Knihy o holokauste

Woody Allen, kniha Job a židovská teologie holokaustu. Málokoho by napadlo vzít teologicky vážně vtipy, gagy a kousavé poznámky na adresu Boha a náboženství, které se objevují ve filmech a textech Woodyho Allena.Jason Kalman, americký docent klasické hebrejské literatury a znalec moderní židovské interpretace biblických textů, si v této útlé knížce všímá jobovských motivů v Allenově díle a ukazuje, že jejich vtipnost se opírá o podobné myšlenkové paradoxy, které lze nalézt i v současné židovské teologii, jež má odvahu předkládat Bohu nepříjemné, snad až rouhavé otázky a výčitky. Utrpení nevinných je bezesporu velkou teologickou otázkou po celá tisíciletí. Možná, že humor je jednou z myslitelných odpovědí.

Autor vzpomíná na holocaust, který rozvrátil jeho rodinu, avšak nevěnuje se jen svým osobním zážitkům, ale popisuje vývoj v Německu od událostí těsně před válkou, za války, po jejím skončení a zejména v dalších poválečných letech. Po celý život se zasazuje o demokratické Německo, kde by mohli vedle sebe žít Židé a ostatní národnosti, lidé různých náboženských vyznání.Paul Spiegel tíhl k novinářství, kultuře a politické práci. Byl vášnivým bojovníkem za lidská práva pro všechny. Ve své knize zachytil až neuvěřitelnou situaci lidí, kteří přežili holocaust v koncentračních táborech, anebo v úkrytech. Ve své vlasti pak žili dosti obtížně, mimo jiné i kvůli necitlivému přístupu spojenců, kteří s nimi někdy zacházeli úplně stejně jako s jejich mučiteli. Židy, kteří se z Německa nechtěli vystěhovat, však někdy odsuzovali i sami Židé. Kniha obsahuje i autorovy nezapomenutelné projevy na obhajobu lidských práv. Vážili si jej Turci - muslimové, katolíci, protestanté i čelní němečtí politikové.Paul Spiegel zemřel v roce 2006, ve funkci prezidenta Rady Židů v Německu. Nejvyšší představitelé země ho pro jeho zásluhy o Německo a o prosazování lidských práv vyznamenali a ve svých projevech vysoce oceňovali.

V románu Tobiáš z blat, volně inspirovaném biblickou knihou Tobiáš, sleduje autorka osud ženy, která jako mladá dívka odešla z chudého Polska a poté, co ji Amerika nepřijala, se usadila ve Francii, ve Vendée, v krajině močálů. Židovka Debora, to je celé století se všemi neštěstími, předčasnými úmrtími, válkami a holokaustem.Se svou přívětivou umíněností, s níž zůstává po boku živých, aniž by zapomněla na mrtvé, se Debora stává životní osou, kolem níž se odvíjejí osudy ostatních postav vyprávění, především Tobiáše. Román začíná ve chvíli, kdy pětiletý Tobiáš v prudkém dešti bezhlavě šlape na tříkolce.V bezradném zoufalství ho otec poslal k čertu a on tam má namířeno. Od minulosti k přítomnosti pozvedá Sylvie Germainová tíhu, která doléhá na život každého člověka, a na pomoc si přivolává anděly.

Svět v temnotě. Kniha je příběhem ženy 20. století, která chtěla prožít život ve shodě se svým svědomím. Obě ideologie, komunismus i nacismus, poznala zevnitř a na vlastní kůži. Po zážitku krveprolití první světové války a tváří v tvář následným otřesným sociálním poměrům v Německu se stala komunistkou, přes prvotní nadšení si však uchovala kritickou mysl.To ji předurčilo k tragickému osudu v okamžiku, když se o deset let později uchýlila do moskevského exilu. Jejího manžela Heinze Neumanna, předního člena Komunistické strany Německa, sovětští komunisté záhy uvěznili a poté zastřelili. Margarete Buber-Neumannová byla rovněž zatčena a poslána do gulagu. V roce 1940 ji sověti vydali nacistickému Německu a až do jara 1945 byla vězněna v koncentračním táboře v Ravensbrücku.

Ostrava za ostnatými dráty - rozhovory s pamětníky nacistické a komunistické perzekuce Deset rozhovorů s pamětníky z Ostravy a Ostravska plasticky ukazuje složitost českých dějin 20. století. Ve vzpomínkách respondentů se objevuje nacismus i komunismus, roky v koncentračních táborech, komunistických lágrech i věznicích, každodenní život i životní bilancování. Vyprávění pamětníků doplňují desítky archivních dokumentů a fotografií.

Jaro 1941 je v povídkách Idy Finkové uhrančivé, kruté, nemilosrdné i nečekaně absurdní. Omráčí nás svojí syrovostí a surovostí. Zahltí přímočarostí, která neodvratně směřuje k tragédii. Zaskočí věcností, s níž některé postavy intuitivně jdou naproti svému židovskému údělu.Kniha Jaro 1941 vyšla v Polsku v roce 2009. V krátkých povídkách se Ida Finková dívá na holokaust očima jeho obětí a těch, kteří se zachránili „dopříště“. V jejích jazykově úsporných, skvěle vystavěných prózách není žádný patos, cítíme citlivost a hlubokou pravdu o člověku. Autorka píše o tom, jak válku prožívali jednotliví lidé, jakou volili strategii odporu, co zůstalo v jejich paměti, jak o tom vyprávějí. Podobně jako v názvech povídek jde jen o kousky, útržky, stopy minulosti. A snad jen tímto způsobem – útržkovitým, málo epickým, suchým, často zabarveným ironií nebo humorem – se dá o holokaustu vyprávět. Krátkou formu povídek neurčují estetická měřítka, ale krutost světa. V roce 2008 natočil izraelský režisér Uri Barbaš na motivy jejích povídek film Jaro 1941 – příběh židovské rodiny, ukrývající se na půdě u polské selky.Ida Finková (1921–2011)Polsky píšící a v Polsku narozená spisovatelka židovského původu. V letech 1941–1942 strávila dva roky v ghettu ve Zbarażi, poté se jí podařilo spolu se sestrou uprchnout a až do osvobození se ukrývala, v roce 1957 přesídlila do Izraele, kde pracovala pro Institut Jad Vašem, pro který pomáhala sbírat svědectví o holokaustu. Vydala novelu Cesta (1957) a sbírky povídek: Kousek času (1987), Stopy (1997), Odplouvající zahrada (2003) a Jaro 1941 (2009). Napsala také několik divadelních her. V roce 1985 získala holandskou literární cenu Anny Frankové, později italskou cenu Alberta Moravii, Buchmanovu cenu a v roce 2008 Izraelskou cenu za literaturu.