Člověk jako tělo a duše v Teologické sumě

„Po úvahách o duchovních a tělesných substancích je třeba se zaměřit na člověka, který se skládá z duchovní i tělesné substance. Zaprvé na přirozenost člověka a za druhé na jeho vznik.“[1]

Vzhledem k tomu, že Tomášova základní perspektiva v Teologické sumě je teologická, nikoliv biologická či filosofická, neptá se Tomáš ve svém „traktátu o člověku“ na biologické tělo (tj. na tělesnou substanci) a jeho povahu, ale zaměřuje se v první řadě na duchovní substanci člověka, tj. na duši. Tělu se v této otázce věnuje pouze natolik, nakolik má význam pro otázku duše. To konkrétně znamená, že ho zajímá způsob, jímž je lidská duše s biologickým tělem sjednocena.

Kromě toho se také snaží v článku 3, resp. 7, vymezit povahu lidské duše vzhledem k povaze duše zvířat, resp. andělů. Setkáváme se zde se snahou určit, v čem se duše lidská odlišuje od duší obou kategorií tvorů. Jedná se tedy o určení místa člověka v řádu stvoření s ohledem na duši.

Celá otázka ale začíná mnohem překvapivějším dotazem: „Je duše těleso?“ Byť materialistická medicína a biologie pracuje s pojmem duše jako se souhrnným pojmem označujícím neurofyziologicky definované funkce, může takto položená otázka na první pohled vzbuzovat údiv. Zdá se, že jen málokdo by byl schopen koherentně vysvětlit, co podle něj duše je. Většina lidí má představu čehosi netělesného, duchovního (ať už si pod duchovním představujeme cokoliv), vznešeného. Jak by si někdo mohl duši představovat jako těleso? A přesto tato otázka zaznívá hned v samém úvodu.

Vysvětlení je třeba začít uvedením definice „duše“, z níž Tomáš vychází: „Duše je první princip života v živých jsoucnech.“ ...