Carmelitana

Svatého Jana od Kříže nazývají křesťané i nekřesťané velkým mystikem. Směs určitého obdivu a nepřístupnosti jeho strmé cesty však poněkud zkresluje Janovo poselství. Světec nás totiž celým svým dílem i zkušeností ujišťuje o Boží lásce k lidem a o neuhasitelné touze člověka po sjednocení se svým Pánem. Karmelitánský mystik zvěstuje, že temná noc, do níž ho máme následovat, bude celá "zapálená láskou".Výstup na horu velkého setkání si žádá jen to, abychom odevzdali své malé nic tomu, který je Vše. Sicariho kniha je průvodcem po díle známého mystického učitele, který zatím v českém jazyce nemá konkurenci. Zabývá se jak jeho delšími a obecně známými texty, tak především hlubokým vztahem Jana od Kříže k biblické Písni písní. Kniha uspokojí ty, kdo si oblíbili křesťanskou mystiku, i ty, kdo se obdivují Janovým psychologickým postřehům a vysoké poetické a literární hodnotě jeho textu.

Kontemplace ve službe církvi. Autor knihy Charizma Terezie z Avily sa chce vrátiť do každodenného života, životného prostredia a vzťahov ženy, ktorá zmenila životy mnohých ľudí rovnakou intenzitou kedysi, tak aj dnes. Svätá Terézia z Avily bola veľká španielska mystička (1515- 1582), ktorá cestovala po celom Španielsku spolupracovala so svätým Jánom z Kríža a obnovila rád karmelitánov.Dielo sa zameriava na majstrovské umenie spirituality v jej živote, ktoré popisuje cestu duše k zjednoteniu a splynutiu s Bohom tak, ako to dokázala svätá Terézia.

Vnitřní život podle Terezie z Avily. Autor sleduje vývoj karmelitánské mystičky a pokouší se načrtnout její duchovní životopis, přičemž vychází z důkladného studia jejích vlastních spisů. Plasticky tak vyvstávají jednotlivé etapy duchovního zrání, které jsou charakteristické prohlubováním vztahu s Kristem i proměnami jejího života modlitby.U světců nejde především o to, abychom obdivovali jejich výjimečnost. Jak prohlásil jeden z papežů 20. století, každý svatý je Božím slovem pro svou dobu.A můžeme dodat, že někteří svatí, především mystikové a učitelé církve, jsou Božím slovem „nadčasovým“ – promlouvají se stejnou živostí ke stále novým generacím. Jsou nám darováni proto, abychom v jejich životě pozorně vnímali všechno to, co tvoří i náš život: jejich zápasy a obdarování, krize a nová obrácení, zkrátka život z víry, naděje a lásky, který činí z obyčejných lidských daností a kulis „něco krásného pro Boha“. Terezie k nám promlouvá s vřelostí starší sestry ve víře a dokáže čtenáře nadchnout pro cestu objevování Pramene.

Nejkrásnější stránky z díla karmelitky Alžběty od Trojice (1880–1906) vybral P. Conrad de Meester, snad největší žijící znalec její spirituality. Hloubkou, radostností a prorockou inspirací si Alžběta v ničem nezadá se svou známější současnicí, svatou Terezií z Lisieux. Právem si získává stále větší okruh příznivců, a to daleko za hranicemi rodiny Karmelu. Kniha vychází v češtině u příležitosti jejího svatořečení (16. října 2016).

Život svaté Miriam od Ukřižovaného (1846–1878), bosé karmelitky, kterou papež František svatořečil 17. května 2015 na Svatoperském náměstí v Římě, je v dějinách katolické hagiografie zcela jedinečný. To, co zažila (a co popisuje tato kniha), je tak fascinující, mimořádné a těžko uvěřitelné, že se i křesťané ptají:Je to vůbec možné?A pokud ano, co tím Bůh zamýšlel?Miriam od Ukřižovaného, vlastním jménem Miriam Baouardyová, se narodila ve Svaté zemi, tak jako její Ženich a Pán. Její původně libanonská rodina emigrovala do malé chudé vesničky I'billin, ležící na cestě mezi Nazaretem a Akkonem. Dobu, do které se narodila a v níž prožila svůj krátký život, poznamenává skepse, popírání všeho nadpřirozeného a přesvědčení, že Bůh buď neexistuje, anebo pokud ano, nemá na dění ve světě žádný vliv.A právě v tuto chvíli daroval Bůh světu negramotnou dívku, jež se stane živým svědkem nadpřirozeného světa. „Malé nic“, jak říká sama sobě, se se všemi extázemi, levitacemi, bilokacemi a stigmaty nezjevuje světu ve století nevědomosti, ale v době bouřlivého rozvoje vědeckého zkoumání, kritiky dějin a filozofické diskuse o „smrti Boha“.Miriam přímo na svém těle viditelně ukazuje, že Bůh je živý. Směrem k církvi tato malá bosá karmelitka poukazuje na aktivní přítomnost Ducha Svatého a stává se jeho zvěstovatelkou. „Malá Arabka“ měla skutečně zvláštní, silné a zároveň bolestivé poslání. Bůh si ale volí to, co je slabé v očích světa, aby zahanbil to, co je silné. Kéž i my patříme mezi ty maličké, kterým je zjeveno tajemství života.

Exercicie s Alžbětou od Trojice. V diele Nebe v mé duši Alžbety od Trojice môžeme zažiť skutočný výkrik lásky. Velebí toho, kto vytvára „nebo v mojej duši“ aj počas krutej reality. Ako môžu tieto stránky zasiahnuť celú spoločnosť?Otec Conrad de Meester ponúka s múdrosťou a praktickosťou zamyslenia a modlitbové poradenstvo. Tie pomôžu zažiť nebo v našom vnútri podobne, ako ho zažívala Alžbeta Catezová.

Edita Steinová (1891–1942) je jednou z nejvýznamnějších ženských osobností 20. století. Její život, myšlení a duchovní zrání nám v této knize představují přední znalci její osobnosti. Poznáváme tak Editu Steinovou jako slezskou Židovku, pruskou vlastenku, jako dítě, studentku, jako ošetřovatelku, konvertitku, učitelku, překladatelku, filozofku, řeholnici i mystičku.Edita pocházela ze židovsko-pruské obchodnické rodiny. Jako jedna z prvních žen své doby studovala filozofii a poznala nejdůležitější myslitele své doby. Nikdy, ani po své konverzi ke katolické víře v roce 1922, se nezřekla svých židovských kořenů, naopak hledala cestu ke vzájemnému porozumění obou vyznání, hlavně ve vlastní rodině. Byla oblíbenou pedagožkou a stala se veřejně známou díky svým přednáškám.Na přelomu dvacátých a třicátých let se systematicky zabývala ženskou otázkou, vztahem mezi povoláním ženy a jejími pracovními možnostmi i sladěním profesního a duchovního života. Sama nakonec v roce 1933 dospěla k rozhodnutí pro řeholní život. Uprostřed veškerých nejistot i společenskopolitických zvratů nacházela pevnou oporu v jednotě myšlení, víry a jednání, které s nadějí ukazuje do budoucnosti. Tomuto základu zůstala věrná až do své mučednické smrti v koncentračním táboře v Osvětimi.Život Edity Steinové je nejpodrobnější a nejpřehlednější publikací, která o jejím životě a díle existuje. Je nepostradatelná pro všechny zájemce o její život, o židovsko-křesťanský dialog i dějiny 20. století. Kéž svědectví jejího života a hloubka jejích myšlenek osloví na cestě k pravému lidskosti, moudrosti a svatosti i nás.

Blahoslavená Alžběta od Trojice (1880–1906) jakoby se nacházela neprávem ve stínu jiné velké karmelitky své doby, svaté Terezie z Lisieux. Přitom už velký myslitel minulého století H. U. von Balthasar vyzdvihl jejich nápadnou duchovní spřízněnost i podobné vnější okolnosti jejich života. Obě karmelitky ztratily v dětství někoho z rodičů; od dětství byly přesvědčeny o svém řeholním povolání; obě byly Pánem obdařeny mnoha milostmi, vlitou moudrostí, ale i četným utrpením; vedly plodnou duchovní korespondenci s lidmi mimo klášter; obě zemřely velmi mladé v pověsti svatosti.Alžbětin životopis není bohatý na vnější události, ale spíše tím, jak světice prožívá svůj vztah k Pánu a k jeho církvi.Její básně, dopisy a další texty zachycují duši, která je doslova zamilovaná do svého nebeského Snoubence a oplývá radostí z tohoto jedinečného vztahu. Pán se jí dal poznat zvláštním způsobem ve svém trojičním tajemství: Bůh, žijící v Trojici vztahem čisté lásky a toužící tuto lásku sdílet se svým stvořením. Alžběta je věrná svému jménu a chce být především „příbytkem Trojice“, touží po tom, aby její život i život každého člověka vyzařoval lásku Trojice.Kniha A. M. Sicariho nabízí jak duchovní životopis světice, tak i fundovaný komentář její duchovní nauky. Bude nedocenitelným pramenem pro všechny zájemce o spiritualitu Karmelu i pro každého, kdo touží po skutečném duchovním životě, po oživení a prohloubení svého vztahu lásky s Bohem.

„Bůh je nekonečná radost.“ (Terezie z Los Andes)Terezie od Ježíše z Los Andes (1900–1920) je vůbec první chilská kanonizovaná světice. Může nás něčím oslovit mladičká karmelitka ze vzdálené země a zcela jiné doby, která zemřela v necelých dvaceti letech a navenek nic podstatného nevykonala? Její životopis je v lecčems nezvyklý až provokující, ale možná zjistíme, že k nám promlouvá překvapivě silně.Terezie z Los Andes nežila s Bohem až na Karmelu, ale žila své povolání již ve světě. Milovala nejen chvíle soustředěné modlitby, ale i jízdu na koni, cesty k moři a do hor, měla ráda plavání, hudbu a zpěv. To vše dělala v Bohu s Bohem, takže lidé v její blízkosti mívali zvláštní pocit Boží přítomnosti.„Proč pochybuješ o Bohu? Copak ho nevnímáš, když jsi se mnou?“ ptala se jednou svého bratra Lucha. Sama na sobě prožila, že karmelitánská spiritualita je vhodná pro každý životní stav, protože učí člověka žít s živým Bohem, žít ve víře neustále před jeho tváří, jak říkal prorok Eliáš. Terezie se tak stala inspirující postavou pro řadu mladých lidí: mnohé přitáhla k hlubšímu životu s Bohem, pomohla jim lépe žít jejich vlastní povolání. Zvlášť její dopisy jsou hlubokou duchovní četbou s důrazem na spiritualitu „bytí“, na rozdíl od spirituality „výkonu“.S jejím osobním povoláním je neoddělitelně spjato i tajemství smíru a oběti. Pán jí dal vnitřně zakusit něco z toho, co prožíval v posledních hodinách svého života zde na zemi. Terezie trpěla vnitřními zkouškami, temnotami, opuštěností, ale i nemocemi a předčasnou bolestivou smrtí. Všechny tyto zkoušky nevnímala jako příkoří, ale jen jako příležitost, jak více projevit svou lásku k Bohu a lidem: „Karmelitka, jak ji chápu já, není ničím jiným než adorující obětí.“

Vydáme-li se po cestě modlitby, vyvstanou před námi překážky, které nás přinejmenším znejistí, pokud nás nepřipraví o odvahu pokračovat. Zkušený průvodce na cestě modlitby nám však může ukázat cestu bludištěm slepých cest a jiných nástrah.Právě to činí otec Pierre-Marie prostřednictvím několika čtivých kapitol, vycházejících z hluboké znalosti Písma a karmelských světců, ale i z vlastní zkušenosti. Ukazuje nám, že modlitba není výsadou nějaké duchovní elity: to, co Pánu brání k nám přijít, není naše chudoba, nýbrž naše snaha tuto chudobu skrýt. Stydíme se za svoji chudobu jako kdysi Adam za svoji nahotu, a zakrýváme ji směšnými cáry. Bůh je pravda, a nemůžeme se s ním setkat jinak než v pravdě o své chudobě. Kdybychom nahlédli a přijali propast své chudoby, hned by ji zaplnila plnost Boží milosti, protože „propast volá propast“.