Teológia

Úvod a komentár k otázkam prvej knihy 14 - 26. Teologickú sumu napísal Tomáš Akvinský ako učebnicu pre začínajúcich študentov teológie. Po svojom mystickom zážitku ju už nedopísal. Zanechal nám poklad premýšľania viery.Čitateľ nájde po úvode preklad textu ďalších trinástich kapitol prvej knihy spolu s komentárom. Tomáš Akvinský skúma vlastnosti Boha, ktoré prijímajú monoteistické náboženstvá. Otázky tvoria menšie celky, ktoré navzájom spolu úzko súvisia. Prvým celkom je Božie poznanie. Ďalším celkom je Boží život, potom celok Božia vôľa, s ktorou súvisí Božia láska, spravodlivosť a milosrdenstvo, prozreteľnosť, predurčenie. Tieto otázky sa týkajú vnútorného života Boha, prináležia jeho poznaniu a vôli, s čím súvisí aj Boží život. Pri skúmaní Božej vôle najprv skúma samotnú Božiu vôľu, potom to, čo k nej pripadá absolútne, čiže Božia láska, Božia spravodlivosť a milosrdenstvo, a potom to, čo zahŕňa spoločnú aktivitu Božieho poznania a vôle, čiže prozreteľnosť, predurčenie a knihu života. Otázka Božej moci sa už týka všetkého, čo môže vytvoriť alebo vytvorí. Takéto členenie naznačujú slová samotného Tomáša Akvinského z jeho uvažovania o 14. otázke hneď na jej začiatku, ešte pred jej členením. Osobitným celkom je posledná otázka, Božia blaženosť, lebo sa týka Božieho vnútorného života. Je typická pre vedecký proces v teológii. Nestačí povedať, že Boh je prvý a najvyšší vlastník blaženosti, ale treba vedieť aj prečo je to tak: Boh pozná seba samého ako najvyššiu pravdu a miluje seba samého ako najväčšiu lásku.

Spis v latině nazývaný Contra errores Graecorum je rozborem některých teologických otázek, které se nacházejí v dobovém shrnutí nauky řeckých církevních otců (tzv. Libellu). Přestože řada citátů řeckých otců je nepřesných a nelze je dnes dohledat jako reálné citáty známých děl, představuje Tomášův spis svébytné dílo, které reaguje hlavně na některé otázky trinitární teologie, christologie a eklesiologie.Zajímavé je, že Tomáš neobviňuje řecké otce z omylu, ale pouze upozorňuje na možnosti různého chápání některých jejich výroků. poté se snaží vysvětlit, v čem spočívá nebezpečí špatného výkladu, a ukázat, jaký výklad je správný. Tato vstřícná interpretace východních církevních otců je i dnes příkladem, jak vyrovat před omyly, ukázat pravou nauku, a přesto neznectít autory, kterých si jako svatých otců váží.

Další díl Teologické sumy (ST I-II, q. 1-5) se zabývá posledním cílem člověka, který je zároveň principem lidského jednání, alespoň toho mravně dobrého. Tomáš souhlasí s Aristotelem, když říká, že posledním cílem člověka je blaženost. Její křesťanské vymezení se však od čistě filosofického podstatně liší. Překlad a úvodní studie: Tomáš Machula.

v Teologické sumě. Traktát o starém zákoně (STh I-II, q. 98–105) navazuje na pojednání o zákonech obecně a předchází traktátu o novém neboli evangelním zákoně. Jeho předmětem není starý zákon jako soubor knih obsahující zjevení z doby před Kristem, ale zákon jakožto vnější pravidlo lidského jednání, jak se nachází v této části Písma a obecně v době starozákonního Božího lidu Izraele. Není to tedy pojednání řadící se do biblistiky, ale mnohem spíše do morálky a práva. Nejde o zákon ve smyslu smlouvy Boha se svým vyvoleným lidem, ale o pravidla určitého jednání – v tomto případě pravidla daná židovskému národu, vyvolenému lidu první smlouvy. Tato pravidla a přikázání nacházíme v centrální části Starého zákona, jíž jsou Mojžíšovy knihy (Tóra), především ve třech velkých kodexech. Jsou to kniha smlouvy (Ex 20–23), zákon svatosti (Lv 17–26) a deuteronomický zákoník (Dt 12–26). Tomáš ve svém traktátu probírá přikázání ze všech těchto tří zákoníků. Ukazuje smysl a důležitost zákona obecně a v náboženském kontextu především.Překlad, úvodní studie a poznámky Tomáš Machula.

v Teologické sumě. Pojednání o zákonech v Teologické sumě (STh I-II, q. 90–97) patří k základním pramenům západního etického myšlení. Nabízí odpovědi minimálně na dvě důležité otázky. První se týká původu mravních zásad: Jsou naše rozhodnutí ponechána naší libovůli, nebo existují nějaké objektivní principy, které musíme respektovat? Druhá otázka se týká odůvodnění práva: Existuje nějaká poslední a nejvyšší norma, která rozhoduje o spravedlnosti zákonů, nebo je zákon pouze věcí dohody? Tomášova teorie zákona ukazuje, že morální principy nejsou relativní, ale jsou důsledkem objektivního řádu stvoření.Překlad, úvodní studie a poznámky Karel Šprunk.Kniha je revidovaným překladem, který vyšel v nakladatelství Krystal OP v roce 2003.

v Teologické sumě. Tomášův traktát o stvoření v otázkách 44–49 První části Sumy představuje jakési východisko k dalším pojednáním na téma stvoření, která budou zacílena na specifické oblasti, jako je biblická zpráva o stvoření v otázkách 65–74 nebo detailnější pojednání o stvoření člověka v otázkách 92–93. Nacházejí se zde úvahy o původu stvoření na základě reflexe jednotlivých typů příčin a otázky o jednotě a mnohosti, jež jsou zásadní pro chápání mnohosti druhů různých bytostí a mnohosti individuí v rámci jednotlivých druhů. Podstatná je také část zaměřená na problematiku zla, neboť otázky týkající se přítomnosti dobra a zla ve stvoření ovlivňují jak naše chápání Boha jako původce všeho, co jest, tak porozumění a hodnocení lidského jednání, kterému se Tomáš věnuje v prvním dílu Druhé části Sumy.Překlad, úvodní studie a poznámky Tomáš Machula.

Biblická príručka o nadväzovaní priateľstva s Božími svätými. Anjeli a svätí. Katolíci majú tendenciu predstavovať si ich odlišne ako ostatných ľudí. Sprítomňujú si ich maľbami na stenách, obrázkami na záložkách, predstavujú si ich ako sedia v nebi a hrajú na harfu alebo robia zázraky so silou super hrdinov. Napriek týmto predstavám, anjeli a svätí sú pri nás veľmi blízko. Scott Hahn chce v tejto knihe rozptýliť falošné predstavy a zľudovené legendy, ktorými ľudia držia anjelov a svätcov v bezpečnej vzdialenosti od seba. Pravdou je, že Ježiš svojím príchodom na zem zjednotil nebesá a zem v úzkom spoločenstve. Autor prostredníctvom nového pohľadu na anjelov a svätých nám ponúka biblickú príručku o nadväzovaní priateľstva s Božími svätými. Svätci sú síce duchovnými obrami, ale skutočnými – z mäsa a kostí. Boli naplnení túžbou po svätosti, no aj oni museli bojovať s pokušeniami a prekonávať zlo. Len svätí môžu žiť v nebi. Musíme sa im stále viac pripodobňovať, ak chceme raz aj my prísť do nebeského kráľovstva. Scott Hahn zdôrazňuje, že náš budúci život v nebi začína už životom tu na zemi.

Úvod a komentár k otázkam prvej knihy 1 - 13. Teologickú sumu Tomáš Akvinský chápal ako učebnicu pre začínajúcich študentov Teológie: " Preto naším zámerom v tomto diele je podať tie veci, ktoré patria ku kresťanskému náboženstvu takým spôsobom, aký sa hodí na vzdelávanie začiatočníkov."Po svojom mystickom zážitku už ju nedopísal. Avšak aj napriek tomu nám zanechal poklad, ktorý už niekoľko storočí obohacuje tých, čo s láskou a zanietenosťou premýšľajú o pravdách viery. V knihe Teologická suma Tomáša Akvinského I, 1 – 13 nájde čitateľ text a komentár prvých trinástich kapitol prvej knihy, ktoré pripravil Peter Volek. Týkajú sa charakteru teológie, poznateľnosti Boha a jeho vlastností a spôsobu hovorenia o Bohu.

Výklad Modlitby Pána a Výklad Desatora Božích prikázaní. Hoci je toto dielo s niektorými prírodovednými názormi, odvážnymi etymológiami a sebavedomým prístupom k nekresťanským kultúram typicky stredoveké, obsahuje hodnoty a myšlienky, ktoré prekračujú storočia a podnes neboli prekonané.

v Teologické sumě. Tomáš Akvinský byl nazýván doctor angelicus (andělský učitel) nejen pro svou trpělivost, ale především pro velkou pozornost, kterou věnoval tématu andělů. V první části Teologické sumy najdeme ve dvou rozsáhlých traktátech celou řadu zajímavých otázek a odpovědí jak filosofického, tak teologického rázu.Bohužel je dnes téma andělů v křesťanské teologii poněkud opomíjeno, a je pravidlem, že jakmile se přestane kultivovat víra, bují pověra. Promýšlení andělů jakožto nemateriálních, myslících a svobodných tvorů nám může sloužit jako určitý myšlenkový experiment, v jehož rámci lze řešit celou řadu otázek vztahujících se k člověku, jeho poznání, mravní hodnotě jednání a podobně. Komentovaný překlad jednoho z nejvýznamnějších středověkých děl o andělech může všem zájemcům o toto téma přinést celou řadu podnětů.

česko - latinské vydání. Diskutované otázky o ctnostech jsou jedním ze dvou spisů, které si daly za úkol zabývat se trojicí teologických ctností, ale zůstaly pouze u dvou z nich. Zatímco Kompendium teologie se člení na víru (dle článků víry Kréda) a naději (dle proseb Otčenáše), Otázky o ctnostech se omezují na naději a lásku.Na rozdíl od Kompendia teologie, které mělo být praktickou jednoduchou příručkou, jsou Otázky o ctnostech řazeny standardním způsobem schématu disputace. Část o lásce je výrazně rozsáhlejší a je doplněna i krátkou otázkou zaměřenou na bratrské napomenutí, které je praktickým projevem lásky k bližnímu. V tomto svazku se nachází otázky: o lásce,o bratrském napomenutí,o naději.

Další z Questiones disputace svatého Tomáše. Překlad, úvod a výkladové poznámky Tomáš Machula.

Předkládaný svazek obsahuje kvestie Teologické sumy (II-II, 23-33), které se zabývají racionální reflexí fenoménu „lásky“. Na prvním místě Tomáš vymezuje pojem lásky a odlišuje tu, která je úkonem vůle, od ostatních druhů, které jsou více vázány na emoce a smyslové náklonnosti.Když se dopátráme lásky, která je opravdu vlastním projevem rozumové přirozenosti, zjistíme, že si nevystačí s dobrem, které jí předkládá rozum, ale touží být naplněna nejvyšším Dobrem, Bohem. Tak jako je poznání povýšeno k transcendenci vírou, tak je lidská láska povýšena k nadpřirozenému dobru vlitou, neboli božskou láskou. A tato láska je právě předmětem Tomášových úvah v Teologické sumě.

Quaestiones Disputatae De potentia představují mimořádné metafyzické dílo v rámci Tomášova myslitelského vývoje. Obsahují klíčové formulace, bez jejichž soustavného promýšlení a domýšlení nepronikneme nejen do Tomášovy syntézy, ale nedokážeme ani sami rozvíjet křesťanské pojetí stvoření a evoluce světa v současných podmínkách.Dílo vznikalo v Římě v letech 1265–1266, a badatelé se dokonce domnívají, že jde o jakési průzkumné texty před závěrečnou redakcí první části Sumy teologie, především otázek 75–89. První díl překladu QD De potentia přináší otázky 1 a 2, které se zabývají Boží potencí obecně a plodivou potencí v Bohu.

Tomáš sám prezentuje toto dílo jako stručné shrnutí toho, co je pro víru podstatné a co je nutno mít neustále před očima. Stěžejním schématem výkladu je trojice víra – naděje – láska, tedy božské ctnosti.Tomáš se však ve svém pojednání důkladně věnuje jen první z nich: od Kristova smyslově dostupného lidství se dostává k tomu, co je na tomto světě vidět pouze očima víry a k čemu dospějeme jako k definitivnímu cíli našeho života ve věčnosti.

Tento svazek obsahuje překlad tří kvestií (STh I-II, q. 68-70), které završují morální pojednání o dobrých habitech, tedy ctnostech. Po tématu přirozeně získávaných morálních ctností přichází na řadu otázky nadpřirozeného působení v člověku. Nejedná se zatím o vlité teologické neboli božské ctností, ani o milost obecně, ale o specifické působení Ducha svatého v člověku: to znamená dary Ducha svatého, blahoslavenství a plody (ovoce) Ducha svatého. Jak lze dobře vidět, Tomáš nepostupuje přísně od přirozené etiky k nadpřirozené morální teologii. I když obě perspektivy rozlišuje, tak se u něj v jistém smyslu prolínají. Přirozeně získané ctnosti a nadpřirozeně vlité Boží dary mají sice jiný původ, ale týkají se stejného člověka, který je povolán k následování dobra nejen na rovině přirozené, ale i k otevřenosti vůči nadpřirozené pomoci shůry. Trojice kvestií, které se tento svazek věnuje, není ovšem pouze jakousi kolekcí tří nesouvisejících témat, které se jakoby nedopatřením ocitly mezi traktátem o ctnostech a traktátem o hříchu. Dary Ducha svatého jsou habity, takže navazují na pojednání o ctnostech jako jakýsi úvod do tématiky nadpřirozených habitů, která bude pak dále rozvinutá v pojednání o ctnostech teologických. Na dary pak navazují blahoslavenství a plody Ducha, které už nepatří mezi habity, ale spíše mezi úkony. V tomto případě jde o lidské úkony vycházející z působení Ducha svatého v duši člověka. ...

Tomáš Akvinský byl nazýván doctor angelicus (andělský učitel) nejen pro svou trpělivost, ale především pro velkou pozornost, kterou věnoval tématu andělů. V první části Teologické sumy najdeme ve dvou rozsáhlých traktátech celou řadu zajímavých otázek a odpovědí jak filosofického, tak teologického rázu.Bohužel je dnes téma andělů v křesťanské teologii poněkud opomíjeno, a je pravidlem, že jakmile se přestane kultivovat víra, bují pověra. Promýšlení andělů jakožto nemateriálních, myslících a svobodných tvorů nám může sloužit jako určitý myšlenkový experiment, v jehož rámci lze řešit celou řadu otázek vztahujících se k člověku, jeho poznání, mravní hodnotě jednání a podobně. Komentovaný překlad jednoho z nejvýznamnějších středověkých děl o andělech může všem zájemcům o toto téma přinést celou řadu podnětů.

Dnešní pokusy o křesťansko-islámský dialog nejsou ničím novým a nebyly nové ani v době svatého Tomáše Akvinského. Nový byl však způsob, jakým se nyní snažilo křesťanství s islámem vypořádat. Zatímco zpočátku byl islám považován za křesťanskou herezi a kontroverze s ním měly čistě polemický ráz, na počátku 13. století se začínají objevovat pokusy - především zásluhou františkánů a dominikánů - o šíření misie mezi muslimy v Orientu a v Evropě.Zatímco františkáni se orientují na praktickou pastorační činnost (být příkladem a vyzývat k obrácení), dominikáni se snaží o intelektuální konfrontaci s islámem. K těmto pokusům patří i Tomášovo pojednání O důvodech víry (De rationibus fidei), obsahově velmi podobné Sumě proti pohanům. I zde se Tomáš snaží představit křesťanskou víru tak, aby jeho argumentace byla srozumitelná rovněž pro nevěřící.

Mezi nejvýznamnější otázky, kterými se Tomáš Akvinský zabývá, patří bezpochyby etika. Mezi klíčovými pojmy jeho etiky hrají centrální roli ctnosti.V komplexu pěti disputací o ctnostech (Quaestiones disputatae de virtutibus) probírá Tomáš ctnosti obecně, poté se zabývá božskými a nakonec kardinálními ctnostmi. První otázka (O ctnostech obecně) byla v českém překladu vydána v roce 2012. Přítomný svazek představuje pátou otázku, která se zaměřuje na ctnosti kardinální.

v Teologické sumě. Tento svazek přináší první dva traktáty o jednotlivých svátostech – o křtu a biřmování (STh III, q. 66–72). Traktát o křtu je rozdělen na dvě hlavní části, na pojednání o samotném křtu a o přípravách na křest. V první části Tomáš probírá skladbu svátostného znamení (q. 66), dále pojednává o udělovateli (q. 67) a příjemci (q. 68) a nakonec se zaměřuje na účinky svátosti (q. 69). V části věnované přípravám na křest se Tomáš nejprve zabývá obdobím starozákonní praxe obřízky od Abraháma až ke Kristu (q. 70) a poté se zaměřuje na přípravy, které probíhají zároveň se křtem, totiž na novozákonní prvky katechismus a exorcismus (q. 71). Následující traktát o biřmování je soustředěn do jediné otázky o dvanácti článcích (q. 72). Tomáš zde zkoumá, jak se pojem svátosti uplatňuje na biřmování, dále rozebírá svátostné znamení a účinky svátosti, biřmovací charakter a svátostnou milost, pojednává o příjemci a udělovateli svátosti a o roli kmotra. V posledním článku pak komentuje liturgický obřad svátosti.Překlad, úvodní studie a poznámky Benedikt Mohelník OP.

Prezrite si celú sériu úvah a zamyslení kardinála Charlesa Journeta: Promluvy.Téma lásky (teologální ctnosti lásky, caritas) se dá uchopit různými způsoby a kardinál Journet si ve svých Promluvách zvolil přístup nejobtížnější, teologický – vydal se ve stopách pojednání Tomáše Akvinského v Teologické sumě. Promlouvá o lásce z naukového hlediska, které doplňuje příklady, přiléhavými obrazy a svědectvím svatých.

Tato dvě opuscula patří mezi Tomášova kázání. Díky nim si můžeme představit Tomáše Akvinského nejen jako scholastického učence, ale především jako světce. Jeho cílem bylo vést posluchače ke svatosti, a tomu odpovídá jazyk a styl těchto kázání - konkrétní, určovaný denní zkušeností a úctou k Božímu slovu. Díky své hloubce a jasnosti k nám jeho homilie promlouvají i dnes.

Jednou z nejpropracovanějších oblastí filosofie a teologie Tomáše Akvinského je bezpochyby etika. Po Aristotelově vzoru Tomáš rozvíjí „vědu o dobrém životě“ na základě ctností. Etika pro něj tedy neznamená pouze probírání zákonů nebo teorií. Je to plně praktická disciplína, která má vést člověka k reálné změně k lepšímu.K nejvýznamnějším Tomášovým spisům o etice patří – kromě komentáře k Aristotelově etice a rozsáhlé střední části Teologické sumy – komplex pěti diskutovaných otázek o ctnostech, Quaestiones disputatae de virtutibus. První otázka se zabývá ctnostmi obecně, tedy tím, co jsou a kam patří v celku lidských potencí a schopností.Tuto otázku předkládá svazek, který právě držíte v rukou. Druhý díl, jehož vydání se připravuje, bude obsahovat pojednání o kardinálních ctnostech (5. otázka QD), třetí pak o teologických ctnostech lásky a naděje (2. a 4. otázka) a o přikázání bratrského napomenutí (3. otázka).

v Teologické sumě. Dokonalost rozumového tvora nespočívá pouze v tom, co mu náleží podle jeho přirozenosti, ale i v tom, co je mu dáno na základě jakési nadpřirozené účasti na božské dobrotě. Proto bylo také výše řečeno, že poslední blaženost člověka spočívá v jakémsi nadpřirozeném vidění Boha. A k tomuto vidění může člověk dospět pouze jako ten, kdo se učí od Boha jako od svého učitele, jak praví Jan 6, 45: „Každý, kdo slyšel Otce a učil se u něho, přichází ke mně.“ K účasti na této nauce však člověk nedospívá hned, ale postupně, v souladu se svou přirozeností. Ovšem k tomu, aby takový žák dospěl k dokonalému vědění, musí věřit. Proto i Filosof říká, že „žák musí věřit“. K tomu, aby člověk dosáhl dokonalého vidění, v němž spočívá blaženost, musí nejprve věřit Bohu jako žák svému učiteli.K víře je potřebné dvojí: za prvé to, aby se člověku předkládaly věci víry, což je potřebné pro to, aby člověk vírou něco explicitně přijímal; za druhé pak souhlas věřícího s předloženými věcmi víry. Vzhledem k prvnímu bodu je nutné, aby víra pocházela od Boha. Věci víry totiž přesahují lidský rozum, a proto je člověk může nahlédnout pouze s pomocí Božího zjevení. Některým lidem byly zjeveny Bohem bezprostředně (např. apoštolům a prorokům), jiným je Bůh předložil prostřednictvím od Boha poslaných kazatelů víry, jak praví Řím 10, 15: „Jak mohou zvěstovat, nejsou-li posláni?“ Vzhledem k druhému bodu, tj. k souhlasu člověka s věcmi víry, je možné uvažovat o dvojí příčině: za prvé [o příčině, která k víře] přivádí z vnějšku, např. spatřený zázrak nebo přesvědčování ze strany člověka, který nás vede k víře. Ani jedno z toho není dostatečnou příčinou [víry], neboť z těch, kdo vidí jeden a týž zázrak a slyší stejné kázání, někteří uvěří a jiní ne. A proto je třeba uvést jinou vnitřní příčinu, která člověka vnitřně pohybuje k souhlasu s věcmi víry. Za tuto příčinu pokládali pelagiáni pouhé svobodné rozhodování člověka, a říkali proto, že počátek víry leží v nás, nakolik jsme připraveni souhlasit s věcmi víry, a dokonání víry je od Boha, který nám předkládá to, v co bychom měli uvěřit. To je ­ovšem omyl. Poté, co člověk souhlasil s věcmi víry, je totiž pozdvižen nad úroveň své přirozenosti, takže to musí být způsobeno nadpřirozeným principem, který člověkem niterně pohybuje, což je Bůh. A proto víra, vzhledem k souhlasu, který je hlavním úkonem víry, pochází od Boha, který člověka uvádí do pohybu skrze milost.

Výběr otázek z Teologické sumy. Další výběr textů z Teologické sumy (ST I, ot. 44-49)

v Teologické sumě. Největší význam shledává Tomáš v životě smíšeném, který spojuje kontemplaci a činnost. Jako typický projev takového života zmiňuje kázání a vyučování. Jde o vnější činnosti konané pro dobro druhých lidí, což patří k životu činnému, ale zdrojem této činnosti je vlastní nazření pravdy, které je zase předmětem života kontemplativního. Oba typy života jsou zde tedy ve své vlastní identitě, spolupracující, ale samostatné. Vůdčí roli má ovšem kontemplativní život, který má před životem činným přednost.Vysoké ocenění kontemplace však neznamená odmítnutí činného života. Ten je hodnotný a potřebný, ale musí vycházet z kontemplativního. Proto také Tomáš chápe jako východisko vlastní dominikánské cesty modlitbu a studium, které se následně přelévají do kázání a vyučování. Největší ze ctností je totiž láska, která se projevuje jak v kontemplaci, tak i v činnosti. (Z úvodní studie Tomáše Machuly)Základem pro zásluhy je láska, jak bylo řečeno výše. Láska pak spočívá v milování Boha a bližního, jak bylo již řečeno, přičemž milování Boha je záslužnější než milování bližního, jak plyne z toho, co bylo řečeno výše. Proto je to, co patří v první řadě k milování Boha, samo o sobě záslužnější než to, co patří v první řadě k milování bližního kvůli Bohu. Avšak kontemplativní život patří v první řadě a bezprostředně k milování Boha, neboť Augustin v 19. knize O Boží obci říká, že „svatý odpočinek, tj. kontemplativní život, je cílem lásky k pravdě“, rozumí se k božské pravdě, o kterou kontemplativní život hlavně usiluje, jak bylo již řečeno. Činný život je zase v první řadě zaměřen k milování bližního, neboť „má spoustu práce se službou“, jak praví Lk 10, 40. A proto je kontemplativní život sám o sobě záslužnější než život činný. A právě o tom mluví Řehoř ve 3. homilii na Ezechiela: „Kontemplativní život je záslužnější než život činný, protože činný život se zaobírá potřebami současného života,“ v němž je třeba pomáhat bližnímu, „zatímco kontemplativní život je intimním zakoušením chuti budoucího spočinutí,“ tj. kontemplace Boha.Jeden člověk ovšem někdy může získat větší zásluhy skrze skutky života činného než jiný člověk skrze skutky života kontemplativního, např. když z hojnosti božské lásky, aby naplnil Boží vůli, dočasně snáší odloučení od sladkosti božské kontemplace.

Na traktát o Ježíši Kristu a jeho spásném díle navazuje v Teologické sumě traktát o svátostech (STh III, q. 60–65). Za pomoci svátostí se Bůh setkává s člověkem, kterého stvořil, aby mu dal účast na své vlastní blaženosti. I ve stavu před hříchem potřeboval člověk dar nadpřirozené milosti, aby mohl dosáhnout blaženého patření na Boha, ale teprve po hříchu je stav lidské přirozenosti takový, že vyžaduje pomoc, kterou Bůh člověku poskytuje ve svátostech. Svátosti jsou součástí dějin spásy. Východiska pro svou teologii dějin spásy nachází Tomáš především v listech apoštola Pavla.

Otázka O vyšším a nižším rozumu, O synderezi a O svědomí patří do rozsáhlejšího souboru Quaestiones disputatae De veritate. Překlad a úvodní studie Martina Štěpinová. Latinsko-český text. Vyšlo v řadě Akvinata.

Sborník textů na téma Hledání pravdy o pravdě přednesených na Teologické fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích ve dnech 9. – 11. září 1998 Stanislav Sousedík - Korespondenční teorie pravdy v oblasti empirického poznání Věra Štěpinová – Pojetí pravdy u Tomáše Akvinského Josef Ondok – Pojem pravdy u Tomáše Akvinského z hlediska současných logických teorií pravdy Karel Skalický – Tomášovo pojetí činného rozumu a jeho historické předehry a dohry Karel Šprunk – Současné teorie pravdy Imrich Staríček – Chápanie pravdy v prírodných vedách Peter Volek – Operativna teória pravdy podľa O. Mucka Gašpar Fronc – Krátký pohľad na diskusiu o intuitívnom realisme Nikolaja Onufrijeviča Losského Prokop Sousedík – Davidsonovo pojetí pravdy

v Teologické sumě. Traktát o Boží vládě nad tvory (STh I, q. 103–105) navazuje na otázku 22, která se zabývá prozřetelností jako vlastností Boží. V tomto traktátu Tomáš rozebírá způsob, jakým Bůh svou prozřetelnost projevuje. Nejprve pojednává o řízení věcí obecně: zda a kým je svět řízen; jaký je cíl a jaké jsou účinky tohoto řízení; zda je vše poddáno božskému řízení; zda je vše řízeno Bohem bezprostředně. Poté rozebírá konkrétní účinky božského řízení: udržování tvorů v bytí; uvedení do nicoty. Nakonec uvažuje o změnách, které Bůh působí ve věcech: přímé božské působení ve světě; božské působení na intelekt a vůli člověka; působení mimo řád – zázraky.Překlad, úvodní studie a poznámky Tomáš Machula.V Tomášově metafyzice je nejvyšší dokonalostí bytí jako takové, které je ztotožněno s Bohem. Všichni tvorové jsou (existují) proto, že v různých stupních a různou měrou participují na tomto nejvyšším bytí. Ze strany Boží lze totéž popsat tak, že Bůh jako výchozí a první příčina své bytí různými způsoby a různou mírou sděluje tvorům, a tak s nimi vstupuje do vztahu. Tento vztah Boha a tvorů na rovině bytí je trojí: přímé uvedení něčeho do bytí (tj. stvoření z ničeho – creatio); uchovávání stvořené či přirozeně vzniklé věci v bytí (tj. udržování v bytí – conservatio); součinnost při působení jedné věci na druhou (tj. spolupůsobení – concursus). Shrnuto, Bůh tvoří věci z ničeho, poté je udržuje v bytí díky účasti na svém bytí, tj. na bytí Božím, a rovněž je doprovází svým spolupůsobením při jejich kauzální činnosti. (Z úvodní studie Tomáše Machuly)

v Teologické sumě. V tomto svazku přinášíme první otázku Teologické sumy (STh I, q. 1), v níž se Tomáš zaměřuje na samotnou teologii, tedy na disciplínu, která je pro Teologickou sumu stěžejní. Tomáš ji nazývá posvátnou naukou, neboť slovo teologie se v jeho době obvykle používalo pro metafyziku. Největší část otázky zaujímají články spojené s konceptem teologie jako vědy a moudrosti. Dále Tomáš pojednává o jazyku teologie a roli Písma svatého v teologickém bádání.Úvodní studie obsahuje kromě pojednání o hlavních tématech první otázky také obsáhlý úvod do historie a struktury celé Teologické sumy.Překlad, úvodní studie a poznámky Tomáš Machula.Postup Sumy teologie je v jistém smyslu kruhový: vychází od Boha jako Stvořitele a směřuje k Bohu jako k cíli stvoření a naplnění dějin. Pochopit přesně stvoření, pád do hříchu i jeho nápravu vykoupením můžeme nyní jen částečně. V plnosti, jíž je naše lidství schopné, dojdeme i k plnějšímu poznání toho, co dnes známe jen částečně. Tuto skutečnost můžeme v jistém ohledu vztáhnout i na samotnou Tomášovu Sumu. Čteme-li první otázku, najdeme v ní mnohá témata, která nejsou ještě dokonale vysvětlena a detailně promyšlena, např. moudrost, věda, příčiny, teorie a praxe apod. Na prvním místě je to ale Bůh sám, který není jen předmětem (či subjektem) teologie nebo jakýmsi tématem Sumy, ale je to náš Pán a Stvořitel, z jehož rukou jsme vyšli a do jehož náruče směřujeme. (Z úvodní studie Tomáše Machuly)

v Teologické sumě. V tomto svazku přinášíme šest úvodních christologických otázek, jimiž začíná třetí část Teologické sumy (STh III, q. 1–6). Tomáš zde zaměřuje pozornost na tajemství vtěleného Slova. Nejprve osvětluje otázku vhodnosti vtělení Boha (q. 1). V dalším kroku pak objasňuje způsob jednoty božství a lidství ve vtělení (q. 2). Dále vyjasňuje otázku subjektu přijetí (q. 3). Nakonec pojednává otázku přijaté přirozenosti (q. 4), respektive jejích částí (q. 5) a řádu přijetí (q. 6).Překlad, úvodní studie a poznámky Metoděj Němec OP.Náš Spasitel Pán Ježíš Kristus, dle svědectví anděla, „vysvobodil svůj lid z jeho hříchů“ a v sobě nám ukázal cestu pravdy, abychom skrze ni mohli vzkříšením dojít k blaženosti nesmrtelného života. Proto je k dovršení celého teologického díla třeba, aby po úvaze o posledním cíli lidského života, ctnostech a neřestech následovala úvaha o samotném Spasiteli všech, jakož i o jeho dobrodiních, která lidskému pokolení prokázal.K povaze dobra náleží, aby se sdílelo druhým, jak je vidět u Dionýsia ve 4. kapitole spisu O Božských jménech. Povaze svrchovaného dobra tudíž náleží, aby se nejvyšším způsobem sdělilo tvoru. To se však nejvýše uskutečňuje tím, že „stvořenou přirozenost sjednocuje se sebou tak, že vzchází jediná osoba ze tří skutečností: ze Slova, duše a těla“, jak praví Augustin ve 13. knize O Trojici. Je tedy zřejmé, že bylo vhodné, aby se Bůh vtělil.

v Teologické sumě. Tento svazek (STh II-II, q. 34–46) navazuje na traktát o lásce a milosrdenství vydaný v roce 2016. Tomáš zde rozebírá hříchy proti lásce jako takové, tj. nenávist k Bohu a bližnímu; hříchy proti radosti a milosrdenství, tedy acedii zvanou také polední démon a závist; hříchy proti pokoji, tj. nesvornost, svár, schisma, válku, šarvátku a vzpouru; a hřích proti dobročinnosti a bratrskému napomenutí, jímž je pohoršení. V další části se pak věnuje přikázání lásky, tedy přikázání lásky k Bohu a bližnímu, a daru moudrosti, včetně hříchu proti moudrosti – pošetilosti.Překlad, úvodní studie a poznámky Tomáš Machula.

v Teologické sumě. Poslední otázky První části Teologické sumy pojednávají o činnostech tvorů. Nejprve se, v otázkách 106–114, jedná o činnosti andělů; tato část vyšla ve svazku O andělech v Teologické sumě II, Krystal OP 2015. Poté se, v otázkách 115–119, jež se nacházejí v tomto svazku, probírají činnosti tělesných tvorů, především člověka. Tomáš nejprve zpracovává téma působení tělesných substancí obecně, zabývá se místním pohybem a mechanickým působením; ptá se, zda jsou v tělesech nějak přítomné božské stvořitelské ideje; řeší specifickou otázku působení nebeských těles na tělesa pozemská; a pojednává také o náhodě a osudu. Dále se zabývá působením člověka na člověka, a to speciálně otázkou předávání poznání čili vyučování, a následně otázkou předávání života neboli plození.Překlad, úvodní studie a poznámky Tomáš Machula.

v Teologické sumě. Tento svazek přináší překlad traktátu o jediném Bohu z První části Sumy (STh I, q. 2–11). Tomáš v něm pojednává o způsobech prokázání Boží existence (známých jako pět cest či kosmologických důkazů Boží existence) a o jeho tzv. entitativních atributech: jednoduchosti, dokonalosti, dobrotě, nekonečnosti, všudypřítomnosti, neměnnosti, věčnosti a jednotě. Rozsáhlá úvodní studie se snaží poskytnout pojmové nástroje pro úspěšné čtení přeloženého textu současnými studenty a teology.Revize překladu, úvodní studie a poznámky Petr Dvorský.K Tomášovým článkům přeloženým v rámci tohoto svazku nelze rozumně přistupovat, jako by pocházely z Tomášova vrcholového traktátu na téma filosofické teologie. Jakožto svědkové rozsahu Tomášova povědomí o problematice, jíž se týkají, jsou z povahy svého literárního druhu nereprezentativní. Především ale jejich plánovanou funkcí není být argumentačním celkem schopným obhájit předkládané závěry v libovolném polemickém, případně i křesťanskou víru postrádajícím prostředí: text „pěti cest k prokázání existence Boha“ opravdu nebyl zamýšlen jako instantní prostředek k uzemnění ateistů namlouvajících si racionalitu své pozice – jejich funkcí je být úvodem do tématu pro křesťanské čtenáře. (Z úvodní studie Petra Dvorského)

Traktát o svátosti eucharistie je posledním úplným traktátem Teologické sumy (STh III, q. 73–83). Tomáš ho s velkou pravděpodobností sepisoval na podzim roku 1273, krátce předtím než se po hluboké duchovní zkušenosti, jíž se mu dostalo právě při slavení eucharistie, definitivně odmlčel. Lze ho tak pokládat za jakousi Tomášovu teologickou a duchovní závěť.Tomáš se v něm nejprve zabývá eucharistií jakožto svátostí. Ptá se, jakým způsobem se obecný pojem svátosti vztahuje právě na eucharistii a jaká je její materie a forma. V této části probírá otázky týkající se svátostné proměny, způsobu, jímž je Kristus pod svátostnými způsobami přítomen, a akcidentů, totiž vnější podoby chleba a vína, u nichž při konsekraci k žádné zjevné změně nedochází. Dále pojednává o účincích eucharistie v řádu milosti, o těch, kdo eucharistii přijímají a kdo ji vysluhují, a nakonec rozebírá liturgické obřady, jimiž se eucharistie slaví.

Pojednání o habitech v Teologické sumě (STh I-II, q. 49–54) navazuje na traktát o vášních (STh I-II, q. 22–48). Habity jsou jisté kvality, které člověka uschopňují k relativně trvalé a snadné činnosti. Nauka o těchto principech lidských úkonů má zásadní význam pro morální a duchovní život člověka.Tomáš se nejprve zabývá habity obecně, tj. substancí habitů a jejich nezbytností pro lidský život (q. 49). Poté se zaměřuje na subjekt habitů, tj. na duševní potence, které jsou habity rozvíjeny a zdokonalovány (q. 50). V následující otázce (q. 51) se zabývá způsobem, jak lze habity získat, a rozlišuje habity přirozené a vlité od Boha. Dále pojednává o růstu habitů (q. 52) a jejich zániku a zmenšování (q. 53). V poslední otázce (q. 54) zkoumá rozlišování habitů.Na traktát o habitech navazuje traktát o ctnostech (STh I-II, q. 55–67), tedy habitech zaměřujících člověka k morálně dobrému jednání.Překlad, úvodní studie a poznámky Tomáš Machula.

v Teologické sumě. Shrneme-li Tomášův traktát o naději, vidíme v něm jednak souvislost přirozené vášně a nadpřirozené ctnosti, jednak uvedení do tématu naděje, kdy si čtenář vyjasňuje její definici, dále její místo v životě člověka, souvislost s duševními mohutnostmi apod. i její význam a vztah s ostatními teologickými ctnostmi. Není to ale samoúčelná popisná teologie. Je to teologie navýsost systematická a spekulativní, která se však nevyhýbá praktickým důsledkům a duchovnímu významu naděje v životě člověka.Ukazuje se to velmi dobře v části traktátu, kde nám Tomáš předkládá možné problémy s nadějí, ať už je to nedostatek naděje (zoufalství), nebo její karikatura spočívající ve zdánlivé hojnosti naděje, která ovšem není nadějí, ale spíše opovážlivým spoléháním se na Boha. Právě zde se ukazuje praktické vymezení rozumné oblasti, v níž se věřící křesťan má pohybovat, aby nesešel z cesty k poslednímu cíli, kterým je Bůh.V celém traktátu se klasicky tomášovským způsobem ukazuje sepětí teorie a praxe, dogmatiky a morálky, pravdy a dobra. Teologická suma se i zde prezentuje jako učebnice, jak ji zamýšlel její autor. Nejen jako učebnice pro poznání, ale i pro naše jednání a pro náš duchovní život. Právě zde, v části věnované ctnostem, se tato skutečnost projevuje největší silou, protože etika i teologie ctností jsou bytostným projevem sepětí teorie (co je pravda, co je dobro) a praxe (jak správně věřit, jak dobře jednat). (Z úvodní studie Tomáše Machuly)Naděje, o níž mluvíme, dosahuje Boha tím, že spoléhá na jeho pomoc k získání dobra, ve které doufá. Avšak účinek musí být přiměřený své příčině. A proto dobro, které máme od Boha v naději především očekávat, je dobro nekonečné, tj. přiměřené moci pomáhajícího Boha. Nekonečné moci je totiž vlastní přivádět k nekonečnému dobru. Takovým dobrem je pak věčný život, spočívající v zakoušení samotného Boha. Nemůžeme přece od něho doufat v nic menšího, než je on sám, protože není menší jeho dobrota, kterou sdílí svým tvorům, než jeho esence. A proto je hlavním předmětem naděje život věčný.V Bohu musíme vidět jak spravedlnost, na jejímž základě trestá hříšníky, tak milosrdenství, na jehož základě nás osvobozuje. Přihlížíme-li tedy k jeho spravedlnosti, objevuje se v nás bázeň, zatímco přihlížíme-li k jeho milosrdenství, objevuje se v nás naděje. A tak podle různých hledisek je Bůh předmětem naděje i bázně.

v Teologické sumě. Přímý výklad poměrně rozsáhlé části Písma v takovém detailu, jaký najdeme v traktátu o šesti dnech stvoření, není v Sumě obvyklý. Postup a rozčlenění tématu do jednotlivých otázek je u jiných traktátů veden spíše systematickým tázáním než přímým sledováním biblického textu. Tomáš zde však organicky skloubil úsilí o věrnost posvátnému textu s již existující teologickou tradicí výkladu daného biblického místa a spekulativně-teologickým rozpracováním daného tématu. Celek je pak prostoupen dobrou znalostí soudobé filosofie přírody včetně těch jejích částí, které bychom dnes vyčlenili jako empirickou přírodovědu vycházející z pozorování. Jde především o astronomické teorie a modely vesmíru. Celý traktát tak představuje nesmírně bohatý text dokládající obrovskou šíři znalostí středověkého teologa spolu se schopností tyto znalosti začlenit do originální syntézy.Četba Tomášova traktátu o šesti dnech stvoření je primárně úsilím věřícího křesťana promýšlet text Bible s důrazem na konkrétní text, jemuž je věnována velká pozornost, s rozumem připraveným studiem filosofie i přírodních věd. Pro současného čtenáře je takový přístup zajímavý a inspirativní i takříkajíc metodologicky. Ukazuje, že nic lidského by dobrému teologovi nemělo být cizí a že často zmiňované knihy, ve kterých se nám Bůh dává poznat (Bible a příroda), nejsou zcela oddělenými a nesouvisejícími světy, ani dominancí jednoho, který výkladově znásilní ten druhý, nýbrž dvěma vzájemně kompatibilními a na sebe odkazujícími cestami, na nichž se nám ukazuje jediná pravda. (Z úvodní studie Tomáše Machuly)Podle některých heretiků nejsou viditelné věci stvořeny Bohem, ale nějakým zlým původcem. A pro svůj omyl argumentují poukazem na Apoštola, který v 2 Kor 4, 4 praví: „Bůh tohoto světa oslepil jejich nevěřící mysl.“ Avšak takové chápání je naprosto nemožné. Když se totiž různé věci sjednotí, pak musí nutně existovat nějaká příčina této jednoty, neboť různé věci se nesjednotí samy od sebe. A proto vždycky, když se v různých věcech najde nějaké „jedno“, musí ony různé věci dostávat ono „jedno“ od nějaké jediné příčiny, jako mají např. různá teplá tělesa teplo od ohně. Avšak „bytí“ se nachází společně ve všech věcech, ať jsou jakkoli různé. Je tedy nutné, aby byl jediný princip bytí, od něhož má své bytí všechno, co jakýmkoli způsobem jest, ať už je to neviditelné a duchovní, nebo viditelné a tělesné. Ďábel je označován jako bůh tohoto světa ne kvůli stvoření, nýbrž kvůli tomu, že světsky žijící lidé mu slouží tak, jak to popisuje Apoštol ve Flp 3, 19: „Jejich bohem je břicho.“V díle stvoření je přítomné něco, co odpovídá tomu, o čem se mluví v díle oddělení a ozdobení: Bůh viděl, že je to či ono dobré. Pro objasnění této věci je třeba uvážit, že je Duch svatý láskou. „Bůh miluje své stvoření,“ říká Augustin v 1. knize Doslovného výkladu Genesis, „ze dvou důvodů: aby stvoření bylo a aby trvalo. Aby tedy bylo to, co by pak trvalo, praví se, že se Duch Boží vznášel nad vodami,“ (pokud se vodou chápe nezformovaná materie; tak jako se láska řemeslníka vznáší nad nějakou materií, aby z ní zformoval své dílo) „aby však to, co učinil, přetrvalo, praví se, že Bůh viděl, že je to dobré.“ Tím se označuje jakési zalíbení tvořícího Boha ve tvořené věci – ne že by ji poznával jiným způsobem nebo měl v již učiněném stvoření zalíbení jiným způsobem, než ho měl předtím, než ho učinil. A tak se obojím dílem, stvořením i formováním, ukazuje Trojice osob: ve stvoření osoba Otce jako Bůh Stvořitel, osoba Syna jako počátek, v němž tvořil, a Duch svatý, který se vznášel nad vodami; ve formování pak osoba Otce v Bohu mluvícím, osoba Syna ve vysloveném Slovu a osoba Ducha svatého v zalíbení, s nímž Bůh viděl, že všechno, co učinil, je dobré.

Quaestiones Disputatae De potentia představují mimořádné metafyzické dílo v rámci Tomášova myslitelského vývoje. Obsahují klíčové formulace, bez jejichž soustavného promýšlení a domýšlení nepronikneme nejen do Tomášovy syntézy, ale nedokážeme ani sami rozvíjet křesťanské pojetí stvoření a evoluce světa v současných podmínkách. Dílo vznikalo v Římě v letech 1265–1266, a badatelé se dokonce domnívají, že jde o jakési průzkumné texty před závěrečnou redakcí první části Sumy teologie, především otázek 75–89. Druhý díl překladu QD De potentia přináší otázky 3 a 4, které se zabývají problematikou stvoření.