Knihy o židoch

Hugh O'Flaherty se narodil v Irsku ve městě Killarney. Byl nadšeným sportovcem. Závodil jako boxer, házenkář a hráč golfu. Od útlého věku ale věděl, že jeho povoláním je být knězem. Po svém vysvěcení působil nejprve jako apoštolský delegát v Egyptě, Haiti, Santo Domingo a Československu, poté v Římě u Svatého stolce, kde začala jeho nejnáročnější práce. Po kapitulaci Itálie v roce 1943 se Řím dostal pod velení plukovníka Herberta Kapplera z obávaného útvaru SS, který začal s deportacemi italských Židů do Osvětimi. Kappler byl známý nepřítel Židů, který je pronásledoval na každém kroku.O'Flaherty, který byl v té době ve Vatikánu hlavou Svatého Officia, se vrhl do činnosti na záchranu Židů a válečných zajatců z nacistické likvidační mašinerie. Zorganizoval sofistikovaný tým, který zahrnoval muže a ženy mnoha národností, náboženství a politických názorů. Kappler se neustále pokoušel O'Flahertyho zavraždit, ale přesto O'Flaherty pokračoval ve svém úsilí. Zachránil spolu se svými spolupracovníky tisíce Židů a válečných zajatců. Po válce byl O'Flaherty za své hrdinské činy v různých spojeneckých zemích vyznamenán státním vyznamenáním.

Takřka z každé stránky Nového zákona je zřejmé, že křesťanství existuje pouze v závislosti na židovství. K tomu, aby se lidem přiblížilo poselství o Božím působení v Ježíši Kristu a skrze něho, se opakovaně a doslova cituje "Písmo" Izraele. Podle "Písma" a "jak je psáno" - jsou formulace, potvrzující autoritu novozákonních spisů. Toto hájila i prvotní církev, když v první polovině 2. století vystoupil syn maloasijského biskupa Markion se svou snahou "odžidovštit" křesťanství... Vlivem II. vatikánského koncilu došlo ve většině křesťanských církví ke změně smýšlení v názoru na židovství a židovské kořeny křesťanství. Tuto změnu lze teologicky nazvat obrácením. To je výzvou, abychom znovu hledali význam takzvaného Starého zákona pro křesťanskou existenci.

Tato kniha je zajímavým a čtivým zdrojem informací o životních cestách velké karmelitánské osobnosti dvacátého století. Znám dva názory. Jeden zní: Mrtvý Žid - dobrý Žid. A druhý: Jen jeden národ je vyvolený. Oba jsou velice vyhraněné a na první pohled zcela nesmiřitelné.Také znám jednu Židovku, jejímž údělem bylo postavit se proti oběma výplodům fanatizmu. Sice musela nejprve riskovat nepřijetí od svých nejbližšách a nakonec zaplatit, tím čemu říkáme nejvyšší cena, ale odešla hrdá a nezlomená. Proto vydala svým životem ještě větší svědectví o Bohu než svými filozofickými spisy. A to je svědectví stále platné, neboť velikost člověka se nezmenšuje vývojem poznání po jeho smrti.

Kniha významného britského historika Laurence Reese pojednává o nejkrutějším nacistickém zařízení, které bylo jádrem komplexního systému vyhlazování a místem plánované realizace „konečného řešení židovské otázky“. Je to příběh o brutalitě, odvaze, útěku a přežití, působivá výpověď o tom, jak k lidské tragédii takového rozměru vůbec mohlo dojít.

Ze života světových náboženství. Tato kniha svým názvem, částí textu i obrázků poukazuje k osmnáctidílnému cyklu pořadů o pěti světových náboženstvích, který byl vytvořen v letech 2005-2006 a který v druhém pololetí roku 2006 vysílá Česká televize. Pojednává o pěti světových náboženstvích – hinduismu, buddhismu, židovství, křesťanství a islámu – a hovoří o nich s úctou. Jedná o pěti duchovních cestách, které zrály a obstály v dějinných zkouškách mnoha staletí – a ukazuje je jako součást stylu života a myšlení miliard dnešních lidí.

Dokumenty židovsko-kresťanského dialógu. Publikácia je výsledkom spolupráce komisií Konferencie biskupov Slovenska a Ústredného zväzu židovských náboženských obcí v Slovenskej republike. Prináša desať dokumentov – od Desiatich bodov zo Seelisbergu (1947), ktoré stáli pri zrode Medzinárodnej rady kresťanov a židov, cez spisy učiteľského úradu Cirkvi až po vyhlásenie ortodoxných rabínov Medzi Jeruzalemom a Rímom (2017) –, ktoré sú významnou súčasťou obnoveného dialógu medzi židmi a kresťanmi. Publikácia obsahuje nielen množstvo historických faktov, ale aj dôležité podnety na uvažovanie a autentické pochopenie súčasných vzťahov medzi židovským a kresťanským náboženstvom.

V polovině 12. století sepsal původem kolínský Žid, který konvertoval na křesťanskou víru a stal se premonstrátem v Cappenbergu ve Vestfálsku, pod jménem „bývalý žid Hermann“ příběh svého obrácení – Opusculum de conversione sua. Tato „autobiografie“, jedna z prvních na Západě od slavných Vyznání sv. Augustina, rozděluje historiky – jedni v ní vidí pravdivé líčení života obráceného žida, jiní čirou fikci sestavenou křesťanskými kleriky. Jean-Claude Schmitt ukazuje, že takto je otázka položena špatně. Podle něj je text zároveň pravdivý i fiktivní a hledání jeho pravého autora taktéž nevede ke smysluplnému cíli. Spíše než boj o jeho atribuci Schmitt rozvíjí pátrání po společenských a kulturních souvislostech a významech, které jsou v textu zachyceny. Zabývá se tak otázkami (auto)biografie ve středověku, významem snů, funkcemi obrazů, křesťansko-židovskými vztahy a polemikami, a v neposlední řadě i cestami moderní historické metodologie.

Životopis, který se nevešel na jednu stránku. Autorka Opožděných vzpomínek se narodila v roce 1930 do asimilované židovské rodiny. Poklidný rodinný život, finanční zajištění a jako kulisa Praha, „nejkrásnější město na světě“, se zdají být zárukou příštích předvídatelných desetiletí. Koncem třicátých let však dostávají politické události rychlý spád: první měsíce nacistické okupace znamenají pro Židy rostoucí diskriminaci, ztrátu majetku, ponižování a nejistotu. Následuje deportace do Terezína a posléze do Osvětimi. „Jedenáct mi bylo v Praze, dvanáct v Terezíně, třináct v Osvětimi, čtrnáct na pochodu smrti,“ shrnuje autorka svůj život lapidárně jednou větou. Podaří se jí přežít a v nepředstavitelně obtížných podmínkách tráví poslední měsíce války, nemocná, hladová, ničená hrůzou ze smrti...

V mnoha jazycích již vydaná kniha italského novináře zachycuje podle skutečnosti historii přátelství mezi dvěma vrstevníky - Karolem Wojtylou a jeho židovským spolužákem Jerzy Klugerem. Na živém příběhu jsou zde zdokumentovány kořeny postoje hlavy katolické církve k židovskému národu a jeho utrpení.

Anglicko-česká kniha židovských anekdot. Židovský humor řeší svérázným způsobem svízele života, které údajně patří k nejtěžším věcem, jež člověka potkaly. Nevyhýbá se žádným tematům, od rodinných vztahů a náboženství, přes obchod a podnikání až k nemocem a smrti. Ve výboru méně známých židovských anekdot, často svázaných s ryze českým prostředím, jsou záměrně použita typická česká židovská příjmení 1. poloviny 20. století a jména dodnes známých firem.

Všední i sváteční život dnešní izraelské rodiny. Směs dojmů, příběhů a myšlenek v neopakovatelné perspektivě české ženy, která svůj život již před léty spojila s Izraelem. Poutavé líčení nejrůznějších situací v životě židovské rodiny a židovského národa, ale také věrné zachycení všedních dnů v jeruzalémských ulicích, to vše umožňuje čtenáři dotýkat se izraelského národa v osudové dějinné chvíli, a to z mnoha různých úhlů.

Kniha zahrnuje období od 6. do 15. století, od sklonku pozdně antické vzdělanosti přes „renesance“ karolinské a otonské éry až po rozkvět evropské univerzitní scholastiky ve vrcholném středověku a nový počátek v renesančním období. Autoři se zaměřují jak na velké osobnosti středověkých vzdělanců (Anselm, Abélard, Hugo od sv. Viktora, Tomáš Akvinský aj.), tak i na každodenní život škol a žáků, který je hlavním tématem knihy. Pozornost se přitom nesoustřeďuje jen na nejvyšší patro vzdělávacího systému, ale čtenáři se mohou seznámit se širokou škálou škol – klášterních i laických, městských i vesnických, škol židovských i královen středověkého vzdělávání, univerzit. Čestné místo se přitom dostává nejstarší univerzitě v prostoru střední Evropy – té pražské. Kde, kdy a jak probíhala školní výuka, jak si žáci i učitelé obstarávali prostředky k živobytí, jak fungovaly školní instituce, jaký byl život středověkých mistrů – „obchodníků se vzděláním“? Na tyto a další otázky kniha odpovídá s využitím bohaté škály zajímavých dobových textů – listin a dokumentů, ale také citátů literárních děl od Einhardova Života Karla Velikého po Chaucerovy Canterburské povídky, textů kanonického práva či třeba univerzitních statut. Knize se tak bohatě dostává živosti a přístupnosti, které jdou ruku v ruce s nepochybnou akribií obou autorů.

Zpěvník obsahuje 51 židovských, vesměs tradičních písní s jednohlasým notovým zápisem, akordickými značkami. Texty písní jsou v hebrejšitně s napsanou fonetickou výslovností a českými překlady.

Život Etty Hillesum. Díky Etty nalézá světlo a cestu k Bohu mnoho lidí, kteří mají potíže přijmout církev. Bůh totiž není svázán se strukturami žádné církve, je svrchovaně svobodný. (Jean Vanier)Etty Hillesum (1914 – 1943) byla mladá holandská Židovka, která zahynula na podzim roku 1943 v Osvětimi. Její deníky a dopisy, jež po válce vyšly knižně, patří mezi nevýznačnější duchovní svědectví 20. století. Uprostřed svého intelektuálního bloudění a v kontextu válečných hrůz objevila Boží přítomnost, tajemný zdroj hluboké lásky a radosti, začala nově vnímat krásu a důstojnost lidského života. Její duchovní cesta je dost atypická.Při svém hledání čerpá jak z judaismu, tak z křesťanství, ani jedno vyznání však a nepřijme bezvýhradně a plně nepraktikuje. Ve svém nitru však postupně objevuje osobního Boha, kterého bez obtíží poznávají židé i křesťané, a objeví i sílu sebedarující lásky, která je silnější než jakékoli zlo, silnější než smrt. Autor napsal svou životopisnou črtu o Etty s jediným přáním – umožnit nám lépe poznat tuto oslovující osobnost, která svou autentičností přitahuje stále nové a nové čtenáře.

Příběh Marie Magdaleny. Tato knížka vznikla jako společné dílo Betty Pershingové a Hansi ke cti a slávě Pána Ježíše Krista, z lásky k jeho lidu, židovskému národu. Děj je zasazen do kulturního prostředí období Druhého chrámu, kdy Ježíš chodil po zemi. Betty studovala z historických pramenů dobové zvyklosti až do těch nejmenších detailů, které se daly vypátrat.Příběh sám pochází přímo z Nového zákona. Jediná "fikce", kterou si autorky dovolily, je pokus o doplnění lidských emocí a příběhů, které k černobílým obrysům Písma dodají barevné odstíny. Duch svatý mnohé věci nedal do Bible zapsat, protože poselství Božího slova muselo být zaznamenáno v kondenzované podobě, aby se kniha dala přečíst i unést. Ani tisíce knih by nevypověděly vše, co by se dalo vyprávět!Tato kniha svým čtenářům přibližuje období starověku a pomáhá porozumět tomu, že i když se kultura a zvyky mění, Bůh zůstává tentýž a jeho láska stále trvá.

Karel Weirich, český novinář a zachránce Židů v Itálii. Život Karla Weiricha (1906–1981) zůstal donedávna neznámý jak české, tak italské veřejnosti. pracoval jako novinář, stenograf a účetní. Od roku 1935 působil jako vatikánský korespondent ČTK. Během druhé světové války se mu z Říma podařilo jedinečným způsobem organizovat pomoc pro pronásledované Židy pocházející z Ćeskoslovenska.Ohniskem jeho aktivit byl koncentrační tábor Ferramonti di Tarsia v Kalábrii, kde bylo zadržováno několik set československých Židů, pasažérů ztroskotané lodi Pentcho, jež mířila do Palestiny. Sám Karel Weirich kvůli tomu skončil v koncentračním táboře, ale před smrtí ho zachránilo osvobození tábora Američany a konec války.Kniha Alberta Tronchina popisuje, jak konkrétně Weirich své aktivity ve prospěch Židů rozvíjel, a dává do kontextu lokální události s dějinami holocaustu a protifašistického odboje. V knížce najdeme i cenné archivní materiály (fotografie, tajné zprávy o situaci v Protektorátu Čechy a Morava, seznamy zachráněných aj.) a podrobnosti o tom, jakými kanály pomoc proudila a kdo se na ní podílel.

Afonso Cruz počul svojich starých rodičov často rozprávať o tom, ako cez druhú svetovú vojnu skrývali vo svojom dome slovenského maliara židovského pôvodu, Ivana Sorsa. Spával pod kuchynským drezom za naukladanými polenami.Na autora rozprávanie starých rodičov natoľko zapôsobilo, že sa rozhodol napísať o tom knihu. Celá autorova rodina sa pokladala za revolucionárov, preto podobný čin bol pre nich úplne samozrejmý. Cruz vychádza zo skutočných spomienok svojich predkov a uvádza príbehy, ktoré sa v tom čase aj odohrali.O maliarovi Ivanovi Sorsovi vedel len toľko, že sa narodil v Bratislave 23. novembra 1985 a v roku 1929 ilustroval knihu o náboženskej tolerancii. V tom čase žil v USA, teda išlo o americkú publikáciu.Autor hovorí: Neviem, prečo sa vrátil do Bratislavy alebo Európy, ale v roku 1940 žil v dome mojich starých rodičov a spával pod kuchynským drezom.

Památce mých rodičů a mé nejmladší sestry Cipory. Noc Elie Wiesela je první knihou románové trilogie Noc, Úsvit a Den. Vedle děl Primo Leviho a Deníku Anny Frankové je kniha považována za jeden z pilířů literatury o holocaustu.Na rozdíl od Úsvitu a Dne, jež jsou literární fikcí, popisuje román Noc vlastní zážitky autora – mladého ortodoxního Žida, pocházejícího z rumunského města Sighetu Marmaiei v Transylvánii. V roce 1944 byl s rodinou deportován do nacistických vyhlazovacích táborů Osvětim a Buchenwald. Jeho víra v Boha a důvěra v lidskost byla otřesena. Své hrůzné zážitky se odhodlal vylíčit teprve až letech 1954 – 1955 v rozsáhlém rukopisu psaném v jidiš. Jeho podstatně zkrácená verze byla roku 1956 vydána v Argentině pod názvem Un di velt hot geshvign (A svět mlčel). V roce 1958 vyšla ve francouzštině pod novým názvem La Nuit v pařížském vydavatelství Les Éditions de Minuit a v roce 1960 v angličtině jako Night, zásluhou newyorského vydavatelství Hill & Wang..Kniha byla postupně přeložena i do dalších jazyků. Český překlad z původního francouzského originálu byl vydán bez předmluvy v letech 1999 a 2007 v pražském nakladatelství Sefer. Nyní v Kartuziánské nakladatelství vychází doplněné 3. české vydání s aktualizovanou předmluvou autora.

Autor začíná svou knihu výkladem o pojmu Boha ve velkých monoteistických náboženských soustavách, především v křesťanství a židovství. Pokračuje pak zdánlivě nesouvisle o tom, jak vysvětlujeme věci, tj. o povaze přírodovědných teorií a přírodních zákonů.Zde především ukazuje, jaká jsou kritéria pro přijetí určité teorie (kdy dáváme jedné teorii přednost před druhou) a že jsou mezi teoriemi vztahy závislosti (tato část knihy je bez ohledu na to, k čemu autor směřuje, sama o sobě brilantně napsaným úvodem do metodologie dnešního přírodovědeckého poznání).

V románu Tobiáš z blat, volně inspirovaném biblickou knihou Tobiáš, sleduje autorka osud ženy, která jako mladá dívka odešla z chudého Polska a poté, co ji Amerika nepřijala, se usadila ve Francii, ve Vendée, v krajině močálů. Židovka Debora, to je celé století se všemi neštěstími, předčasnými úmrtími, válkami a holokaustem.Se svou přívětivou umíněností, s níž zůstává po boku živých, aniž by zapomněla na mrtvé, se Debora stává životní osou, kolem níž se odvíjejí osudy ostatních postav vyprávění, především Tobiáše. Román začíná ve chvíli, kdy pětiletý Tobiáš v prudkém dešti bezhlavě šlape na tříkolce.V bezradném zoufalství ho otec poslal k čertu a on tam má namířeno. Od minulosti k přítomnosti pozvedá Sylvie Germainová tíhu, která doléhá na život každého člověka, a na pomoc si přivolává anděly.

Příběh židovského mládence Rudolfa Kaufmanna a švédské dívky Ingeborg Magnussonové nazvaný podle německé balady ze 17. století Královské děti se odehrává v nejstrašnějších létech Evropy 20. století. Pronásledování židovského národa zavinilo, že dva milující se mladí lidé mohli svou lásku dlouhá léta sdílet jen prostřednictvím dopisů. A nikdy se pak už nepotkali.Dopisy Rudolfa Kaufmanna objevil ve filatelistické aukci německý spisovatel Reinhard Kaiser a příběh v nich vylíčený ho doslova uhranul. Na vlastní pěst pátral po osudech milenců, které už nebylo možné vyčíst z dopisů, objevil i spletitou cestu, kterou se k němu korespondence Rudolfa Kaufmanna dostala. A příběh, který ho očaroval, dokázal předat i čtenářům v Německu takovým způsobem, že zde kniha během několika málo let zaznamenala už čtvrté vydání.

Zdroje - teologie - filosofie - mystika. Autor v této práci provází čtenáře izraelskými dějinami od jejich počátků až do našeho století a všímá si všech významných témat židovského náboženství, jakými jsou jediný Bůh, mocnosti zla, stvoření a člověk, mesianismus, eschatologie, náboženská filosofie, kabala, chasidismus aj. Kniha je určena studujícím všech humanitních oborů a zájemcům o základní inspirační zdroje evropské a severoamerické kultury.

I., II., III. díl. Autor v sérii devíti rozsáhlých esejů interpretuje myšlenkový vývoj významných židovských myslitelů 20. století s důrazem na otázky týkající se židovské identity: zjevení a zákon, naděje a spása, úcta k jinakosti a zákaz zobrazování.Tematické rozpětí sahá od novo - kantovského systematika H. Cohena přes filosofickou theologii F. Rosenzweiga či M. Bubera, svébytný marxismus W. Benjamina či E. Blocha, kabalistická zkoumání G. Scholema či politickou filosofii L. Strausse až po úvahy nedávno zesnulých filosofů H. Jonase a E. Lévinase.

Toto dílo je v nejednom ohledu neobvyklé. Jeho autor, který působil před druhou světovou válkou čtyřicet osm let jako rabín židovské obce v holandském Haarlemu, je nejprve vydával na pokračování v nežidovských novinách. Už to svědčí o neobvyklém liberalismu čtenářů i autora samého.V jednotlivých kapitolách vysvětluje vznik a význam synagogy, slavení šabatu, hlavních židovských svátků, otázky spojené s obřízkou, prvorozenectvím, košer stravou, nemocí i umíráním, a závěrem povahu základních židovských kanonických textů.De Vries si povšiml živého zájmu veřejnosti o život a tradice židovských společenství a vyšel mu ve svém textu vstříc. Učinil tak s nadějí, že popsání forem židovského náboženského života může napomoci odhalit něco z vnitřní povahy a hlubšího smyslu židovství a vést tak k jeho pochopení.Čtenářský zájem o tuto knihu potvrzuje i skutečnost, že vyšla v Holandsku šestkrát a v německém překladu třikrát (naposledy v roce 2005) a získala renomé standardního díla o židovském náboženství, obřadech a předpisech všedního i svátečního života Židů.

Jaro 1941 je v povídkách Idy Finkové uhrančivé, kruté, nemilosrdné i nečekaně absurdní. Omráčí nás svojí syrovostí a surovostí. Zahltí přímočarostí, která neodvratně směřuje k tragédii. Zaskočí věcností, s níž některé postavy intuitivně jdou naproti svému židovskému údělu.Kniha Jaro 1941 vyšla v Polsku v roce 2009. V krátkých povídkách se Ida Finková dívá na holokaust očima jeho obětí a těch, kteří se zachránili „dopříště“. V jejích jazykově úsporných, skvěle vystavěných prózách není žádný patos, cítíme citlivost a hlubokou pravdu o člověku. Autorka píše o tom, jak válku prožívali jednotliví lidé, jakou volili strategii odporu, co zůstalo v jejich paměti, jak o tom vyprávějí. Podobně jako v názvech povídek jde jen o kousky, útržky, stopy minulosti. A snad jen tímto způsobem – útržkovitým, málo epickým, suchým, často zabarveným ironií nebo humorem – se dá o holokaustu vyprávět. Krátkou formu povídek neurčují estetická měřítka, ale krutost světa. V roce 2008 natočil izraelský režisér Uri Barbaš na motivy jejích povídek film Jaro 1941 – příběh židovské rodiny, ukrývající se na půdě u polské selky.Ida Finková (1921–2011)Polsky píšící a v Polsku narozená spisovatelka židovského původu. V letech 1941–1942 strávila dva roky v ghettu ve Zbarażi, poté se jí podařilo spolu se sestrou uprchnout a až do osvobození se ukrývala, v roce 1957 přesídlila do Izraele, kde pracovala pro Institut Jad Vašem, pro který pomáhala sbírat svědectví o holokaustu. Vydala novelu Cesta (1957) a sbírky povídek: Kousek času (1987), Stopy (1997), Odplouvající zahrada (2003) a Jaro 1941 (2009). Napsala také několik divadelních her. V roce 1985 získala holandskou literární cenu Anny Frankové, později italskou cenu Alberta Moravii, Buchmanovu cenu a v roce 2008 Izraelskou cenu za literaturu.

People of the Holy Lands. Fotografická kniha je průřezem autorových cest – hlavně na Blízký východ – a nabízí náhled do každodenních i méně všedních okamžiků tamních obyvatel, hlavně muslimů a židů. Společným jmenovatelem knihy jsou etno-náboženské komunity viděné skrze objektiv člověka, který se o Blízký východ zajímá nejen z odborné stránky, ale má zároveň postřeh pro detaily a smysl pro humor. Uvidíte tak nejen zajímavé záběry z mešit, synagog, kostelů, ale třeba i pozoruhodné snímky vojáků, krásu blízkovýchodních žen či náhled do soukromí rabínů. Finální podoba knihy vznikala ve spolupráci s naším předním fotografem a fotodokumentaristou Karlem Cudlínem.

Kniha se snaží přiblížit realitu dnešní Svaté země prostřednictvím rozhovorů s místními obyvateli. První část zachycuje sociokulturní, historické a náboženské souvislosti, které spoluvytváří komplikovaný obraz izraelské společnosti. Druha část je pak věnována analýze a interpretaci vypovědí současných Izraelců. Kniha predstavuje českému publiku postoje, názory a sebepojetí izraelských žen a mužů, a to především ve vztahu k nestandardnímu prostředí, ve kterém žijí. Postřehy a komentáře jednotlivců zpřístupňují čtenáři novou prožitkovou dimenzi. Tyto „živé vstupy“ konkrétních osob nám umožňují do jisté míry sdílení situací či přímo spoluprožívání diskutovaných událostí. Publikace může sloužit také jako praktický manuál či inspirace k realizaci terénního antropologického výzkumu.

Pocta Bedřichu Noskovi k sedmdesátým narozeninám. Sborník Šalom: Pocta Bedřichu Noskovi k sedmdesátým narozeninám lze označit za symbolické bilancování dvacetiletého působení Bedřicha Noska jako vědce, hebraisty a především pedagoga. Mezi pětadvaceti příspěvky nalezneme jak studie a laudatia od jeho kolegů z HTF (prof. Lášek, prof. Kučera) a spolupracovníků z ŽM a katedry hebraistiky (doc. Šedinová), tak i příspěvky od jejich žáků, kteří se již stihli zapsat do dějin české hebraistiky a judaistiky, jmenovitě dr. Holubová a dr. Boušek. Za pozornost ale stojí i příspěvky „nejmladší“ generace budoucích vědců, doktorandů judaistiky, religionistiky a hebraistiky (Ivan Kohout, Marek Vinklát a Markéta Rubešová). Židovská studia nemají ani po dvaceti letech svobody na růžích ustláno a nejde jen o krizi a marasmus, v němž se nachází český vzdělávací systém jako takový. O to více je třeba ocenit ty, kteří svým entusiasmem, pílí a kvalitou předkládaných prací ukazují, že judaistika a hebraistika v České republice bude mít důstojné pokračovatele, a to i díky odborné a pedagogické práci Bedřicha Noska.