Ignác z Loyoly a dějinné pozadí jeho spirituality

Hugo Rahner SJ se zamýšlí, způsobem volně pojatých esejů, nad charizmatem zakladatele řádu. Vysvětluje, jaký je rozdíl mezi mnichem a jezuitou, anebo proč jsou jezuité vždy obtížně začlenitelní do struktur svých diecézí. Zajímavé pasáže porovnávající Origena s Ignácem, nebo Ignáce s Františkem z Assisi, se staly již klasickými texty v učebnicích dějin spirituality.

Jezuita není éterický spiritualista nebo klášterem vázaný mnich, ani nevyhledává církevní úřad. Bojuje podle svých sil za toho, jenž se skutečně narodil, skutečně jedl a pil, skutečně byl pronásledován za Piláta Pontského, skutečně byl ukřižován a skutečně vstal z mrtvých.

To, že jezuita do „pomoci duším“ vřadí sobě vlastní způsob duchovního zápasu, a to až po zřeknutí se vnější přísnosti, řádového oděvu a vnějších skutků pokání, aby se v „obyčejném životě“ nelišil od „ctihodného kněze“, jej nejen činí způsobilým ke stálému pokání a naprostému sebezapomínání v boji ve viditelné a „obyčejné“ církvi, ale přivádí jej ke svobodě považovat vše za relativní kromě živého Pána.