Václav Umlauf

Jedním z charakteristických rysů filosofie 20. století bylo prohloubení otázky po opravdovosti lidské existence. Tento myšlenkový pohyb o sobě dal vědět především díky existencialismu, ale jeho jinou, a možná jemnější podobu lze nalézt ve filosofii orientované hermeneuticky.Právě ta umožnila autorovi nalézt způsob, jak překlenout propast věků a uskutečnit rozhovor mezi současným tázáním po smyslu lidské existence a starověkými texty. Kniha nabízí poutavý sestup k pramenům evropské vzdělanosti (k Homérovi, k řeckým básníkům, dramatikům a filosofům, zvláště k Aristotelovi), jehož záměrem je prozkoumat čtyři cesty k autentickému lidství, jak byly objeveny již antickým světem, a ukázat jejich význam pro současného člověka.Postupně se tak čtenáři představují teorie jako cesta vědění a náhledu, technika jako cesta zručnosti a umění, praxe jako cesta jednání, a konečně extáze jako cesta vytržení a transcendence. Forma eseje zpřístupňuje autorovy úvahy nejen tradičním čtenářům filosofických textů, ale i širší veřejnosti se zájmem o historii, literaturu, umění nebo společenské vědy.

Hermeneutické eseje o filosofii dějin. Filosofie dějin se po bouřlivém rozvoji v 19. století postupně stala mezi filosofickými obory popelkou. Obě světové války a sjednocení Evropy po roce 1990 dodaly filosofickému hledání konečného smyslu lidského dobrodružství nové dějinné podněty. Eseje předložené v této knize jsou pokusem nabídnout jednotný pohled na dějiny od Homéra do současnosti, a to z dvoupólové perspektivy filosofie a historie. Z hlediska této hermeneutické elipsy je pak možné nejen porozumět dějinným proměnám pohledu na lidskou přirozenost a časovost, ale též spolu s autorem dospět k přesvědčení, že před filosofií stojí nový úkol: Jak formulovat smysl dějin pro začínající 21. století, totálně ovládané sociálnem, objektivitou, vědou a technikou?

Hermeneutická interpretace. Výklad dánského filosofa Sorena Kierkegaarda se považuje za obtížný nejen z filosofických, ale i z literárních důvodů. Václav Umlauf analyzuje interpretační přístupy několika současných kierkegaardovských badatelů a poukazuje na slabá místa jimi zvolených metod výkladu.Poté navrhuje vlastní interpretační strategii, která bere v úvahu nejen text, nýbrž i rétorické mody a pragmatický aspekt jednotlivých děl, a v neposlední řadě i životopisné údaje. Svoji metodu – kterou autor označuje jako sympatickou četbu a která nachází oporu nejen v současné hermeneuticky orientované filosofii, ale i v lingvistice a literární vědě – pak autor používá k výkladu Kierkegaardova díla, který člení do tří oddílů, věnovaných kategoriím existence, času a víry.