Triáda

Eseje o literatuře, hudbě, filosofii. Druhý svazek esejů I. Bachmannové představuje jádro jejího kritického díla. Tvoří ho úvahy zaměřené na literaturu, na filosofii a na hudbu, tedy obory, jimž věnovala specifický zájem a v nichž mohla rozvinout své mimořádné schopnosti snoubící pronikavý intelekt s krajní citlivostí. Literatura byla jejím celoživotním údělem a měla rovněž potřebu ji pro sebe poetologicky reflektovat, filosofii vystudovala (studia zakončila rigorózní prací, jež je kritickým rozborem existenciální filosofie Martina Heideggera) a hudbou, jíž se původně chtěla věnovat, se zabývala již od mládí (a také mj. napsala několik libret, kdy spolupracovala se skladatelem Hansem Wernerem Heinzem). Literatuře je věnováno nejvíce prostoru – zprvu se v rozhlasových esejích obracela k představitelům evropské moderny Robertu Musilovi, Marcelu Proustovi a Franzi Kafkovi, později se v recenzích či vzpomínkách přenesl její zájem na současníky (Sylvia Plathová, Thomas Bernhard, Witold Gombrowicz, Giuseppe Ungaretti). Vyvrcholením literárněkritické reflexe jsou Frankfurtské přednášky – pět přednášek o literatuře, které pronesla v semestru 1959/1960 na univerzitě ve Frankfurtu. Z filosofické oblasti jsou velice podnětné její eseje o Ludwigu Wittgensteinovi a Simone Weilové, oblast hudby zastupují mj. úvahy Hudba a básnictví, poznámky o vzniku libret, oslava hudby (poetický text Podivuhodná hudba) i lidského hlasu (Pocta Marii Callas).

"Její jméno působilo jako hvězda naděje, která vyvede romský lid z bludného kruhu nepochopení mezi Romy a gádži. Elena Lacková (* 22. března 1921 ve Veľkém Šariši - 1. 1. 2003 v Košicích) napsala první romskou hru, nacvičila ji se svými příbuznými v chatrči cikánské osady; psalo se o ní s obdivem v novinách, pozdvihla romipen z bláta ignorantského opovržení... Znovu jsem začala za Ilonou jezdit v roce 1976... A Ilona vyprávěla. Vyprávěla věci, o kterých nemluvila, když byl její muž naživu. Nic špatného - pouze uvolněné zvažování a hodnocení vlastního života.Bylo to fantastické a já začala natáčet. Natáčely jsme celé dlouhé večery, týden, deset dní, po celou dobu, co jsem u ní bydlela... Ilonina životopisná a zároveň etnologicky nesmírně zajímavá vyprávění jsem jezdila natáčet několikrát za rok po dobu osmi let. Průběžně jsem je přepisovala z magnetofonu a narůstaly mi stránky a posléze i fascikly romských textů. Při přepisování jsem znovuprožívala trans jako při Ilonině vyprávění. Zároveň jsem čím dále tím více pociťovala, že se nesmírně proviním na Iloně, na Romech i na Neromech, pokud její výpověď nesdělím dál." (Z předmluvy Mileny Hübschmannové.) Životopisná mozaika z prostředí romské menšiny. Vyprávění s fantaskními prvky, ale také výpověď ženy, která prožila dvě totality a zápasí o svou tradiční víru.

Vzpomínkovou prózu Psí víno autorka dopsala roku 1983, vydala ji v roce 1992. Tato edice přináší její druhé, přehlédnuté vydání. Věra Koubová o knize napsala: "Próza Anny Blažíčkové Psí víno by mohla nést v názvu i slovo "cesta", bohaté na konotace, jimiž text oplývá. Protagonisté knihy tu nasedají na koňský povoz, aby se vydali za humna, zatímco se nám před očima odehrává pátravé putování do minulosti za vlastními kořeny. Barevný zášleh "psího vína" z titulu se i dále po cestě připomíná tu i onde rozžehovanými obrazy minulého i současného života, z nichž se odvíjejí úvahy nad bytostně důležitými přirozenými hodnotami, které tak těžko zahlédáme v současném světě — snad proto, že spatřit je lze právě až z odstupu podobného ohlédnutí.Zeje v tom názvu též kontradikce opojnosti nápoje, který uvolňuje mysli, a upřesňující, uzemňující trpkosti vína bohužel jen "psího". Oproti velké části literární produkce, jež zachycuje jen interesantní či skandální děje, nebo nás vystavuje svévolným literátským konstrukcím, se této próze daří uchopit a vyjádřit radostné a povznášející, ale i trapné a zoufalé situace takovým způsobem, že nově osvětlují a proměňují naši vlastní životní zkušenost. Kniha je cenná právě svou neokázalou, avšak jedinečně povzbudivou a vzpruživou mocí a otvírá čtenáři cestu zpět do smysluplného světa."

První český výbor z díla jedné z nejoriginálnějších osobností jazykovědy a literární vědy 20. století.

HLAVA ŽÁRU zachycuje, jak se ustavovaly básnické vidění a poetika Vladimíra Binara od konce padesátých let a proměňovaly v následujícím desetiletí. První část tvoří výbor z básnických sbírek a textů z let 1959–1968, výrazných zvláště svou bohatou, světelnou i temnou obrazností.Druhá, paralelní část, nazvaná Kolokvia I, uvádí čtenáře do světa, z nějž imaginativní a duchovní podoba autorových veršů a lyrických próz vyrůstá. Toto dokumentární esejisticko-básnické pásmo z let 1985–1986 je komponováno na základě autorových vzpomínek, autentických zápisků, lyrických záznamů i citátů evokujících životní dění a atmosféru období, v němž vznikal první oddíl knihy.Chronologický rámec pásma překračují a rozrušují pasáže, v nichž autor zaznamenává své vzpomínky z dětství, a stejně tak zápisy reflektující současnost osmdesátých let. Kniha tak představuje celek, v němž jsou časové posloupnosti nadřazeny souvislosti významové – jejich vrstvení „prací paměti a vidění“ vytváří pozoruhodné svědectví jednoho života a jedné doby s jejími sny i skutečností, iluzemi i deziluzí.

Podstatným zdrojem vypravěčského díla francouzského spisovatele Marcela Jouhandeaua (26. 7. 1888 - 8. 4. 1979) je rodné městečko Guéret v Limuzínsku. Autor je časem přezval na Chaminadour. Jouhandeau zachycuje skutečné, žijící postavy.Ale vybírá si, sahá po tom, v čem postřehuje metafyzický přesah, onu polohu "na hraně", na ose mezi dobrem a zlem, nebem a peklem, s níž má tak silnou osobní zkušenost. Jeho styl tím získává zvláštní osobitost, jakousi přímočarost a někdy až krutou strohost, jež bez potřeby jakéhokoli autorského komentáře dokáže ukázat realitu zároveň i s jejím metafyzickým dosahem.Výstižně to vyjádřil Jouhandeauův velký obdivovatel, literární kritik a historik Gaëtan Picon: "Jouhandeauovy postavy jako by vždy obestíralo něco posvátného: každé jejich gesto je obřad a zapojuje se do ceremoniálu věčnosti. Ať je to vrah, cizoložník, sodomita, nebo kněz pozdvihující hostii, všechno na této zemi, kde se Nebe střetá s Peklem, je posvátné. Tak jako je Chaminadour místem, kudy prochází, zakotven v pekle, Jákobův žebřík a od hvězdy ke hvězdě stoupá až k věčnosti

Nejskromnější umění. Málo o mnohém umění přírodních národů. Svazek Knihy o umění představuje teoreticko-kritickou, esejistickou a fejetonistickou činnost Josefa Čapka, zahrnuje poprvé v úplnosti (textové i obrazové) práce o výtvarném umění a kultuře, které publikoval knižně. Navíc přináší jako přílohu dochované původní verze Umění přírodních národů.Tento Čapkův nejrozsáhlejší text o umění byl a je nejen objevitelskou a popularizační prací z dějin výtvarného umění a ve své době (nejen u nás) jedinečnou antropologickou studií, dosud z tohoto hlediska nedoceněnou, je zároveň výpovědí o podstatě a principech umělecké vnímavosti a tvořivosti, osobním vyznáním.

Svazek první. Básně českého emigranta (vlastním jménem Tomáš Ungár 1946-1997). Kniha přináší všechny dochované texty ve třech oddílech.

Putování za Svatým Grálem (1225–1230), jedna z částí monumentálního románového cyklu zvaného Lancelot-Graal (nebo též Kniha o Grálu či prostě „vulgata“) a nejpozoruhodnější prozaický text francouzského 13. století, je vyústěním zhruba stoleté tradice, v jejímž rámci se rozvíjela takzvaná artušovská látka. Autor tohoto díla není znám.

Co kategorie vypovídají o naší mysli. George Lakoff (* 1941), profesor lingvistiky na University of California v Berkeley, patří k nejvýznamnějším lingvistům své generace. V sedmdesátých letech se podílel na vzniku generativní sémantiky, pokusu korigovat některé jednostrannosti chomskeánské lingvistiky (Lakoff je žákem Noama Chomského a následně jeho kritikem). O desetiletí později stál u zrodu kognitivní lingvistiky. Proti objektivistickému pojetí myšlení, ukotvenému v tradičních aristotelovských kategoriích, staví široce založenou teorii experiencialistickou. Lakoff v této publikaci shrnuje poznatky mnoha vědních oborů, které se setkávají pod hlavičkou kognitivní vědy – filozofie, psychologie, antropologie, matematiky, logiky, biologie, umělé inteligence apod.Doplňuje je vlastním zkoumáním, včetně rozsáhlých jazykovědných případových studií, a poskytuje jednotný konceptuální rámec pro nové základy studia lidské mysli a tím i nové základy kognitivní vědy.

Otázky jazyka, mysli a porozumění. Výstup na babylonskou věž (1997) uvádí do problematiky psycholingvistiky. Gerry T.M.Altmann, docent na katedře psychologie Univerzity v Yorku, tu představuje nejdůležitější témata teorie produkce a porozumění řeči a formuluje otázky týkající se předpokladů našeho uvažívání jazyka:Jaké mentální procesy nám umožňují vytvářet řeč a porozumět jí?Odkud se bere naše schopnost identifikovat ve zvucích, které vnímáme sluchem, konkrétní významy?A kde a jak jsou jazykové významy uloženy v našem mozku?

Bibliografie Bedřicha Fučíka. Paralipomena, sedmý, doplňkový svazek k šestidílnému DÍLU BEDŘICHA FUČÍKA, soustřeďují texty Bedřicha Fučíka (1900–1984) z let 1918–1984, juvenilie (básně, povídky aj.), recenze (v časopisech Fujara, Tvar, Rozpravy Aventina, Eva, Akord atd.), účast v anketách, redakční prohlášení, polemické glosy, přednášky či „vyznání“ napsaná pro rukopisné sborníky. Zvláštní oddíl tvoří texty a projevy týkající se problematiky vydávání knih či vedení nakladatelství, která řídil (Melantrich aj.), a oddíl shrnující vše podstatné k jeho významné práci editorské – ať už šlo o Dílo F. X. Šaldy nebo o Díla J. Demla, J. Čepa a J. Zahradníčka, jež vycházela ve Fučíkově strojopisné edici Rukopisy VBF. Všechny texty, které Paralipomena uvádějí, vycházejí knižně poprvé. Doplňují a završují Dílo Bedřicha Fučíka, ukazují Fučíkovu osobnost a jeho kritickou práci v celém jejím vývoji, plastičnosti a rozmanitosti. Druhou část svazku tvoří Bibliografie Bedřicha Fučíka, která poprvé v plném rozsahu představuje jeho kritické, ediční a nakladatelské projevy.

Svazek Texty o literatuře zahrnuje téměř všechny autorovy publikované články, doslovy a eseje a je doplněn bibliografií Žilinových původních, překladových i redakčních prací.

V roce 1982 vydal Petr Rezek v Jazzové sekci knihu Tělo, věc a skutečnost v současném umění, v níž předložil přednášky a studie z let 1976–1981. Zachycují, jak píše v předmluvě, jeho osobní vztah k umění – v autorově případě vztah filosofický. Nejde však jen o přístup k uměleckému dílu. Rezek chce – jak vystihuje mottem svazku – prostřednictvím myšlení naučit vidět něco, co jsme schopni nahlédnout všichni. Stejnými slovy by bylo možné uvést i tento svazek K teorii plastičnosti, v němž se autorova pozornost zaměřuje na sochu. Výchozí materiál analýz zde představují díla amerických minimalistických sochařů – demonstruje na nich, co je plastičnost a v čem se odlišuje od plastičnosti soch evropského klasického sochařství. Dále se zabývá situacemi Georga Segala a otázkou takzvaného překračování estetické hranice. Sleduje postupy, které používají Zdeněk Palcr, Miloslav Chlupáč, Karel Nepraš či Stanislav Podhrázský, a ukazuje je jako různé přístupy k plastičnosti.

Paměti architekta. Paměti architekta Jana Sokola (1904–1987) osvětlují dlouhou cestu za smyslem života, práce a víry. Volba architektury vymezila prostor ke studiu i tvoření, doba někdy pomáhala, jindy stavěla těžké překážky. O minulém pro přítomné a budoucí píše autor v první části knihy. Druhá část, Moje plány, shromáždila architektovo dílo, vycházející z koncepcí zakotvených historicky, technicky i umělecky. Ideje a plány se ale často nedaly realizovat jinde než na pracovním stole. Tam přesto i drobné úkoly nalézaly váhu symbolu, v hledání přinášely pevnou oporu reality.

Dá se říci, že Hildebrand je jediným mužem předmodernistické generace, jehož impuls byl nejen uznáván, ale nadále skutečně kultivován generací novou. Souvisí to patrně s tím, že Hildebrand svůj názor formuloval na poměrně malém rozsahu (na rozdíl od akademických teoretiků typu Lippse), v jasné návaznosti na aplikaci (jakožto praktik). Na aktuálnosti pak dílo neztratilo pro svůj protiimitativní názor formulovaný sice obtížně, avšak přesto radikálně a konsekventně.

Knihu tvoří osmnáct esejů z let 1996-2003 a uzavírá ji rozhovor s autorem. Tématem, pokaždé nově formulovaným, k němuž se texty soustřeďují, je otázka vztahu skutečně obecných, vědeckých pojmů k výrazům "běžného" jazyka. Zkoumá se zde konstituce pojmů (předpojmy, ideje-matky, vůdčí odeje, zakladatelské mýty). Jednotlivě jsou vyšetřovány celek, obraz, krajina, styl, banalita a metafora. V souvislosti s tím jsou diskutovány vztahy mezi jazykem každodennosti a universy vědy, filosofie a literatury.

Svatý Benedikt Labre. Benedikt-Joseph Labre (25. nebo 26. 3. 1748, Amettes – 16. 4. 1783, Řím) nechodil po světě dlouho. Zemřel mlád, v Římě, v předvečer Francouzské revoluce, avšak délka života nerozhoduje. Rozhoduje intenzita, přínos, svatost.Nejstarší selský syn ze severofrancouzského kraje Artois odmítl právo na rodinný grunt. Jeho srdce toužilo po nejpřísnějším klášteře. Ale pro tělesnou i duševní křehkost se nikdy v klášterních zdech nezabydlel. Vzdal se pro Boha všeho, a Bůh mu za to odmítal splnit jeho touhu. Tak se Benedikt vydal na cestu. Stal se poutníkem a své odříkání si nosil s sebou.

Ester jede na návštěvu na statek, kde se jako židovská dívka za druhé světové války ukrývala. Zažila tam něco hrozného. Ester chce zjistit, jak to tehdy s pomocníky a dalšími obyvateli úkrytu dopadlo. Esteřiny rodiče zavraždili v Osvětimi.Nic bližšího o tom neví. Pak ale vystopuje její vnuk Daniel přes internet Boba, syna jejích bývalých sousedů. Bob byl v Osvětimi s Esteřinými rodiči a až do poslední chvíle s jejím otcem. Ester je z jeho vyprávění hluboce otřesená. Vypráví své dávné kamarádce Heleně, jak moc se jí vždycky po rodičích stýskalo. Ani jejich tváře si už skoro nedokáže vybavit. Ale vtom si Helena na něco vzpomene…

Komiks o 2. světové válce se vzdělávacími prvky. Jeroen hledá u babičky na půdě odložené věci, které by mohl prodávat na Královský den. Mezi krámy najde babiččina alba s výstřižky z doby války. Dozví se, že za druhé světové války se v jeho rodině staly věci, o kterých se vždycky mlčelo. Když pak jde Jeroen 4. května na tradiční tryznu za válečné oběti, objeví něco překvapivého…

Welsovy vzpomínky na roky 1853-1897, v nichž zaznamenal i historii svých rodičů od roku 1803, jsou nejen cenným svědectvím o mnoha detailech ze života vesnické židovské komunity v západních Čechách 2. poloviny 19. století, ale i neobyčejně citlivě napsaným literárním textem, k jehož půvabu přispívají i četné lexikální a pravopisné zvláštnosti. Rukopis, objevený v 80. letech 20. století v Anglii, připravil k vydání Zbyněk Hejda. Nové knižní vydání přináší jeho zrevidované znění.

Otázky jazyka a překladu. Stěžejní dílo jednoho z nejvýraznějších žijících literárních a kulturních kritiků anglicky mluvícího světa. G. Steiner v něm zkoumá fenomén překladu. Vychází z židovské kabaly a jazykové mystiky stejně jako z moderní hermeneutiky a v protestu proti úzké specializaci uvažuje o překladu jako základním prvku všeho rozumění, interpretace a komunikace, vlastně celých kulturních dějin.G. Steiner se narodil 23. 4. 1929 v Paříži, kam jeho rodiče již roku 1924 přesídlili z antisemitské Vídně. Rodina se sice roku 1940 dále stěhuje do New Yorku, Steiner ale i zde navštěvuje francouzské lyceum a poznává na něm řadu předních francouzských intelektuálů (J. Maritain, C. Lévi-Strauss, Saint-John Perse), takže přirozeným základem jeho polyglotství i komparatistického myšlení zůstane spojení středoevropského humanismu s francouzským univerzalismem.Vedle toho v New Yorku také přistupuje k bar micva a osobně tak za další východisko svého myšlení přijímá židovství. Studuje na univerzitě v Chicagu (B. A. 1948), na Harvardu (M. A. 1950) a v Oxfordu (PhD. 1955). Ve své první knize Tolstoj, nebo Dostojevskij (Tolstoy or Dostoevsky: An Essay in the Old Criticism, 1959) staví Steiner proti Tolstého dějinnému humanismu Dostojevského naddějinnou přesažnost a vyzvedá pochopení tohoto autora pro temné stránky a tragičnost člověka. V následující Smrti tragédie (The Death of Tragedy, 1961) konstatuje zánik tohoto jedinečného západního žánru, podkopaného osvícenským sekulárním optimismem a demokratizací společnosti.

Kritické vydání nejdůležitější knihy literárního kritika Jana Lopatky (1940–1993). Postuláty literární kritiky prezentované v Předpokladech tvorby patří k dodnes diskutovaným otázkám české literární kritiky a vědy (např. otázka vztahu umění a skutečnosti, autenticity v deníkové literatuře, vztahu řemeslnosti a umění apod.). Editor Michael Špirit, který se Lopatkovu dílu soustředěně věnuje již více než desetiletí, znění prvního knižního vydání z roku 1991 konfrontoval s autorovým strojopisem, časopiseckými otisky před knižním vydáním, prvními samizdatovými edicemi z roku 1978 a 1983 i prvním soubornou samizdatovou edicí z roku 1985, a doplnil edici o opravenou, rozšířenou a aktualizovanou bibliografii Jana Lopatky.

Šlépěje ve stopách na cestě tvoří padesát parabol – podobenství a krátkých příběhů. Autorka v nich hledá odpovědi na to, co je podstatou pravého lidského štěstí a smyslem života. Poetickým způsobem, v jemných závojích metafory a přirovnání, nastavuje zrcadlo povrchnosti a pomíjivým lidským cílům. Klade na misky vah lidské touhy a hodnoty, aby nakonec vyvstaly pravdy, které v životě vedou člověka po cestě k oné jediné možné dosažitelné moudrosti, v níž hloubka srdce má své první místo. Eva Hernándezová je českou autorkou, dosud známější v oblasti výtvarného umění (pod pseudonymem Eva Ova). Její vidění světa, jak v obrazech, tak i v literatuře, propojuje reálno s mystikou, křehkou naivitu s neoblomným provokujícím postojem. Autorčina díla představují výzvu ke snaze porozumět tajemství života a jsou inspirací pro každého, kdo v něm hledá vlastní způsob, stavějící na dobru, moudrosti a lásce pro všechny.

Adepti jsou nenahraditelný zdroj poučení o době, ve které se necítí dobře. V noci se adeptům zdá o pekle, kde má sestra v Umění dlouhé zahnuté nehty. Odevzdanost, vytrvalost, trpělivost činí adepty velice nápadnými. Ve vzhledu není mezi adepty a západními žádný zásadní rozdíl. Od adeptů lze těžko očekávat, že se budou chtít prosazovat ve světě, kde se stal symbolem nesmrtelnosti generální Mojžíš. Adepti jsou adepti. Těla adeptů tvoří text Adeptů. Má ovšem někdo předpoklady adepty pochopit, když o nich neučí ve škole? Adepti budou zázrak. I na tykání určitě dojde.

Výbor ze samizdatových ročníků. Výbor zhruba sta textů, týkajících se filosofie, historie, literatury, hudby, divadla aj., jež mají prezentovat samizdatový KS jako jedno ze středisek nezávislého diskursu v české společnosti osmdesátých let, a tak aspoň částečně evokovat duchovní atmosféru oné doby. Předmluva podává nástin vývoje časopisu a jeho postavení na tehdejším samizdatovém trhu, textovou část doplňuje kompletní bibliografie Kritického sborníku z let 1981–1989.

Publikace soustřeďuje uměnovědné texty teologa a myslitele Romana Guardiniho (1885–1968), jedné z nejvýznamnějších postav katolicismu 20. století, a zahrnuje oblast Guardiniho myšlenkového odkazu, která dosud nebyla v češtině zpřístupněna. Guardini mj. navrhuje jako jistý ideál rozlišení typu kultového a zbožného obrazu a konstatuje, že kultový obraz v dnešním umění vlastně neexistuje. Na rozdíl od románského a středověkého umění podle něho dnes převládá subjektivní záznam osobní zkušenosti tvůrce. Nicméně abstraktní umění a snad ještě více moderní architektura bez doplňujících obrazů, její schopnost pojednat prázdný prostor podle Guardiniho dokáže znovu a zcela současným způsobem otevírat zkušenost „adventní“ Boží přítomnosti. (Vychází ve spoluprácí s Centrem teologie a umění při Katolické teologické fakultě UK.)

Povídky Půlnočního deníku psala Gertruda Goepfertová na základě záznamů svých tehdejších snů v průběhu 60. let, v době, kdy se starala zejména o vlastní rodinu. Soustavnému psaní se tehdy nemohla věnovat, ale zapsané sny byly, jak říká, „jako hotové románky, které uvázly v mysli, v paměti jako vzpomínky na ,prožitou noc‘“. Jejich síla netkví prvotně v tom, jaké události jsou v nich popisovány. Sebevědomí autorčiných textů má své opodstatnění ve způsobu, jakým Goepfertová z těkavých snů vybudovala beletristický text, který pojednává neskutečné obrazy a situace věcně a s odstupem. Fantasknost dění je střídmou stylizací, prostou nadnesenosti, paradoxně podtrhována a zvýrazňována.

Dlouho očekávané vydání deníkového svazku z let 1975–1989 (rozšířené o záznamy nalezené v autorově pozůstalosti z let 1980–1997) chronologicky navazuje na knihu Apokalyptický deník. V Neuwirthově uvažování o paměti, dějinách a tradici, které tvoří základ deníkového svazku Vcházení do Evropy, najdeme mnoho společných rysů se soudobými texty křesťanských myslitelů a církevními dokumenty. Čím je však Neuwirthův přínos mimořádně cenný, je osobní, svědecká účast na tomto dění, zvýrazněná touha zaslechnout Boží hlas ve světě, jehož tradiční hodnoty se rozpadají, potřeba reagovat autenticky, tj. pravdivě, na tyto skutečnosti. Součástí Neuwirthovy svědecké role je zřetel k „dění nad dějinami“, upozaďující jevovou stránku aktuálních událostí, avšak nerezignující na jejich prožívání. „Bůh je přítomen v každém bodě svého stvoření, v kosmu a hlubinách naší duše, celý. V každém bodě můžeme ,vcházet´ do něho, v němž je přítomen celý kosmos, celý svět se svými dějinami.“ Spojení „vcházení do Evropy“ chápal autor v jeho nedokonavém vidu, v úzké souvislosti s křesťanstvím, jež dalo Evropě jakožto kulturnímu, společenskému a politickému útvaru vzniknout. Toto vcházení je pro něho stále obnovovaným procesem, charakteristickým rysem naší civilizace, v němž se pokaždé stáváme plněji Evropany, tj. křesťany. Stejně jako křesťan nemůže zůstávat křesťanem, aniž neustále obnovuje a prohlubuje svou víru ze zdrojů Zjevení a z něho vyplývající – evropské – tradice. Význam obrazného názvu knihy přibližují též pasáže deníku, kde autor píše o „vrůstání do nebe“ či o modlitbě jakožto „vcházení do Boha“.

Kniha vystavěná na hranicích románu a dokumentu. Vypravěč posílá dopisy příbuzným a přátelům z Tahiti. Dopisy se proměňují v román, jak v nich autor zaznamenává svou tahitskou každodennost i události z českého domova, o nichž se dozvídá.

Soubor kratších textů. Uspořádal a komentoval Michael Špirit. Je poučné ohlížet se s Blažíčkem po dílech a tvůrcích české poezie i prózy 20. století. Osobité myšlení o literatuře zůstává inspirativní, sloh je navíc poutavý a jazyk čistý.

Texty z let 1967 - 1969 o začátku německé okupace. Svazek shrnuje dosud knižně nepublikované studie a články Jana Tesaře věnované nacistické okupaci a úsilí české kultury o „nalezení nového národního vědomí“ tváří v tvář tehdejšímu smrtelnému ohrožení. Stati částečně uveřejněné v letech 1968 a 1969 byly psány se zřetelnou snahou orientovat národní společenství na nové osudové křižovatce.

Meditace o podobách mravního života. Guardiniho pozdní dílo Ctnosti (orig. Tugenden, 1963) je zralým plodem myšlení a životních zkušeností hlubokého myslitele. Téma je pojato v šíři a hloubce, která se nedotýká pouze speciálních problémů teologické disciplíny. Problém je tu položen jako něco, co hluboce souvisí se životem a lidskou kulturou obecně. Romano Guardini (1885 – 1968), byl německo-italský kulturní historik a teolog. Byl jednou z nejvýznamnějších osobností katolického intelektuálního života 20. století, jež v době okolo obou světových válek výrazně spoluutvářely duchovní klima a orientaci v Evropě a soudobou evropskou vzdělanost.Roku 1910 byl vysvěcen na kněze a po získání doktorátu (1915) se roku 1922 habilitoval prací o sv. Bonaventurovi. V roce 1923 obdržel katedru filosofie náboženství a křesťanského světového názoru v Berlíně a působil tu až do roku 1939, kdy byl nacisty donucen odejít. Po válce v Berlíně obnovil svou přednáškovou činnost a vyučoval i v Mnichově;

a ještě jedna od Josefa Čapka jako přívažek. Devatero pohádek a ještě jedna od Josefa Čapka jako přívažek (poprvé vyšlo roku 1931) patří mezi nejoblíbenější klasické české pohádkové knihy.Pohádky o psech, kočkách, ptácích, vodnících, pošťácích, doktorech, loupežnících, tulácích i policistech. Kouzlo knihy dotvářejí ilustrace Josefa Čapka.

Jak spolu hospodařili a ještě o všelijakých jiných věcech. Kniha Povídání o pejskovi a kočičce patří ke klasickým dílům literatury pro děti. Poprvé vyšla roku 1929 a od té doby potěšila mnoho dětí a jejich rodičů. Pejsek a kočička spolu žijí v domečku a vedou svoji malou domácnost a chtějí všechno dělat jako velcí lidé, umývají špinavou podlahu, pečou dort, chodí v neděli na procházku, píšou dopis dětem nebo hrají divadlo. Ale protože pejsek a kočička lidmi nejsou, nedopadne všechno vždy tak, jak by si přáli, jejich svérázná řešení jsou ale vždy zábavná a originální.V některých příbězích vystupuje postava spisovatele pana Čapka, kterého pejsek a kočička navštěvují, hovoří s ním o vážných věcech a pomáhají mu s psaním příběhů pro děti.

Pár kroků do křesťanství je základní kurz určený původně pro druhý stupeň základní školy nebo pro mladší gymnazisty. Obsahuje několik kroků, kterými člověk může vstoupit do oblasti náboženství a později křesťanství.

Třetí svazek Spisů Josefa Čapka obsahuje:pohádku O tlustém pradědečkovi a loupežnících (zahrnutou do knihy Karla Čapka Devatero pohádek, 1932),dále zdramatizovanou, samostatně knižně vydanou verzi Dobře to dopadlo aneb Tlustý pradědeček, lupiči a detektivové z roku 1932,knihu Povídání o pejskovi a kočičce. Jak spolu hospodařili a ještě o všelijakých jiných věcech (1. vyd. 1929, 4. vyd. 1937;svazek zahrnuje rovněž – poprvé knižně – hry pro loutky:Jak pejsek s kočičkou slavili 28. říjen;Jak děti dělaly s pejskem a kočičkou Mikuláše, jež vznikly ze dvou povídání a vyšly v roce 1932 v časopisu Loutkář) a v původním znění cyklus vyprávění Povídejme si, děti, který Čapek napsal a nakreslil pro Dětský koutek Lidových novin v letech 1929–1933 (v roce 1954 jej pak vydal Miroslav Halík).

Studie O filosofii dějin (vydaná anglicky v New Yorku roku 1957 a francouzsky v Paříži roku 1959) je jediný spis, který Jacques Maritain (1882–1973) věnoval výslovně filosofii dějin.Titul knihy „O filosofii dějin“ (anglicky On the Philosophy of History, francouzsky Pour une philosophie de l’histoire) naznačuje, že Maritain nechtěl napsat ani soustavné pojednání o filosofii dějin, ani ve vlastním slova smyslu úvod do této disciplíny, který by mapoval veškerou její problematiku. Jeho cílem bylo ukázat možnost a platnost určitých filosofických zákonů, které osvětlují lidské dějiny a činí je pro nás srozumitelnějšími.

Vyprávění pro děti vycházejí poprvé jako samostatná kniha podle autentického znění, jak je publikoval Josef Čapek v Lidových novinách v letech 1929–1933.Rovněž při reprodukci Čapkových ilustrací k vyprávěním a grafickém členění textu byla respektována výchozí podoba původního otisku.

Živý plamen, Tři prózy, Podzim 1914, Lelio, Lakomec, Moc pověry, Gassirova loutna, Země mnoha jmen, Pro delfína, Stín kapradiny. Svazek soustřeďuje v úplnosti samostatnou prozaickou a dramatickou tvorbu J. Čapka (1887–1945) do roku 1930: povídkové knihy Lelio a Pro delfína, časopisecky publikované práce Živý plamen, Tři prózy, Podzim 1914 a Chlapec, divadelní hru Země mnoha jmen a torzo dramatu Gassirova loutna, filmová libreta Lakomec a Moc pověry a konečně i prózu Stín kapradiny.V chronologickém uspořádání představuje Čapkovu cestu k vlastnímu epickému výrazu prostoupenému reflexí metafyzických témat, jejich tíhy a naléhavosti, i náznakovou přítomností autorova „druhého“ literárního domova, tj. činnosti kriticko-esejistické, tříbící Čapkův rozvažující styl a smysl pro lapidární postižení nadčasového prvku aktuálního (uměleckého) dění.