Teologie a kultura

Obě dvě mimořádné osobnosti filosofického a teologického světa a zároveň papežové, Jan Pavel II. a Benedikt XVI., se téměř úplně shodují ve svých pohledech na podstatu kultury, civilizace a mravního charakteru různých lidských společenství.

„Spojení mezi kulturou a vírou není jen požadavkem kultury, nýbrž i víry. Víra, jež se nestane kulturou, není plně přijatou vírou, neproniká zcela do myšlení a není věrně prožívána,“ říká neopakovatelně Jan Pavel II. ve svém „Listu umělcům“. V každodenním lidském životě jsou kultura a kulturní tvoření spolu s vírou nepostradatelné; jedna bez druhé ani nemůže být, neboť evangelium rádo hledá úrodnou půdu v krajině lidské tvůrčí společnosti. Benedikt XVI. míří svojí „hongkongskou výzvou“ ke všem lidem a národům současných dní, když píše, že kulturu můžeme zvát vysokou pouze tehdy, když jsme schopni bez větších potíží vidět znaky její ryzí a zdravé mravní evidence, to je „otevřenost, schopnost dávat a přijímat, sílu k rozvoji, sílu připustit sebe samu k očištění a schopnost přizpůsobit se pravdě a člověku“.

Církev nutně potřebuje službu, schopnosti, dovednosti, talent génia, charisma a odvahu každého tvůrčího člověka , který se nezříká své odpovědnosti hledat pravdu v tvůrčím, uměleckém dotknutí se lemu Božího roucha. Ať je tvůrcem kultury člověk jakéhokoliv vyznání, měl by být obdivován pokaždé, když se odváží pustit do díla, které má být služebné a které, dokáže-li to, může rozšiřovat hranice mravního poznání. Tato esej se obrací právě k těm čtenářům, kteří v pravdě a odhodlání hledají duchovní podstatu kultury a kulturního tvoření a do tohoto hledání promítají a promítat chtějí něco ze svého náboženského a etického přesvědčení.