Audiokniha: Zmatky Hanuše Hanuše

• Číta: Jiří Lábus, Svatopluk Beneš
• Celkový čas: 52 minút

Brouci v hlavě, ohryzávači nohou a jiná milá zvířátkaTo, co zakrátko uslyšíte, je zvukový medailon Jiřího Lábuse. Jiří Lábus je známý český herec. Je tedy na místě, abych ho trochu přiblížil. Stačí na to jediná věta: Nic lidského a nelidského mu není cizí. Jeho hlas uslyšíte. K němu si ještě přimyslete vytřeštěné oči v inteligentně zarudlém obličeji - a vizuální vizitka je hotova. To, co mluví, si mohl klidně složit sám, ale není tomu tak. Autory textu jsou Jan Jiráň a Marian Palla. Mariana Pallu osobně neznám.

Ale vím, že se narodil ve znamení lva, pije červené víno, živí se jako hudebník a učitel performance, publikuje v časopisech a maluje obrazy hlínou. Zato Jana Jiráně znám zblízka. Je to typ bezmála rokokový, tedy pravý opak Jiřího Lábuse, hraje stále na flétnu a občas též Mozarta. Tomu odpovídá i jeho strach z venkova, ze zvířátek ochočených a neochočených, zejména těch nejmenších. Jeho hlavní zálibou je (vedle hudby a čaje) pěstování rozličných alergií a fobií.Jiří Lábus byl vždycky mým hereckým vzorem. Především tím, jak při hře (na jevišti) nezadržitelně tíhne k rampě a ohrožuje svými slinami i vlastním tělem diváky (v hledišti). Kolegové ho proto obviňují z exhibicionismu, ale já míním, že to má pádnější důvod. Jiří Lábus touží překročit těsný rámec umění a vstoupit přímo do širého života. V duchu známé poučky památného patrona českých divadelníků Josef Kajetána Tyla: "Divadlo je život a jde zas do života".

Zdálo by se, že zvukový Lábus připravený o rampu nemá co překračovat. Omyl! Když pozorně posloucháte, nemůže vám nic uniknout, jak herec stále míří ke kraji desky nebo pásky, a co chvíli zaslechnete, jak tuto hranici přesáhne a přestanete ho slyšet. Ale to nevadí - štafetu přebírá hudba, jež svým jazykem beze slov stejně výmluvně vyťukává nepravidelný a neúprosný chod života.Text hraný Jiřím Lábusem má jednu neocenitelnou přednost: zachycuje celý lidský život a při tom je daleko kratší. Hemží se to tam různými malými i milými zvířátky jako jsou ohryzávači nohou, brouk v hlavě, krokodýl, zakopaný pes...

Odehrává se to v kanceláři, doma, ve vlaku, na venkově, ale hlavně v představách, vizích, snech. Všude člověka něco trápí, hněte, mrzí, svrbí, pronásleduje. Problémem se stává stejně vlastní tělo (jeho možnosti i jeho nedostatečnost), jako kancelář, práce, kolegové, jádro pudla nebo kulový blesk. Slovem: život je stálý neklid, stálé zmatky, pachtění a toužení, létání i padání. Ale budiž autorům i jejich mluvčímu připsáno k dobru, že v tom nepřetržitém víru nehodlají utonout. Na samém konci náš hrdina Hanuš Hanuš nahmatá na zádech škrábající se (na zádech) Judity dva malé hrbolky těsně pod kůží. Co to je? Křídla?Každý dobrý příběh by měl končit andělem a je-li tento text (Jiráňův, Pallův i můj) poněkud nesouvislý a roztržitý, je to zcela v pořádku. Cesta za andělem není nikdy jednoduchá.Zdeněk HořínekŽe je to právě Zdeněk Zdeněk, kdo mezi našimi jazzmeny věkové kategorie pod pětatřicet představuje tvůrčí osobnost zdaleka nejvšestranějšího rozpětí, bych si troufal tvrdit, i kdyby jeho čtyřvětá symfonie nezdobila tento "hanušovský" projekt.

Až zarážející šíři, která Zdeňkův stylový rozpřah charakterizovala dávno před vojnou, zůstal ale invenční klavesista věrný i po pětaosmdesátem, kdy vdechl život nejdřív čtyř-, pak pěti- a nakonec vlastně jen tříčlennému obsazení své skupiny Naima.Jeho profesionální životopis tak vedle existenčně nutných angažmá v Zahradníkově televizním bigbandu a v Bacilech, záhy zpestřilo i leccos z úplně jiných položek: nahrávky s Pražským komorním orchestrem bez dirigenta ve Friedově "Concertu di Freiberg", šansony na elpíčka Hany Hegerové, čistě akustický svět swingových standardů s Vlastou Průchovou. Není tedy důvod, abychom se cítili nějak zaskočeni, předkládá-li nám svoji symfonickou prvotinu.Ze skladatelova pohledu je výpadem na zcela nový terén, který se však Zdeňkovi s bravurou a invencí podařilo zvládnout nejenom v rovině kompoziční sevřenosti a bohatství melodických nápadů, ale i co do vynálezavé práce s barvami v instrumentacích.Čtyři stěžejní části jeho symfonie, jsou na kompaktu samostatně indexovány lichými číslicemi, takže je lze poslouchat i jako program veskrze hudební. Stojí to za pokus, třebaže partitura, která jinak vznikla v úzké vazbě na příběh, ho reflektuje.

Proto onen symbol odtikávajícího času v úvodní, motivicky takříkajíc "americko-ruské" větě, proto kombinace violoncella s flétnou ve zpěvně láskyplném tématu larga, věnováno ve druhé části Juditě, proto latinsky perkusivní scherzo, předznamenávající ve třetí větě odjezd na venkov, a proto závěr, jenž od bachovských varhan vyrůstá v jakousi brahmovsky romantickou gradaci mohutného finále. Někdy, až vám už dialog dvou Hanušových "já" bude důvěrně znám, si dopřejte luxus onoho experimentu.Třeba vás osloví v trošičku jiné rovině. A možná, že po něm taky přijmete názor, který jako by tahle deska mimoděk rovněž ztělesňovala: že totiž všechna ta aprioristická škatulkaření působí jako holá nejapnost. V muzice, v kumštu a snad i v životě vůbec...Vojtěch Hueber