Krystal

v Teologické sumě. Traktát o hříchu (STh I-II, q. 71–89) se nachází v Prima secundae, mezi pojednáními o ctnostech a o zákoně. Tomáš v něm podrobně a detailně rozpracovává téma hříchu, předkládá odpovědi na otázky, co je hřích, jak se rozděluje, jaké jsou jeho příčiny a k jakým vede důsledkům. Nezabývá se zde konkrétními typy hříchů, ale popisuje hřích na obecné rovině. Zdůrazňuje jeho neuspořádanost a nerozumnou povahu, odchýlení se od rozumového řádu. Hřích je zde vykreslen nikoli primárně jako neposlušnost vůči zákonu, ale jako nerespektování vlastního rozumu, který je zodpovědný za pochopení a reflexi přirozeného, božského a lidského řádu.Tomáš Akvinský (1225-1274) byl katolický filozof a teolog scholastické tradice. Jeho práce znamenala vrchol scholastiky. V římskokatolické církvi patří mezi 36 učitelů církve a platí za jednu z největších teologických autorit. Za svatého byl prohlášen roku 1323. Byl vychováván v montecassinském klášteře a později dán na vysokou školu do Neapole. Vstoupil do dominikánského kláštera, a proto byl rodnými bratry vězněn, aby nečinil vznešenému rodu hanbu a aby se vzdal úmyslu žít řeholním životem. Po 18 měsících se mu podařilo uprchnout zpět do kláštera, kde ihned složil řeholní sliby. Vzdělával se dále v Kolíně nad Rýnem. V Paříži se stal profesorem a doktorem bohosloví. Jako učitel a spisovatel dosáhl světové pověsti. Největším a nejznámějším jeho dílem je "Summa teologie". Odpovědi na všechny otázky hledal v modlitbě, která naplňovala jeho život. Přes svou vznešenost zůstal vždy poslušným a pokorným řeholníkem, který nechtěl nic pro sebe a vše konal z lásky k Bohu.

Nemístné poznámky o křesťanském životě. Autor na pozadí evangelního příběhu o povolání Natanaela, jehož Ježíš viděl pod fíkovníkem, rozvíjí úvahy o křesťanském povolání, o smyslu a plnosti života, o lásce a přátelství s Bohem a lidmi, o skutečném štěstí, ke kterému teprve směřujeme, ale jehož předchuť již můžeme tajemně zakoušet, právě teď a právě tady.Křesťanský život není přípravou na smrt, ale přípravou na život, rozlišování mezi životem pozemským a budoucím je zavádějící – na věčný život nelze čekat, je třeba ho žít. Nechat ho vtrhnout do našeho každodenního života, ve všech prostých a obyčejných okolnostech a na všech místech světa žít pro věčnost, tedy láskou. Nejde o to, podávat výkony a nutit se k bezduchému plnění povinností, ale otevřít se proměňujícímu Božímu pohledu, nabídnout Bohu sebe sama jako prostor, v němž on sám může stále tvořit. Tajemný Natanaelův příběh je určen jak pro přesvědčené křesťany, kteří se rozhodli následovat Krista, tak pro ty, kteří s touto cestou váhají; pro mladé lidi, kteří přemýšlejí o svém povolání, i pro zralé lidi, kteří ho nikdy nepřestali hledat… Každému může poodhalit jeho vlastní jedinečné povolání.Adrien Candiard OP (1982) je francouzský dominikán, teolog, historik a islamolog. Po studiích historie a politologie vstoupil v roce 2006 do dominikánského řádu. Vystudoval teologii a od roku 2012 žije v Egyptě. Zde se věnoval studiu arabštiny a islámských studií. V současnosti působí na Dominikánském institutu orientálních studií v Káhiře. Ve svém výzkumu se zaměřuje na klasickou islámskou teologii a vztah mezi rozumem a zjevením v islámu.

v Teologické sumě. Tento svazek obsahuje překlad třetí části pojednání o jediném Bohu (STh I, q. 14–18). Tomáš se v něm zaměřuje především na charakteristiku a obsah Božího poznání, včetně několika tradičních problémů, jež s tímto tématem souvisejí. Zabývá se také pojmy pravdy, nepravdy a života, a to jak pokud jde o ně samotné, tak v jejich vztahu k Bohu a jeho poznání. Úvodní studie si klade za cíl poskytnout čtenáři koncepční nástroje usnadňující porozumění přeloženému textu. Vysvětluje význam základních pojmů, které Tomáš v diskusi o poznání používá, a pokračuje komentářem jednotlivých částí traktátu. Podrobněji rozebírá ty aspekty Tomášova myšlení, které jsou náchylné k nesprávné interpretaci. Zvláštní kapitola je věnována úvodu do tradičních sporů o vztahu mezi Božím poznáním a jeho kontingentními a proměnlivými objekty.

Svatý Tomáš Akvinský, intelektuál mimořádných kvalit, který smířil víru a rozum, a proslavený teolog, jehož díla se studují i dnes, bývá považován za autora, kterého není snadné číst. Velký znalec jeho díla Jean-Pierre Torrell chce v této knížce přístup k jeho dílu usnadnit a přiblížit ho všem zájemcům. Tomášův život a dílo jsou úzce propojeny. V jeho spisech se odrážejí nelehká léta jeho mládí a některá z jeho nejvýznamnějších děl zas úzce souvisejí s jeho dvojím pedagogickým působením na pařížské univerzitě, kde v dobových polemikách vynikl jako obávaný soupeř svých názorových odpůrců. Tomáš se zajímal o všechny myšlenkové proudy své doby a reagoval na ně. Jeho Teologická suma a Suma proti pohanům, díla, která vznikala ve vzácných volných chvílích, když zrovna necestoval a nevyučoval, ovlivňují i dnešní myslitele. S Tomášem Akvinským se v této všem přístupné a čtivé knize setkáváme jako s člověkem, a tím se nám otevírá nový pohled i na jeho dílo.Jean-Pierre Torrell je člen Řádu kazatelů (dominikánů) z provincie Toulouse. Své studium završil doktorátem z teologie a filosofie. Ve své odborné a pedagogické činnosti se zaměřuje především na teologii zjevení a dílo sv. Tomáše Akvinského a Petra Ctihodného. Je autorem více než stovky studií a padesáti knih. V současné době žije v klášteře Saint-Albert ve Fribourgu.

v Teologické sumě. Pojednání o zákonech v Teologické sumě (STh I-II, q. 90–97) patří k základním pramenům západního etického myšlení. Nabízí odpovědi minimálně na dvě důležité otázky. První se týká původu mravních zásad: Jsou naše rozhodnutí ponechána naší libovůli, nebo existují nějaké objektivní principy, které musíme respektovat? Druhá otázka se týká odůvodnění práva: Existuje nějaká poslední a nejvyšší norma, která rozhoduje o spravedlnosti zákonů, nebo je zákon pouze věcí dohody? Tomášova teorie zákona ukazuje, že morální principy nejsou relativní, ale jsou důsledkem objektivního řádu stvoření.Překlad, úvodní studie a poznámky Karel Šprunk.Kniha je revidovaným překladem, který vyšel v nakladatelství Krystal OP v roce 2003.

Kontexty teologie. Číslo se ptá po místech působnosti a smyslu dnešní teologie, a to ve třech kontextech: společnost, univerzita, církev. Téma teologie nejprve zasazuje do kontextu společnosti, neboť ta je pro teologii prvotním prostředím, v němž se teologie vždy již nachází a od něhož se nemůže separovat. V druhé části se zabývá teologií jako akademickou a vědní disciplínou, uvažuje o smysluplnosti a oprávněnosti existence teologie na univerzitě, o její roli v univerzálním dialogu a spoluzodpovědnosti za kultivaci a rozvoj poznání. Nakonec představuje teologii jako součást konkrétního společenství věřících, ve službě zachování a předávání křesťanské zvěsti a v jejím ekleziálním rozměru.Předkládané texty různým způsobem v jednotlivých kontextech reflektují postavení dnešní teologie, její smysl a poslání, její potenciál i její limity. Čtenář může spolu s autory promýšlet důvody pro obhajobu teologie před fórem rozumu, kultury nebo prostě smyslu lidské existence, ve vší svobodě, kriticky a realisticky.Závěr čísla je věnován vzpomínce na dlouholetého člena redakční rady Salve Karla Šprunka, který zemřel 3. července 2024.Celé číslo prostupuje fotografická dokumentace Křížové cesty z Krickerhau, která doprovázela letošní postní dobu v akademickém kostele Nejsvětějšího Salvátora v Praze.

v Teologické sumě. Tento svazek přináší další část christologických otázek třetí části Teologické sumy (STh III, q. 7–15). Tomáš v nich pojednává o důsledcích Božího vtělení, tedy o všem zásadním, co bylo osobou Božího Slova s lidskou přirozeností zároveň přijato v Ježíši Kristu. Nejde o vyčerpávající antropologický rozbor, ale o studium aspektů, které jsou důležité jak pro Kristovo bytí Bohočlověka, tak pro jeho poslání Spasitele a toho, kdo naplňuje a završuje Boží zjevení. Tomáš zde nejprve probírá otázky o Kristově habituální milosti (q. 7) a o milosti Krista jakožto hlavy církve (q. 8). Ve čtyřech dalších kvestiích se pak zabývá Kristovým věděním: nejprve jeho rozdělením na tři základní typy (q. 9), dále problematikou Kristova blaženého patření (q. 10), vlitého vědění (q. 11) a získaného neboli zkušenostního vědění (q. 12). Následují otázky o moci Kristovy duše (q. 13) a o přijatých nedostatcích těla (q. 14) a duše (q. 15).Tomáš Akvinský (1225-1274) byl katolický filozof a teolog scholastické tradice. Jeho práce znamenala vrchol scholastiky. V římskokatolické církvi patří mezi 36 učitelů církve a platí za jednu z největších teologických autorit. Za svatého byl prohlášen roku 1323. Byl vychováván v montecassinském klášteře a později dán na vysokou školu do Neapole. Vstoupil do dominikánského kláštera, a proto byl rodnými bratry vězněn, aby nečinil vznešenému rodu hanbu a aby se vzdal úmyslu žít řeholním životem. Po 18 měsících se mu podařilo uprchnout zpět do kláštera, kde ihned složil řeholní sliby. Vzdělával se dále v Kolíně nad Rýnem. V Paříži se stal profesorem a doktorem bohosloví. Jako učitel a spisovatel dosáhl světové pověsti. Největším a nejznámějším jeho dílem je "Summa teologie". Odpovědi na všechny otázky hledal v modlitbě, která naplňovala jeho život. Přes svou vznešenost zůstal vždy poslušným a pokorným řeholníkem, který nechtěl nic pro sebe a vše konal z lásky k Bohu.

Další svazek ze souboru Quaestiones disputatae de veritate přináší překlad otázky 22, ve které Tomáš pojednává téma vůle. Otázku disputoval a sepsal během svého vyučování na pařížské univerzitě v letech 1257–1258. V reakci na předchozí filosoficko-teologickou tradici Tomáš vymezuje vůli jako racionální žádost zaměřenou na blaženost, která převyšuje žádost smyslovou, a upouští od tradičního rozdělení na vůli dobrou a zlou. Novátorským a originálním způsobem rozpracovává problematiku svobody vůle. Ukazuje, že co do své přirozenosti vůle nezbytně chce svou blaženost, zatímco co do svého druhového určení zůstává vždy svobodnou vůči přitažlivosti jakékoli věci, dokonce i vůči sobě samé. Zkoumá také vztah svobody vůle a milosti a vzájemné uspořádání a spolupráci vůle a rozumu. Vymezením svobody vůle si Tomáš připravil půdu pro promýšlení tematiky svobodného rozhodování, jemuž věnuje následující, 23. otázku. Latinsko-český text.Tomáš Akvinský (1225-1274) byl katolický filozof a teolog scholastické tradice. Jeho práce znamenala vrchol scholastiky. V římskokatolické církvi patří mezi 36 učitelů církve a platí za jednu z největších teologických autorit. Za svatého byl prohlášen roku 1323. Byl vychováván v montecassinském klášteře a později dán na vysokou školu do Neapole. Vstoupil do dominikánského kláštera, a proto byl rodnými bratry vězněn, aby nečinil vznešenému rodu hanbu a aby se vzdal úmyslu žít řeholním životem. Po 18 měsících se mu podařilo uprchnout zpět do kláštera, kde ihned složil řeholní sliby. Vzdělával se dále v Kolíně nad Rýnem. V Paříži se stal profesorem a doktorem bohosloví. Jako učitel a spisovatel dosáhl světové pověsti. Největším a nejznámějším jeho dílem je "Summa teologie." Odpovědi na všechny otázky hledal v modlitbě, která naplňovala jeho život. Přes svou vznešenost zůstal vždy poslušným a pokorným řeholníkem, který nechtěl nic pro sebe a vše konal z lásky k Bohu.

s Boží Prozřetelností (4.vydání). Svatá Kateřina Sienská (1347–1380) patří mezi významné představitelky středověkého mystického proudu a je jako jedna z mála žen nositelkou titulu „učitelka církve“. Prožila krátký, zato však velmi aktivní život, a to jak na rovině veřejné, tak i vnitřní. Ve svém veřejném působení usilovala o mír mezi Florencií a papežem, o přesídlení papeže z Avignonu do Říma a o jednotu tehdy rozdělené církve.O jejím bohatém vnitřním životě vypovídá nejlépe tato kniha, Dialog s Boží Prozřetelností, tedy rozhovor, který Kateřina v mystickém vytržení vedla se svým Stvořitelem. V rozmluvě s Bohem se dobírala poučení na cestě ke křesťanské dokonalosti, ale projevovala i velký zájem o svět kolem sebe a o jeho spásu. V jejím podání se poznání Boha a jeho záměrů neděje jen na rovině teologické reflexe, ale přináší i mnohé praktické přístupy k duchovnímu životu, k reformě církve a celé společnosti. Dialog tak představuje zajímavé svědectví o myšlení středověku, svým obsahem nicméně hranice středověku dalece překonává.

Druhou nejznámější ženou z okruhu nejbližších přátel Ježíše z Nazareta je bezesporu Maří Magdalena, velká světice, kterou církevní tradice nazvala apoštolkou apoštolů. A její hrob v Provence se podle autora knihy řadí svým významem hned za hrob našeho Pána v Jeruzalémě a za hrob svatého Petra v Římě.V čem tkví tajemství Magdalenina vyvolení, z čeho vyrůstá její přátelství s Ježíšem, přátelství nicotného tvora, hříšníka, se svým stvořitelem a vykupitelem? Autor nás zve na cestu, jež vede z Betánie přes Golgotu až do Provence, kde Maří Magdalena strávila posledních třicet let svého života v jeskyni Sainte-Baume a kde je v katedrále Saint-Maximin pochována.

Dílko svaté Kateřiny o křesťanské dokonalosti, jehož překlad podáváme svým přátelům, se nezachovalo v krásné toskánštině sienské světice. Nejstarší rukopis je latinský. Kdo zná však světici z jejích listů a Dialogu s Boží Prozřetelností, cítí, jak i tímto dílkem vane její duch.Je to duch života hluboce ponořeného v Boha, duch opravdové lásky, která znamená naprostý zánik egoistických tendencí, je to duch hluboké odevzdanosti do vůle Boží a tichého spočinutí v náručí Božím. Knížečka je opravdu charakteristická jak pro středověk, tak zvláště pro dominikánskou mystiku, která nachází ve svaté Kateřině Sienské svou velkou reprezentantku.

Kazatelské umění Bernarda z Clairvaux je oceňováno a obdivováno podnes. Jeho nejvýraznější zdroj, patrný na první pohled, je znalost Písma. Některé pasáže Bernardových kázání jsou vystavěny téměř výhradně z biblických citátů jako z kamenů Božího slova, dnes (hodie) se naplňujícího v duších jeho posluchačů. Bernard z těchto živých kamenů systematicky buduje stále nové stavby, které uchvacují vždy originální architekturou myšlenek, hlubokým psychologickým vhledem a nesmírnou šíří praktického záběru, máme-li praxí na mysli duchovní život. Bernardovou snahou možná není ani tak Písmo vykládat, jako spíše ho vnášet do života svých posluchačů a tak jej proměňovat. Jak k tomu výstižně poznamenává H. de Lubac: „(Bernard) Písmo neosvětluje, ale spíš vše, a především lidské srdce, osvětluje Písmem.“ Takové světlo potřebuje každé lidské srdce, aniž by na tom něco změnil běh staletí.

Duchovní mapa pro moderní poutníky. Obraz života jako cesty je pravděpodobně jedním z nejpopulárnějších obrazů světové literatury. Různé cesty vedou k různým cílům – a cesty mysli jsou právě tak skutečné jako cesty těla. Jako musíte volit, kdykoli přicházíte na rozcestí vaší fyzické cesty, musíte volit i mezi různými myšlenkovými cestami, různými životními filosofiemi.Kniha vypráví o pouti za smyslem života a o vyjití anebo úniku od deseti chybných odboček na této pouti.

Duchovní cvičení kardinála Journeta ukrývají čisté zlato teologie a nauky o duchovním životě. Jedinečným způsobem a pomocí průzračně prostého jazyka otevírají mysl posluchačů, aby chápali i ta nejhlubší tajemství víry. Probouzejí žízeň po poznání pramenů a učí věřící hledat svobodu v setkání s Boží nádherou.

Co říká tradiční mravní moudrost o moderních mravních zmatcích. Autor sice tvrdí, že kniha je tuctová učebnice morálky, ale není tomu tak – aspoň co do žánru a metody výkladu. Vznikla na základě přednášek pro vysokoškoláky, přednášek velice živých a tvořivých, plných překvapivých zvratů a souvislostí, které samy dovedly posluchače k řešení nastolených otázek – a teprve tento výsledek je tradiční, starý několik tisíc let, prostě „tuctový“.Není jiné cesty, než návrat ke starým ctnostem! Kniha poslouží jako nepřeberný zdroj inspirace pro všechny učitele etiky či katolické morálky na středoškolské i vysokoškolské úrovni, a samozřejmě pro všechny, kdo hledají, jak být plně člověkem.

Svatá Kateřina Sienská. Dvaadvacátý svazek edice Thesaurus přináší výbor z korespondence učitelky církve svaté Kateřiny Sienské. Z dochovaného souboru 381 listů pocházejících z let cca 1368–1380 vybírá 73 dopisů s cílem představit čtenáři bohatý vzorek adresátů i témat Kateřininých listů. První část knihy obsahuje všechny dochované listy adresované papežům Řehořovi XI. a Urbanovi VI. a doprovází je výběr dopisů dalším církevním a světským představitelům. V této části je možné sledovat mimo jiné vývoj Kateřininých politických výzev a jejích požadavků na nápravu církve. Druhou část knihy otevírá soubor všech dochovaných listů Kateřininu zpovědníkovi Rajmundovi z Kapuy, za nímž následují vybrané dopisy jí blízkým osobám. Z těchto textů více vystupují Kateřininy osobní vazby s její duchovní rodinou, společné ideje a duchovní souznění. Ať ve svých listech promlouvá k lidem vzdělaným či nevzdělaným, církevním či světským, obrací se na všechny podobným jazykem, plným abstrakce, jímž sděluje své mystické zkušenosti. Dává tak čtenářům okusit svou výjimečnou zkušenost Boha i své výjimečně získané poznání, které činí její jazyk tak osobitým.Svatá Kateřina Sienská (1347 – 1380), vlastním jménem Caterina Benincasa, byla italská řeholnice, panna a mystička, 4. října 1970 papežem Pavlem VI. jmenována učitelkou církve. Je považována za jednu z nejvýznamnějších žen církevních dějin. Usilovala o znovupřesídlení papežů do Říma a později o odstranění papežského schismatu. Je autorkou 381 dopisů a náboženských spisů.

V návaznosti na Devět způsobů modlitby svatého Dominika představuje francouzský dominikánský teolog a historik Guy Bedouelle (1940–2012) devět cest dominikánského života a svatosti. Tak jako Dominikova modlitba nabývá viditelných podob v jeho postojích a gestech, tak se bohatství jeho charismatu zviditelňuje v jednotlivých světcích řádu.Vyrůstají z Dominika jako ratolesti z vinného kmene a jedinečným způsobem ztvárňují různé stránky jeho kazatelského povolání: úsilí o jednotu (Jordán Saský), horlivost v obraně víry (Petr Veronský), hledání pravdy (Tomáš Akvinský), kázání krásou (Fra Angelico), lásku k církvi (Kateřina Sienská), boj za spravedlnost (Bartolomé de las Casas), mystický život (Kateřina de Ricci), starost o chudé (Martin de Porres) a obhajobu svobody (Henri-Dominique Lacordaire). A nad tím vším se jako svorník klene Dominikův „božský zápal“, oheň lásky, z něhož se rodí radost v Duchu svatém. Ona je tím kvasem a solí, díky nimž má křesťanský a řeholní život tu správnou chuť, jakou od hlasatelů evangelia požaduje sám Kristus.

Osobnost a dílo svatého Tomáše Akvinského tvoří jeden celek. Když chceme pochopit jedno, musíme hledět k druhému. O takový komplexní pohled se pokouší důkladná studie francouzského teologa J. P. Torrella OP. Torrell zde shrnuje výsledky svého celoživotního bádání a nabízí nejaktuálnější životopis svatého Tomáše. Představuje všechny známé skutečnosti o jeho životě a díle a jeho myšlení zasazuje do kontextu daného místa a doby. Díky tomu může vyniknout jak Tomášovo zakotvení v tradici, tak jeho novátorský přístup. Torrell ukazuje Tomáše nejen jako filosofa a teologa, ale i jako kazatele, duchovního učitele a člověka modlitby. Postupně před čtenářem odkrývá celou Tomášovu cestu svatosti, na níž je studium úzce spjaté s životem modlitby a posláním kazatele.

Snímek Psi páně je nejnovějším dílem režiséra Jonáše Vacka, rodáka z Lipníku nad Bečvou.Dokument se na řád dominikánů dívá z trochu jiného pohledu. Co v dnešní době znamená oblékat dominikánské roucho? Kdo to jsou dominikáni a co tady v 21. století vůbec dělají? Jejich hlavním posláním je hlásat křesťanskou víru. A být s člověkem dnešní doby. Zajímá to ale ještě člověka dnešní doby?Dokument se mimo jiné zaměřuje na tři témata, na kterých křesťanství stojí a která sama o sobě vyvolávají otázky a kontroverzi - křest, eucharistii a zpověď. Křest - pěkný obřad nebo něco víc? Eucharistie - křesťané jsou skutečně přesvědčení, že se oplatka mění na tělo Krista? Zpověď - není to přežitek, chodit někomu druhému říkat na sebe ty nejhorší věci?Řád bratří kazatelů, dominikáni, nejsou jen kapitolou z historie Římskokatolické církve. Je to stále aktivně fungující společenství bratří a sester. Psi Páně však nechtějí popisovat dlouhou historii řádu. Namísto toho čmuchají za zdmi současných českých klášterů, aby obyčejným smrtelníkům ukázali, co obnáší život v této komunitě a jak vypadá jejich kontakt s okolním světem. Neznámým prostředím provádí jeden ze členů řádu, bratr Jindřich. Jeho prostřednictvím poznáváme každodenní práci a poslání dominikánů. Vidíme pokoru, radost a naplnění, ale také stín pochybností a pocity těžkosti ze zvolené cesty.

v Teologické sumě. Tomáš Akvinský byl nazýván doctor angelicus (andělský učitel) nejen pro svou trpělivost, ale především pro velkou pozornost, kterou věnoval tématu andělů. V první části Teologické sumy najdeme ve dvou rozsáhlých traktátech celou řadu zajímavých otázek a odpovědí jak filosofického, tak teologického rázu.Bohužel je dnes téma andělů v křesťanské teologii poněkud opomíjeno, a je pravidlem, že jakmile se přestane kultivovat víra, bují pověra. Promýšlení andělů jakožto nemateriálních, myslících a svobodných tvorů nám může sloužit jako určitý myšlenkový experiment, v jehož rámci lze řešit celou řadu otázek vztahujících se k člověku, jeho poznání, mravní hodnotě jednání a podobně. Komentovaný překlad jednoho z nejvýznamnějších středověkých děl o andělech může všem zájemcům o toto téma přinést celou řadu podnětů.

česko - latinské vydání. Diskutované otázky o ctnostech jsou jedním ze dvou spisů, které si daly za úkol zabývat se trojicí teologických ctností, ale zůstaly pouze u dvou z nich. Zatímco Kompendium teologie se člení na víru (dle článků víry Kréda) a naději (dle proseb Otčenáše), Otázky o ctnostech se omezují na naději a lásku.Na rozdíl od Kompendia teologie, které mělo být praktickou jednoduchou příručkou, jsou Otázky o ctnostech řazeny standardním způsobem schématu disputace. Část o lásce je výrazně rozsáhlejší a je doplněna i krátkou otázkou zaměřenou na bratrské napomenutí, které je praktickým projevem lásky k bližnímu. V tomto svazku se nachází otázky: o lásce,o bratrském napomenutí,o naději.

Další z Questiones disputace svatého Tomáše. Překlad, úvod a výkladové poznámky Tomáš Machula.

Předkládaný svazek obsahuje kvestie Teologické sumy (II-II, 23-33), které se zabývají racionální reflexí fenoménu „lásky“. Na prvním místě Tomáš vymezuje pojem lásky a odlišuje tu, která je úkonem vůle, od ostatních druhů, které jsou více vázány na emoce a smyslové náklonnosti.Když se dopátráme lásky, která je opravdu vlastním projevem rozumové přirozenosti, zjistíme, že si nevystačí s dobrem, které jí předkládá rozum, ale touží být naplněna nejvyšším Dobrem, Bohem. Tak jako je poznání povýšeno k transcendenci vírou, tak je lidská láska povýšena k nadpřirozenému dobru vlitou, neboli božskou láskou. A tato láska je právě předmětem Tomášových úvah v Teologické sumě.

Quaestiones Disputatae De potentia představují mimořádné metafyzické dílo v rámci Tomášova myslitelského vývoje. Obsahují klíčové formulace, bez jejichž soustavného promýšlení a domýšlení nepronikneme nejen do Tomášovy syntézy, ale nedokážeme ani sami rozvíjet křesťanské pojetí stvoření a evoluce světa v současných podmínkách.Dílo vznikalo v Římě v letech 1265–1266, a badatelé se dokonce domnívají, že jde o jakési průzkumné texty před závěrečnou redakcí první části Sumy teologie, především otázek 75–89. První díl překladu QD De potentia přináší otázky 1 a 2, které se zabývají Boží potencí obecně a plodivou potencí v Bohu.

Devítidenní modlitební cyklus vychází v 3. vydání.

Tomáš sám prezentuje toto dílo jako stručné shrnutí toho, co je pro víru podstatné a co je nutno mít neustále před očima. Stěžejním schématem výkladu je trojice víra – naděje – láska, tedy božské ctnosti.Tomáš se však ve svém pojednání důkladně věnuje jen první z nich: od Kristova smyslově dostupného lidství se dostává k tomu, co je na tomto světě vidět pouze očima víry a k čemu dospějeme jako k definitivnímu cíli našeho života ve věčnosti.

Spis v latině nazývaný Contra errores Graecorum je rozborem některých teologických otázek, které se nacházejí v dobovém shrnutí nauky řeckých církevních otců (tzv. Libellu). Přestože řada citátů řeckých otců je nepřesných a nelze je dnes dohledat jako reálné citáty známých děl, představuje Tomášův spis svébytné dílo, které reaguje hlavně na některé otázky trinitární teologie, christologie a eklesiologie.Zajímavé je, že Tomáš neobviňuje řecké otce z omylu, ale pouze upozorňuje na možnosti různého chápání některých jejich výroků. poté se snaží vysvětlit, v čem spočívá nebezpečí špatného výkladu, a ukázat, jaký výklad je správný. Tato vstřícná interpretace východních církevních otců je i dnes příkladem, jak vyrovat před omyly, ukázat pravou nauku, a přesto neznectít autory, kterých si jako svatých otců váží.

Dosud nejobsáhlejší zpracování dogmatické christologie a soteriologie v češtině – již v 3. vydání. Autorův živý styl, šíře záběru a zároveň ucelenost výkladu činí publikaci vhodnou nejen pro studenty teologických fakult, ale i pro ty, kdo chtějí prohloubit své znalosti christologie samostatným studiem.

Historie a liturgie velikonočního chvalozpěvu. Chvalozpěv na Velikonoční svíci nazývaný podle prvního slova Exsultet, Ať zajásá, je všeobecně znám zřejmě především díky „pilné včele“. Jedná se přitom o píseň nejen esteticky krásnou, ale také nesmírně bohatou na teologii a na podněty pro duchovní život. Je téměř dobrodružné rozplétat prameny této duchovní poezie, pátrat po tom, z kterých velikánů církevního starověku Exsultet čerpal, aby jejich myšlenky a kázání přetavil ve chválu Boží. Je překvapující objevit, že se nejedná o pouhou liturgickou poezii, ale o modlitbu chvály, díků a oběti, tj. o eucharistickou modlitbu v širším významu slova, která proměňuje paškál ve svátost Kristova zmrtvýchvstání a která může také proměňovat ty, kdo ji zpívají a jejímu zpěvu naslouchají.

Tento svazek obsahuje překlad tří kvestií (STh I-II, q. 68-70), které završují morální pojednání o dobrých habitech, tedy ctnostech. Po tématu přirozeně získávaných morálních ctností přichází na řadu otázky nadpřirozeného působení v člověku. Nejedná se zatím o vlité teologické neboli božské ctností, ani o milost obecně, ale o specifické působení Ducha svatého v člověku: to znamená dary Ducha svatého, blahoslavenství a plody (ovoce) Ducha svatého. Jak lze dobře vidět, Tomáš nepostupuje přísně od přirozené etiky k nadpřirozené morální teologii. I když obě perspektivy rozlišuje, tak se u něj v jistém smyslu prolínají. Přirozeně získané ctnosti a nadpřirozeně vlité Boží dary mají sice jiný původ, ale týkají se stejného člověka, který je povolán k následování dobra nejen na rovině přirozené, ale i k otevřenosti vůči nadpřirozené pomoci shůry. Trojice kvestií, které se tento svazek věnuje, není ovšem pouze jakousi kolekcí tří nesouvisejících témat, které se jakoby nedopatřením ocitly mezi traktátem o ctnostech a traktátem o hříchu. Dary Ducha svatého jsou habity, takže navazují na pojednání o ctnostech jako jakýsi úvod do tématiky nadpřirozených habitů, která bude pak dále rozvinutá v pojednání o ctnostech teologických. Na dary pak navazují blahoslavenství a plody Ducha, které už nepatří mezi habity, ale spíše mezi úkony. V tomto případě jde o lidské úkony vycházející z působení Ducha svatého v duši člověka. ...

Učitel církve rozjímá o nebeské blaženosti na základě biblických obrazů a podobenství. Hluboké teologické pravdy jsou zde podány jednoduchou a přístupnou formou.

Modlitba s Ježíšem. Kniha Promluvy o modlitbě je nejlépe charakterizována podtitulem: Modlitba s Ježíšem. Kardinál Journet nás uvádí do tématu „Malým katechismem o modlitbě,“ který je vlastně stručným shrnutím toho, co o ní říká Tomáš Akvinský ve své Teologické Sumě. Dále už je pozornost věnována výhradně modlitbě Ježíšově – neboť každá modlitba křesťana, která má být slyšet v nebi, musí být v prvé řadě modlitbou Ježíšovou.

latinský text a překlad do češtiny. Tridentský koncil mal pre dejiny Katolíckej cirkvi prelomový význam a je bezprostredne spojený s rekatolizáciou Európy a protireformáciou v druhej polovici 16. storočia. Pre dejiny umenia je dôležitý svojimi článkami o relikviách a obrazoch a tiež o pravidlách zaobchádzania so zakázanými knihami.Publikácia Dokumenty Tridentského koncilu obsahuje text všetkých dekrétov a kánonov prijatých na celkom 25 zasadnutiach Tridentského koncilu (1545-1563). V prílohe je pripojených päť "vykonávacích" zákonov pápeža Pia IV. z rokov1564-1565 a "cenzúrny dekalóg", spracovaný na základe požiadaviek koncilu.

Publikace Rizika víry přináší výběr Newmanových kázání, která on sám v listě svému příteli označil za nejlepší. Kardinál John Henry Newman (1801 - 1890) se jako duchovní anglikánské církve a univerzitní kazatel v Oxfordu stal vedoucí osobností volného sdružení, jehož cílem byla mravní a náboženská obnova anglikanismu. Jeho záměrem bylo ukázat, že anglikánská církev je nejen anglickým národním dědictvím, ale pravou církví Kristovou. Poctivost a hloubka bádání v dějinách starověké církve jej nakonec dovedly k tušení, že skutečnou nástupkyní prvotní církve je římská církev. Po sedmi letech postupné konverze dospěl do plného společenství katolické církve, v níž přijal kněžské svěcení a později od papeže Lva XIII. dokonce kardinálskou hodnost. Protože do církve přišel po cestě vytříbených argumentů, byl předurčen stát se jejím významným apologetou. Jeho působení znamenalo pro katolickou církev v Anglii dobu renesance. V roce 2010 byl papežem Benediktem XVI. prohlášen za blahoslaveného.

I. a II. díl - komplet. Je to Bernardovo nejrozsáhlejší a ve středověku také nejrozšířenější dílo, které vznikalo v průběhu posledních 18 let Bernardova života. Nejedná se o historicko-kritickou exegezi, ale o duchovní pochopení Písně písní. Bernard zde poukazuje na dvojí rozměr Písně písní: eklesiologický (duchovní život církve) a mystický (duchovní život jednotlivce).Druhé opravené vydání všech 86 kázání vychází souhrnně v jednom svazku a bez paralelního latinského textu.

Vydávaný český překlad tohoto dokumentu biskupů USA, podpořený a odborně garantovaný liturgickou komisí České biskupské konference, nemá sloužit jako přímý návod a předpis pro domácí situaci české a moravské církve, ale jako inspirace. Ke studiu i praktické aplikaci se nezávazně nabízí dobře propracovaný dokument z prostředí, kde mají jednotlivé diecéze a farnosti v této oblasti sice větší možnosti a čelí možná poněkud jiným problémům, ale na druhou stranu jsou součástí téže katolické církve a používají překlady týchž liturgických knih. Snad právě odlišnost výchozího prostředí dá vyniknout inspirativním prvkům dokumentu pro naše poměry: o některých aspektech hudby sloužící v liturgii bychom mohli uvažovat jinak, vidět je v jiném světle. Na praktické rovině by mohlo vydání dokumentu vést k pevnému zvyku plánovat hudbu v liturgii s liturgickými knihami v ruce, komplexně a za účasti různých zástupců slavícího společenství.

Tomáš Akvinský byl nazýván doctor angelicus (andělský učitel) nejen pro svou trpělivost, ale především pro velkou pozornost, kterou věnoval tématu andělů. V první části Teologické sumy najdeme ve dvou rozsáhlých traktátech celou řadu zajímavých otázek a odpovědí jak filosofického, tak teologického rázu.Bohužel je dnes téma andělů v křesťanské teologii poněkud opomíjeno, a je pravidlem, že jakmile se přestane kultivovat víra, bují pověra. Promýšlení andělů jakožto nemateriálních, myslících a svobodných tvorů nám může sloužit jako určitý myšlenkový experiment, v jehož rámci lze řešit celou řadu otázek vztahujících se k člověku, jeho poznání, mravní hodnotě jednání a podobně. Komentovaný překlad jednoho z nejvýznamnějších středověkých děl o andělech může všem zájemcům o toto téma přinést celou řadu podnětů.

Kniha přibližuje dějiny cisterciáckého řádu, založeného ve Francii roku 1098, od jeho vzdálených počátků - sv. Antonína Velikého, egyptského mnišství, sv. Benedikta - až po současnost, respektive po rok 1952, kdy byla kniha poprvé vydána. Jde tedy o starší dílo, které však nijak nezestárlo."Mnich je člověk, který se vzdal všeho, aby všechno získal."

Katechetické spisy sv. Augustina vyrůstaly na půdě života starověké církve a byly jí také určeny. Jeho génius však způsobil, že jsou stejně živé i dnes, po více než půl druhém tisíciletí.

Dnešní pokusy o křesťansko-islámský dialog nejsou ničím novým a nebyly nové ani v době svatého Tomáše Akvinského. Nový byl však způsob, jakým se nyní snažilo křesťanství s islámem vypořádat. Zatímco zpočátku byl islám považován za křesťanskou herezi a kontroverze s ním měly čistě polemický ráz, na počátku 13. století se začínají objevovat pokusy - především zásluhou františkánů a dominikánů - o šíření misie mezi muslimy v Orientu a v Evropě.Zatímco františkáni se orientují na praktickou pastorační činnost (být příkladem a vyzývat k obrácení), dominikáni se snaží o intelektuální konfrontaci s islámem. K těmto pokusům patří i Tomášovo pojednání O důvodech víry (De rationibus fidei), obsahově velmi podobné Sumě proti pohanům. I zde se Tomáš snaží představit křesťanskou víru tak, aby jeho argumentace byla srozumitelná rovněž pro nevěřící.