Beletria, romány

Proti světu plovoucímu v katastrofálně znečištěném vzduchu, žvanícímu o ekologii a zavalovanému všemožnými zákazy, proti vládě nevychovaných dětiček se hrdina knihy, čtyřicátník zaměstnaný na magistrátě, dětinsky bouří: v práci si chodí na záchod potají vykouřit cigaretu. Je přistižen pětiletou holčičkou a tím pro něj začíná pekelná spirála vyšetřování, věznění a marné snahy obhájit se účastí v apokalyptické televizní show...

Novela Kočka a myš (1961) je druhým dílem a svorníkem Grassovy Gdaňské trilogie, jejíž krajní pilíře tvoří velké romány Plechový bubínek (1959) a Psí roky (1963). Soustřeďuje se na ústřední dějiště trilogie, baltský přístav Danzig/Gdaňsk, dobu těsně předválečnou a válečnou a na jednu ústřední postavu. Tou je chlapec Joachim Mahlke, rozený outsider s mnoha handicapy, jež zhmotňuje — v typicky grassovské groteskní hyperbole — jeho nápadně velké Adamovo jablko. Tento „cyranovský“ defekt se Mahlke snaží od dětství kompenzovat, nakonec způsobem, který jemu a všem jeho vrstevníkům nabízí, vtlouká do hlavy dobová ideologie: chce se stát válečným hrdinou. To se mu podaří. V zázračně rychlé kariéře je jako velitel tanku dekorován válečným křížem, jímž může konečně zakrýt onen fatální defekt na krku. Na tomto zdánlivém vrcholu však tragikomický hrdina dezertuje. Novela nevysvětluje proč, nemoralizuje, neideologizuje — pouze vypráví ve výmluvných zkratkách jeden paradigmatický případ celé svedené a zničené generace, která byla současně spolupachatelem i obětí zrůdného režimu. Právě pro svůj groteskní humor, z něhož chvílemi mrazí, a pro svou novelistickou hutnost, která ponechává postavám i dějům jejich mnohoznačnost a tajemství, se stala Kočka a myš jedním z nejčtenějších textů Güntera Grasse.

Neznámý člověk, který každý večer vyhlíží stejný vlak – zřejmě se z něj zachránil, když jej odváželi. Kam? Na popravu?… Novinář žádající trest smrti pro vraha dětí v okolí, aby se nakonec ukázalo, že je jím on sám…. Vzdělávací ústav, v němž všichni opakují jen jedno: poslušnost je svobodou. A další povídky o neznámých či zmizelých povoláních, rodinných dramatech, lidských úzkostech a selháních, jimiž se znovu českým čtenářům připomíná španělský autor J. J. Lozano. Každá povídka je malým literárním skvostem, a tak nepřekvapuje, že právě Věno po mé matce bylo v roce 2002 oceněno Cervantesovou cenou, kterou Španělsko prokazuje úctu a uznání svým největším spisovatelům.

Mitrochinův archiv II. Píše se rok 1992, dějištěm je hlavní město nejmenovaného baltského státu. Do budovy britské ambasády vchází ošuntěle oblečený muž středního věku s těžkým kufrem. Vasilij Mitrochin, nyní už bývalý archivář KGB, přináší plný kufr tajných dokumentů z archivu KGB, o který se po celá desetiletí staral – a který opisoval.

Rozhlasové promluvy, nazývané studenty Rádio Kuneš, jsem začal roku 2002. Každý rok bývaly v určenou chvíli před přestávkou, podle mého vyučovacího rozvrhu. Volnou řečí jenom podle několika poznámek jsem upozorňoval na to, na čem bychom se v této chvíli mohli sjednotit. Později jsem byl pořádán ředitelstvím, abych textům dával písemnou podobu. Mohly pak být použity např. v kalendáři pro rok 2007, který AG vydalo.Naše gymnázium není otevřené pouze pro studenty z katolických nebo věřících rodin. Navštěvují je i děti z rodin, které o křesťanství nemají žádné povědomí. Měl jsem vždycky na mysli také tyto. Zabýval jsem se nejzákladnějšími a nejobyčejnějšími tématy a hleděl jsem se dotknout jádra problému. Myslím, že se mi to někdy i podařilo. Rozhodně jsem se snažil neuzavřít posluchačům cestu k dalšímu zkoumání a poznávání.

Sloupky, entrefilety, fejetony, črty aj.. Obsáhlý výbor z té části novinářského díla Josefa Čapka, v níž se nezabýval výtvarným uměním, tj. z té části, jíž vedl každodenní dialog se čtenářem prostřednictvím běžných žurnalistických žánrů, kterými byly v jeho volbě sloupek, entrefilet, fejeton, črta, nekrolog, polemika atd. Za svého života se Josef Čapek (na rozdíl od bratra Karla) choval vůči své publicistice macešsky, vydal z ní ve dvacátých letech jen dva skrovné výbory. Teď tedy má čtenář příležitost obhlédnout její celek a zvážit, v čem jsou její přednosti a osobitost, popřípadě její meze či přežitost. Ale také porovnat ji s praxí a úrovní dnešního českého novinářství.

Román s autobiografickými prvky, o vztazích v rodině, o práci a krajině v české společnosti let třicátých až šedesátých.

František Pánek (nar. 1949) patří k nejvýraznějším představitelům české undergroundové poesie. Je možno bez přehánění říci, že ve své kompletní, původní, nepřepracované sestavě je tento svazek jakýmsi undergroundovým básnickým protějškem Vaculíkova Českého snáře. Pánek je básníkem obdařeným mimořádnou senzibilitou, umocněnou navíc poněkud rozštěpeným vnímáním světa, současně též autorem-svědkem a také spisovatelem v tom nejlepším slova smyslu insitním. S použitím často mimořádně drastického výraziva, monstrózních obrazů a občas též jaksi „chybného“ tvarosloví se na ploše básnické miniatury, zkratky, básníkovi podařilo vyjadřovat mravní depravaci tzv. „normalizační“ éry 70. let jako snad žádnému z jeho undergroundových kolegů. Dílo zůstává v chronologické sestavě, přičemž nejstarší texty v prvním oddílu pocházejí z let 1972–1974. Právě tento oddíl, jenž zřejmě vznikal ještě předtím, než se v Pánkově díle začal projevovat silný vliv Egona Bondyho, odkrývá zcela ještě neznámou tvář tohoto tvůrce. Snad jedině zde přítomná „Píseň brance“ vešla poněkud v povědomí kulturní veřejnosti díky svému zhudebnění skupinou Plastic People. Vzhledem k chronologickému uspořádání může také čtenář sledovat básníkův tvůrčí vývoj a zřetelně si uvědomit, jak toto dílo koresponduje např. s paralelně psanou poesií Jirousovou či Stankovičovou a že právě Pánek svým dílem podstatně přispěl ke struktuře poetiky např. samizdatových veršů J. H. Krchovského, Petra Placáka, Luďka Markse či Víta Kremličky.

Svědectví Romů ze Slovenska 1939-1945. První díl obsahuje výpovědi více než šedesáti převážně romských pamětníků ze Slovenska o letech 1939–1944 (do Slovenského národního povstání), tematicky rozčleněné na šest oddílů:Ghettizace a ostrakizace Romů,Romové v armádě,Romové v pracovních táborech,Romové za jihomoravskou hranicí,Vztahy mezi Romy a Židy na východoslovenské vesnici před druhou světovou válkou a dopad genocidy Židů na Romy,Romové v partyzánském hnutí a ve Slovenském národním povstání.Hodnotu souboru nejen jako zdroje pro historické, ale i etnologické a jazykovědné poznání zvyšuje skutečnost, že většina rozhovorů s pamětníky byla vedena v romštině a kniha obsahuje jak výpovědi v originále, tak jejich překlady.

V mondénních anglických lázních Bath bývaly v době Jane Austenové mladé slečny uváděny do společnosti, aby se obrousily a pod dohledem matinek získaly žádoucí partii. Hrdinkou příběhu je Catherine, dcera venkovského faráře, upřímné, bezelstné, radostné stvoření, které se v nezvyklém prostředí vedle vítaných radovánek setká i s nejednou nástrahou. Ačkoliv má hlavu popletenou hrůzostrašnými gotickými romány, tehdejší oblíbenou dívčí četbou, a často vidí i v úkazech zcela běžných romantické drama, nakonec jí bystrý rozum ukáže správnou cestu a s milou Catherine, jak jinak, všechno dopadne šťastně.

První ukázka autorovy (*1938) tvorby ze šedesátých a sedmdesátých let, kdy se intenzivně věnoval experimentální poezii.

Anglicky píšící irská spisovatelka Jennifer Johnstonová je autorkou vynikajících krátkých románů, v nichž úsporným způsobem, beze stopy patosu a zcela organicky propojuje soukromé, často velmi intimní příběhy s neklidnou a mnohdy tragickou irskou současností. Další příběh z irského venkova Kapitáni a králové je psychologické drama starého osamělého vdovce a mladého chlapce z rozvrácené rodiny, který u něho nachází dočasné útočiště.

Beletristicky zpracované životní údobí sv. Františka z Assisi z doby vážné vnitřní krize františkánského řádu.

Prožitky jednoho faráře na cestě dvacátým stoletím. Kniha vzpomínek německého evangelického kazatele je závažným svědectvím. Jako mladý muž prožil autor intenzivně nástup nacismu a patřil k těm nemnoha, kteří se s Vyznavačskou církví postavili proti Hitlerovi i proti pokusům ovládnout církev ideologicky tím, že...

Anekdoty ze života, související s náboženskou tematikou.

Soubor osmi pohádek, jakoby pokus o modernizaci pohádky.

Anekdoty ze života, související s náboženskou tematikou.

Próza Jaroslava Durycha zavádí čtenáře do roku 1622 ke křesťanům v japonské Nagasaki.

Komorní próza o osudu dvou lidí různé národnosti přesahuje v podobě tragikomedie politiky, do osudu Evropy a je jakýmsi bilančním průřezem evropské civilizace na konci tohoto století.

Vezměte tři mladé muže a tři pěkné dívky, filmového magnáta se špatným svědomím, upovídaného stevarda, přidejte perlový náhrdelník, plyšovou hračku a živého krokodýla, docela maličkého, schovaného v košíku. Celou směs zakvedlejte a umístěte na loď plující z Anglie do Ameriky a máte recept na osvědčenou legraci. Své obvyklé suchozemské prostředí sice anglický humorista P. G. Wodehouse změnil, ale jinak svým čtenářům připravil nepřeberně zábavných situací, výběr gagů a slovního humoru.

Neuvěřitelný příběh z Prahy 60. let. Jednání hlavního hrdiny knihy ovlivnil zcela přirozený rozpor srozumitelný většině z nás. Je to rozpor ve vztahu k rodičům, které nejdříve dětsky milujeme, abychom s přibývajícím věkem odhalovali i jejich nedostatky a zakoušeli křivdy, které na nás – svých dětech – s rodičovskou láskou páchají. Napjatý vztah k otci a s ním spojený strach z nepodařeného vysvědčení tak dokázal nasměrovat jeden neuvěřitelný lidský osud. Osud patnáctiletého chlapce dohnaného k tomu, aby se stal „zločincem proti své vůli“ tím, že se pokusil se zbraní v ruce unést civilní dopravní letadlo a dostat se tak za hranice někdejšího Československa.

Známý sběratel pověstí a legend z celého světa i Čech a Moravy (mj. v Libri už vyšlo 9 dílů jeho Bájí a pověstí z Čech a Moravy podle jednotlivých krajů) se tentokrát věnuje doslova nepřeberné materii bájí, pověstí a legend spojených s Prahou od mytických počátků do 20. století. Autor uvážlivě vybírá jak ty charakteristické, tak i ty veřejnosti takřka neznámé či pozapomenuté příběhy. Text doprovázejí nezaměnitelné ilustrace Václava Kabáta.

Kulhavý poutník, Psáno do mraků, Básně z koncentračního tábora. Obsahem 2. svazku Spisů Josefa Čapka jsou tři zralé práce z posledního desetiletí autorova života: Kulhavý poutník, Psáno do mraků a Básně z koncentračního tábora. Esej Kulhavý poutník (1936) vydal Josef Čapek rok před svými padesátinami. Autor a jeho druhé já, vzájemně se doplňujíce, opravujíce a ponoukajíce, vedou zde živou rozpravu o podstatných setkáních na cestě životem: s tělem, duší, různými věky člověka, smrtí, přírodou, uměním. Dotekem doby silně poznamenán je posmrtně vydaný (1947) svazek Psáno do mraků. Je to proud krátkých, často aforisticky vyhrocených deníkových úvah o věcech umění, situaci národa, mravnosti – extrakt Čapkovy tvůrčí a životní zkušenosti, moudrá a zároveň nekompromisní kniha moralisty a demokrata. Rukopisy Čapkových vězeňských básní a básnických překladů přinesli do vlasti, po autorově anonymní smrti někdy v dubnu 1945, až přeživší koncentráčníci (Básně z koncentračního tábora, 1946). Jde o jakýsi experiment naruby. Čapek, milující moderní poezii, nevázal se tu jejím kánonem, protože sám se básníkem necítil a protože chtěl být přístupný všem spoluvězňům, kteří se k tajeným opisům jeho veršů dostanou. Ti, kdo nemají smysl pro osobité a nové, jež už ohlašuje příští literární časy, mají sklon odsouvat tyto tři Čapkovy knížky na okraj české literatury. Soudíme naopak, že v ní patří k jejímu jádru: k jejím hodnotám nejryzejším a nejtrvalejším.

Rozhovor s Milenou M. Marešovou. Karel Hvížďala vydal na dvacet knižních rozhovorů, v nichž zůstává v pozadí za těmi, které zpovídá. V této knize se tentokrát odkrývá interviewer, Karel Hvížďala, a její spoluautorka Milena M. Marešová podává svědectví o navýsost přemýšlivém člověku, který šířkou a hloubkou záběru svého tázání a vědění směřuje proti trendu dnešní doby s její orientací na specializaci a povrchnost. Knihu lze číst jako učebnici žurnalistického řemesla a zároveň jako působivý portrét angažovaného člověka, který se nedovede spokojit s neutěšeným stavem české společnosti, politiky a demokracie.

V pořadí třetí básnická sbírka básníka a spisovatele (* 1962), nazvaná Moře, obsahuje zhruba 90 básní, rozčleněných do pěti oddílů — Nezvěstný, Kodrcá Velký vůz, Moře, Slyšíš? a Řvou lvi. Oddíly Kodrcá Velký vůz a Slyšíš? představují básnické cykly, básně sepjaté opakujícími se "refrény" (refrénem je i samotný motiv Moře, objevující se průběžně ve všech oddílech). Kolmačkova poezie i próza je vysoce hodnocena v kontextu současné české literatury (román Stopy za obzor byl mj. nominován na Státní cenu), v nejnovější básnické sbírce se autor pokouší navázat na svá předchozí díla, zároveň však utváří svou poetiku novým způsobem. Sevřená, lapidární výpověď je v daleko menší míře vázána na rým a "lyrický záznam", více se akcentuje "příběhovost" a jednotné velké téma (Moře jako obraz světa za koncem vesnice, jako obraz nejistoty, živelnosti a zároveň životadárného pohybu).

Eseje o dějinách přírody. „Nikdo ze smrtelníků neodhalí můj závoj“, stálo prý na podstavci sochy bohyně Isidy v Egyptě. Tento romantiky oblíbený motiv, symbolizující odhalení tajemství přírody, spolu se slavným Hérakleitovým výrokem o přírodě, která „se ráda skrývá“, se stává mottem rozsáhlého „eseje“ známého francouzského znalce novoplatónské filosofie. Hadot zde v širokém závěru, sahajícím od literatury přes filosofii, ikonografii a technologii od antiky až po současnost, zabývá pojmem přírody či přirozenosti a jeho vývojem v evropských dějinách. Autor, s nímž se český čtenář mohl už před nějakým časem seznámit prostřednictvím jeho pozoruhodného textu věnovaného Plótinovi, odhaluje ve své nové knize často překvapivé myšlenkové souvislosti. Pierre Hadot v dějinách nachází dva základní postoje k přírodě: „prométheovský“, vedoucí k mechanizaci přírody, a „orfický“, kontemplativně-poetický. Jejich vzájemný vztah či převahu jednoho z nich barvitě ilustruje mnoha příklady z dějin lidského myšlení, umění a jednání. Hadot opět prokazuje, že myšlenkově podnětný text může být i literárně působivý.

Případ sestry Fidelmy. Píše se rok 668. Do Cashelu, hlavního města keltského království Mumanu, se sjíždějí vznešení hosté. Důvodem je chystaná svatba Fidelmy, sestry královy, s Eadulfem, s nímž již rok a den žije podle starého irského zvyku v „manželství na zkoušku“.

Případ sestry Fidelmy. P. Tremayne je historik zaměřený na studium Keltů a keltské kultury. Tyto vědomosti využívá i při psaní historických detektivek se sestrou Fidelmou.

Erika Olahová se narodila 14. 1. 1957 ve Zvolenu. Od patnácti let pracovala, nejdříve v továrně, potom v pohostinství jako kuchařka a servírka. Žije v České Třebové. Knižně vydala soubor povídek s názvem Nechci se vrátit mezi mrtvé (ed. Jan Červenka, Praha, Triáda/Společná budoucnost 2004). Publikovala v časopisech Romano džaniben, Revolver Revue a Host. Je zastoupena v antologii Povídky. Short Stories by Czech Women (ed. Nancy Hawker, London, Telegram Books 2006).

Příběh dívky mezi frontami. Nevypadalo to, že je autorce této knihy předurčen dlouhý život. Její dětství bylo jako noční můra. Je téměř zázrak, že přežila. Ještě větší zázrak je, že Senait dnes jde svou cestou jako sebevědomá a silná mladá žena, která se vyrovnala se svým osudem a dokáže o něm bez hořkosti vyprávět.

Za jednoho dlouhého horkého léta v roce 1976 se parta mladých lidí usadí v domě na anglickém venkově, který podědil jeden z nich, a žije tam v jakési komunitě, nezávazně a v určitém bezčasí, kdy stačí nejnutnější jídlo, dostatek vína a trochu marihuany, aby měli pocit, že si skvěle užívají života. V nahodilé skupině mladých lidí se vztahy neustále střídají, ale jako by na tom nezáleželo. Všichni jaksi pouze existují. O deset let později se na místním zvířecím hřbitově najde kostra ženy spolu s kostrou malého dítěte. Kdo je ta žena? Čí je to dítě? Co se tam kdysi za onoho léta stalo? Jako ve svých předchozích dílech i zde autorka mistrovsky pracuje s psychologickým podtextem postav a postihuje ducha osmdesátých let v Anglii, kdy se mladí lidé chtěli především nezávazně bavit a užívat si života, aniž by jim starší generace do jejich rozhodnutí příliš zasahovala.

Do pátého svazku Spisů uspořádal Zdeněk Rotrekl svou dosavadní tvorbu literárněhistorickou a esejistickou. Oddíl I - "Skrytá tvář české literatury nejenom krásné" tvoří stejnojmenný soubor biografických medailonů členů starší literární generace: Ivana Blatného, Jana Čepa, Zdeňka Kalisty, Dominika Pecky, Bohuslava Reynka, Jana Zahradníčka, Františka Halase ad. Poprvé vyšel v samizdatové edici Milana Jelínka v roce 1986, poté v roce 1987 v Sixty-Eight Publishers v Torontu a dvakrát v nakladatelství Blok (1991 a 1993). Oddíl II - "Fenomény barokní i jiné" obsahuje: eseje vydané v samizdatu v souboru Barokní fenomén v současnosti a jiné úvahy (edice Milana Jelínka 1986 a Edice Expedice 1987), poté pod názvem Barokní fenomén v současnosti (Torst 1995); další texty zveřejněné v samizdatu, v různých sbornících, vysílané v rozhlase nebo dosud nezveřejněné. Svazek uzavírá Jmenný rejstřík a Poznámky ediční a jiné. K vydání připravila Jana Uhdeová.

Dílo Lva Lunce (1901–1924) zahrnuje menší prozaické texty, dramata, programové statě a recenze. Největšího uznání dosáhl jako dramatik. Jeho hru Mimo zákon mělo roku 1923 uvést divadlo v Petrohradě, cenzura ji však zakázala. Ve 20. letech byla tato hra inscenována na několika evropských jevištích (r. 1929 také v pražském Osvobozeném divadle v režii J. Honzla). Luncova dramatická tvorba se vyznačuje svižným dějovým tempem, scénickou promyšleností a dovedným střídáním komiky a tragiky, ironie a patosu. L. Lunc ve svých textech vykresluje chaos revoluční doby, proměnu lidské individuality pod vlivem moci a demytizuje rovnostářskou sociální utopii. Mezi jeho povídkami najdeme humorné grotesky satiricky ztvárňující novou sovětskou realitu a její ideologická klišé, prózy zabývající se reflexí židovské identity a stylizované starozákonní příběhy.

Drobná svědectví o pronásledování křesťanů v době komunistické totality i o jejich snahách o svobodu a blaho vlasti. Vydáno kolektivem pracovníků pod patronací Mons. ThLic. Karla Otčenáška, iniciátora této práce.

Meditativní poezie vyzdvihuje hodnoty křesťanství...

Reflexivní prózy a podobenství. Soubor desatera znamenitých básnických povídek. V textu reprodukce plastik Ivana Jilemnického.

Vyprávěnky a recepty, to vše pro potěchu duše i těla. Příběhy z celého světa.