Fenomén "katolická teologie"

Zrození teologie spadá prakticky vjedno se zrozením křesťanství, protože se ukázalo být nutnou součástí hlásání a předávání víry. Šíření křesťanského poselství má dvojí podobu: hlásání evangelia těm, kteří ještě nevěří (kérygma: Sk 2, 14–36) a katecheze nově pokřtěných, kterou Skutky apoštolů nazývají „učení (didaché) apoštolů“ (Sk 2, 42; Sk 15, 35).

I kérygma vyžaduje jisté rozlišování, které předpokládá předchozí promýšlení víry, výrazněji však tyto požadavky vystupují při katechezi, a ještě mnohem zřetelnější jsou na vyšší úrovni výuky (didascalia) – tam všude se objevuje potřeba toho typu prohloubení víry, kterým je teologická reflexe. List Židům (5, 11 – 6, 3) rozlišuje tyto dva stupně: „mléko“ pro začátečníky a „hutný pokrm“ dokonalé nauky.

Obhajování víry v setkání s nevěřícími také vyžaduje přiměřenou reflexi. Sv. Pavel se nevěřícím Židům snaží ukázat, jak lze z Písma dovodit Ježíšovo božství (viz Sk 17, 1–4; 18, 5). Totéž činí i evangelisté, zvláště sv. Matouš, který s důrazem poukazuje na to, jak se v Ježíšově době naplnilo Písmo. Prvními teologickými díly křesťanských autorů jsou apologie (Aristides, Justin, Athenagoras a další), tj. „obhajoby“ tváří v tvář nejen římským pronásledovatelům, ale i okolnímu židovství a pohanství. „Apologetika“ byla znehodnocena excesy racionalistických apologetů, ale sama o sobě je stále aktuální součástí křesťanského myšlení a dnes se jí opět dostává zasloužené pozornosti.