Jaro 1941

Jaro 1941 je v povídkách Idy Finkové uhrančivé, kruté, nemilosrdné i nečekaně absurdní. Omráčí nás svojí syrovostí a surovostí. Zahltí přímočarostí, která neodvratně směřuje k tragédii. Zaskočí věcností, s níž některé postavy intuitivně jdou naproti svému židovskému údělu.
Kniha Jaro 1941 vyšla v Polsku v roce 2009. V krátkých povídkách se Ida Finková dívá na holokaust očima jeho obětí a těch, kteří se zachránili „dopříště“. V jejích jazykově úsporných, skvěle vystavěných prózách není žádný patos, cítíme citlivost a hlubokou pravdu o člověku. Autorka píše o tom, jak válku prožívali jednotliví lidé, jakou volili strategii odporu, co zůstalo v jejich paměti, jak o tom vyprávějí. Podobně jako v názvech povídek jde jen o kousky, útržky, stopy minulosti. A snad jen tímto způsobem – útržkovitým, málo epickým, suchým, často zabarveným ironií nebo humorem – se dá o holokaustu vyprávět. Krátkou formu povídek neurčují estetická měřítka, ale krutost světa. V roce 2008 natočil izraelský režisér Uri Barbaš na motivy jejích povídek film Jaro 1941 – příběh židovské rodiny, ukrývající se na půdě u polské selky.

Ida Finková (1921–2011)
Polsky píšící a v Polsku narozená spisovatelka židovského původu. V letech 1941–1942 strávila dva roky v ghettu ve Zbarażi, poté se jí podařilo spolu se sestrou uprchnout a až do osvobození se ukrývala, v roce 1957 přesídlila do Izraele, kde pracovala pro Institut Jad Vašem, pro který pomáhala sbírat svědectví o holokaustu. Vydala novelu Cesta (1957) a sbírky povídek: Kousek času (1987), Stopy (1997), Odplouvající zahrada (2003) a Jaro 1941 (2009). Napsala také několik divadelních her. V roce 1985 získala holandskou literární cenu Anny Frankové, později italskou cenu Alberta Moravii, Buchmanovu cenu a v roce 2008 Izraelskou cenu za literaturu.