásobně větší než všechna rudná ložiska ČR. Kniha není běžným cestopisem, není ani memoárovým cestopisem. Snaží se prezentovat východní Afriku a svahilské pobřeží jako důležitý zdroj nerostných surovin, které byly a do budoucna budou základem ekonomického vývoje a sociálního rozkvětu této dosud opomíjené oblasti. Autor na černý kontinent pohlíží novýma očima, popisuje to, co lidem Afriky připadalo běžné i co jim unikalo, ohromné oblasti se starodávnou kulturou, i ony skryté poklady nerostných surovin.

Texty o paměti krajiny, smysluplném bobrovi, areálu jablkového štrúdlu a o tom, proč lezeme na rozhlednuKrajina se od 90. let 20. století stala jedním z klíčových pojmů přírodních, ale i některých humanitních věd. První polovina textů se týká skutečné, fyzické krajiny, jejích proměn a ochrany.Druhá část je věnována vnitřním krajinám duše - fenoménu genia loci, postavě Zeleného muže, keltským bohům v druhohorách atp. Celek uzavírají Poutníkova pravidla putování po posvátných místech a obsáhlý soupis literárních i hudebních pramenů, které jsou pro vstup do krajiny potřebné. Hlavním motivem knihy zůstává nutnost chránit krajinu kvůli jí samé, kvůli živlům, skalám, vodám a životu, ale také kvůli sobě a vlastní duši.

Borgesův svět jsou knihy. Na počátku této knihy však byly obrázky Heleny Wernischové. Václava Cílka oslovily natolik, že začal hledat text, jenž by je ilustroval. Po několika měsících instinktivně sáhl po Borgesových esejích: základ byl nalezen. Pak se staly dvě podivné věci: Helena Wernischová se po letech "mlčení" prodchnuta neznámou silou znovu rozkreslila a pro Václava Cílka se stal Borges jen jakýmsi dveřníkem do světa knih, který jako by s ním již nesměl jít dál... Kniha Borgesův svět je mnohovrstevnatá, otevírá brány k dalším knihám a textům, které odrážejí kolektivní indo-evropskou zkušenost. Je to pomalá a promýšlená kniha, kterou na konci psali a kreslili jiní autoři než na začátku.

Eseje o místech, silách a dracích. Jak se podílíme na vytváření posvátné krajiny? Aby něco fungovalo na duchovní úrovni, tak to nejprve musí fungovat na hmotné úrovni. Na začátku se vždy jedná o vodu, půdu a les. Místo samo nás vede - upravíme pramen a cítíme, že to chce něco dalšího. Jedná se o účast na podstatě, kterou dál rozvíjíme.Tvorba posvátné krajiny: aby něco fungovalo na duchovní úrovni, tak to nejprve musí fungovat na hmotné úrovni. Na začátku se vždy jedná o vodu, půdu a les. Místo samo nás vede - upravíme pramen a cítíme, že to chce něco dalšího. Jedná se o účast na podstatě, kterou dál rozvíjíme. Žijeme ve společnost mrtvých lidí, protože ta jediná má budoucnost. Znamená to vrátit se do historie, anebo až do pravěku. Zalézt do země a oslovovat prostor mezi hvězdami.

I když vidíme jen obyčejné věci, stejně toho vidíme hodně. Ve své nejnovější knize Prohlédni si tu zemi Václav Cílek navazuje na své předchozí úspěšné tituly věnované především krajině a místům - Krajiny vnitřní a vnější, Makom a Dýchat s ptáky. Jádrem knihy jsou eseje věnované Praze a jejímu geniu loci, v dalších částech se pak autor zaměřuje jak na českou a moravskou krajinu (České středohoří, Jižní Čechy, Ostrava...), tak na místa, která ho oslovila na jeho zahraničních cestách za geologickými výzkumy (Súdán, Řecko, Turecko). Eseje o "krajinách vnějších" doplňují i texty metafyzičtějšího charakteru - o posvátnu Santiniho staveb, o prostoru spjatém s Janem Palachem či fragmenty z nikdy nedokončené čínské antologie. Knihu doprovázejí ilustrace výtvarníka Vladimíra Kokolii a 80 fotografií autora.