Dopis ze záhrobí

Dopis ze záhrobí je spasitelné rozjímání o smrti. Jde o příběh mladé ženy Anny, která nečekaně zemřela, ocitla se před Bohem při soukromém soudu a byla odsouzena ke strašlivé věčnosti utrpení v pekle. Anna o svém osudu vypravuje v dopise, který ve snu předává své přítelkyni Claire.

Dovedete si představit Claiřin úlek. O nehodě a náhlé smrti své známé se dozvěděla teprve ten den ráno. Znepokojilo ji, když si uvědomila, že Anna nebyla dobrá katolička, a pomodlila se několik modliteb za Anninu duši. Té noci pak měla sen, tak živý, že se zdál být skutečností. Anna jí v něm předala dopis, který jí napsala. Nemodli se za mě, říkalo se v něm, protože jsem zavržena. Nebrala jsem Boha vážně. Nevyužila jsem tolika milostí, které mi v tomto životě poskytoval. Udělala jsem si boha z rozkoše, vlastní samolibosti a rozmarů, z dobrých věcí pozemského života. A teď po smrti trpím věčná muka.

Zbytek si přečtete sami v této krátké brožurce.

Nad tímto příběhem, který je věroučně nezávadný, nemůžeme jen tak mávnout rukou jako nad beletrií či bláhovým snem. Bůh s lidmi komunikuje mnoha způsoby a Církev schválila mnohá Boží sdělení daná při zjeveních i ve snech. Sny byly často používány pro varování lidí před nebezpečím v Písmu svatém a Bůh varuje lidi jejich pomocí i nadále. Zdálo by se, že Dopis ze záhrobí může být docela dobře jedním z těchto případů. Biskupská kurie v Trevíru (Německo) dala v roce 1953 souhlas s jeho zveřejněním, protože je velmi poučný a věrný katolické nauce. P. Bernhardin Krempel CP, doktor teologie, k němu později připojil poznámky pod čarou, které demonstrují jeho naprostý soulad s učením katolické Církve.

Varování v tomto snu jsou jistě nanejvýš spasitelná a zároveň přicházejí právě včas. Dnes je více než kdy jindy zapotřebí připomínat katolíkům existenci pekla, neboť mnozí žijí, jako by pravdy víry neexistovaly. Až si tento dopis přečtete, vyzývám vás, abyste ho dali přátelům či příbuzným, kteří odpadli od praktikování katolické víry nebo žijí ve stavu smrtelného hříchu. Snad je to přiměje, aby se zastavili a zamysleli se nad věčným osudem, který je v posmrtném životě určen bezbožným. Kdo ví, zda úvaha o pekelných plamenech neprobudí v jejich srdci svatou bázeň, která je přivede ke změně života?

Samo Písmo doporučuje neustálé rozjímání o posledních věcech, které nás chrání před hříchem: „Ve všech svých skutcích pamatuj na poslední své věci, a na věky nezhřešíš“ (Sír 7,40).: I světci a učitelé Církve nám doporučují, abychom často mysleli na peklo: „Sestupuj do pekla často za života, abys tam nemusel jít po smrti,“ varoval nás svatý Bernard. „Neunikne peklu ten, kdo jím pohrdá nebo na něj zapomíná,“ říká svatý Jan Zlatoústý.

Místo probouzení rozporuplných nadějí, že peklo je prázdné, Církev moudře doporučovala svým dětem, aby o něm často rozjímaly, neboť si byla vědoma toho, že mnohé z nich opustí cestu hříchu, zamyslí-li se nad stravujícími plameny a strašlivými mukami, které lidský jazyk nedokáže vyjádřit.