Delfín

Charakteristickým rysem modlitby růžence je opakování stejných slov. Může nám tato modlitba pomoci setrvat v Boží přítomnosti? Otec Jeroným se růženec modlil po mnoho let a získaná zkušenost ho vedla k napsání krátkého „předzpěvu“. Je určen těm, kteří by se rádi modlitbě růžence věnovali, aby skrze Pannu Marii dospěli k hlubšímu osobnímu vztahu ke Kristu. Otec Jeroným ukazuje, jak se vyhnout rutině a vytvořit si jediný návyk – znovu a znovu se obracet k Bohu a prohlubovat přátelství s ním.

Duchovní spisy otce Jeronýma, sv. 3. Otec Jeroným rád opakoval, že v duchovním životě je třeba „stavět na pevných základech“. Kniha Růst v nadpřirozeném životě seznamuje jednoduchým způsobem se zákony života s Bohem. Láska k modlitbě, má-li dojít svého cíle, musí být osvětlena přesným poznáním. Otec Jeroným podává čtenáři pomocnou ruku, aby se na cestě k Bohu vyvaroval omylů a neztratil odvahu.

Možnosti a melodie patří k nejzralejším textům otce Jeronýma, mnicha z kláštera Sept-Fons, který v tomto krátkém pojednání o Boží lásce předkládá syntézu celého svého života, své zkušenosti a duchovní nauky. Jeho rady a varování, prostoupené srdečností a dobrotou, jsou určeny především řeholníkům, ale nejen jim. Otec Jeroným se obrací ke každému člověku, který upřímně touží po životě modlitby a spojení s Bohem.Neopominutelnou součástí přítomného svazku je text Modlitba nad záchrannou sítí od otce Mikuláše. Současný novicmistr kláštera v Sept-Fons v něm předkládá osobní svědectví o otci Jeronýmovi, svém duchovním učiteli, a zároveň čtenáře uvádí do jeho nauky o modlitbě.Kniha je součástí projektu vydávání spisů otce Jeronýma (dosud vyšlo: Otec Jeroným – Dopisy bratru Patrikovi – výběr dopisů, adresovaných v letech 1971–1984 bratru Patrikovi, současnému opatovi kláštera Sept-Fons, Otec Jeroným. Mnich – částečný portrét – album fotografií otce Jeronýma zobrazující všechny etapy jeho života, doprovozené úryvky z jeho textů). Otec Jeroným (1907–1985) vstoupil ve svých dvaceti jedna letech do trapistického kláštera Sept-Fons ve střední Francii. V roce 1934 složil slavné sliby a o dva roky později byl vysvěcen na kněze.Po celý život zůstal věrný svému mnišskému a kněžskému povolání a s jistotou vedl své učedníky v oblastech teologie, filosofie a duchovního života. Opatství Sept-Fons mu vděčí za svůj současný rozkvět a za založení kláštera v Novém Dvoře.Kniha vyšla v slovenskom jazyku: Možnosti a melódie (2021).

Dom Samuel Lauras, opat trapistického kláštera v Novém Dvoře, v tomto svazku předkládá výroky otce Jeronýma, otce Patrika a otce Mikuláše, trapistických mnichů ze Sept-Fons, jak je jako novic vyslechl před třiceti lety, a doplňuje je několika komentáři a vzpomínkami.K povaze Apofthegmat nedílně patří to, že jsou určitým způsobem živoucí a tajuplná, což od čtenáře či posluchače vyžaduje, aby je přijímal s jistou poslušností podle latinského slovesa oboedire (stejně tak i české sloveso – poslouchat).Nemáme je tedy vykládat a hodnotit na základě našich osobních preferencí, nýbrž jim máme dovolit, aby jejich slova vdechla život našemu vlastnímu životu. ... Apof, jak tvrdí vzdělanci, k významu přidává rovinu vážící se k výšce. Apofthegmata. Slovo vyslovené shora, z pozice autority. Slovo, které pozvedá naslouchajícího, slovo, k němuž se i ten, kdo mu chce naslouchat, musí sám pozvednout.“

Výběr dopisů, adresovaných v letech 1971-1984 bratru Patrikovi, současnému opatovi kláštera Sept-Fons. Jsou svědectvím o silném lidském vztahu, vykreslují vznešený ideál života s Bohem a podávají obraz o životě otce Jeronýma, duchovního obnovitele mnišského života v klášteře Sept Fons.Vypovídají o jeho věrnosti mnišskému povolání, o příkladné vytrvalosti v modlitbě a o schopnosti citlivě vést k této věrnosti a vytrvalosti i jiné.Vychází u příležitosti otevření trapistického kláštera v Novém Dvoře.

Čtenář tohoto svazku se seznámí s životem otce Jeronýma. Nejprve prostřednictvím portrétu od otce Mikuláše, který mu byl z jeho žáků nejblíže.Hned potom ve vzpomínkách autora samého. Nejde však o autobiografii, nýbrž o pohled na všechny, kdo mu pomohli stát se tím, kým byl – mužem modlitby, kterého život v klášteře naplňoval štěstím, silnou a vyrovnanou osobností, schopnou předat druhým své zkušenosti ze života s Bohem.

Charakteristickým rysem modlitby růžence je opakování stejných slov. Může nám tato modlitba pomoci setrvat v Boží přítomnosti? Otec Jeroným se růženec modlil po mnoho let a získaná zkušenost ho vedla k napsání krátkého „předzpěvu“. Je určen těm, kteří by se rádi modlitbě růžence věnovali, aby skrze Pannu Marii dospěli k hlubšímu osobnímu vztahu ke Kristu. Otec Jeroným ukazuje, jak se vyhnout rutině a vytvořit si jediný návyk – znovu a znovu se obracet k Bohu a prohlubovat přátelství s ním.Otec Jeroným (17. července 1907 – 29. ledna 1985) vstoupil ve svých jednadvaceti letech do trapistického kláštera Sept-Fons ve střední Francii. V roce 1934 složil slavné sliby a o dva roky později byl vysvěcen na kněze. Po celý život zůstal věrný svému mnišskému a kněžskému povolání a s jistotou vedl své učedníky v oblastech teologie, filosofie a duchovního života. Opatství Sept-Fons mu vděčí za svůj současný rozkvět a za založení kláštera v Novém Dvoře.

Dokumenty, ohlasy, paralely, přesahy 1966 - 2006. Koláž názorů, zmínek, odkazů a zamyšlení o Otokaru Březinovi pochází od lidí, kteří jsou i nejsou účastníky literárního života z Čech a ze světa, z různých oborů apod., a reagují neutrálně, vášnivě, pozitivně nebo negativně v dopisech, recenzích, vědeckých pojednáních, dedikacích atd. na tvorbu nebo život velkého básníka symbolismu.

R. Maritainová (1883–1960), rozená Umancovová, se narodila v ruském Mariupolu v židovské rodině. Rodiče po deseti letech emigrovali s dcerami do Paříže, kde Raissa vystudovala na Sorbonně a potkala se se svým budoucím manželem Jacquesem Maritainem. Duchovní a myšlenkový vývoj dvojice probíhal v těsném sepětí, společně opírali své filosofické uvažování o středověkou filosofii a myšlení H. Bergsona, u něhož studovali. Společně rovněž konvertovali ke katolictví pod vlivem L. Bloy. Ve svém domě v Meudonu kolem sebe shromáždili okruh duchovně blízkých přátel z kulturních, filosofických a církevních kruhů. V roce 1940 emigrovali do Kanady a posléze žili v New Yorku (v roce 1944 Ch. de Gaulle jmenoval J. Maritaina velvyslancem ve Vatikánu, v Římě Maritainovi strávili roky 1945–1948).