Thesaurus

s Boží Prozřetelností (4.vydání). Svatá Kateřina Sienská (1347–1380) patří mezi významné představitelky středověkého mystického proudu a je jako jedna z mála žen nositelkou titulu „učitelka církve“. Prožila krátký, zato však velmi aktivní život, a to jak na rovině veřejné, tak i vnitřní. Ve svém veřejném působení usilovala o mír mezi Florencií a papežem, o přesídlení papeže z Avignonu do Říma a o jednotu tehdy rozdělené církve.O jejím bohatém vnitřním životě vypovídá nejlépe tato kniha, Dialog s Boží Prozřetelností, tedy rozhovor, který Kateřina v mystickém vytržení vedla se svým Stvořitelem. V rozmluvě s Bohem se dobírala poučení na cestě ke křesťanské dokonalosti, ale projevovala i velký zájem o svět kolem sebe a o jeho spásu. V jejím podání se poznání Boha a jeho záměrů neděje jen na rovině teologické reflexe, ale přináší i mnohé praktické přístupy k duchovnímu životu, k reformě církve a celé společnosti. Dialog tak představuje zajímavé svědectví o myšlení středověku, svým obsahem nicméně hranice středověku dalece překonává.

Kazatelské umění Bernarda z Clairvaux je oceňováno a obdivováno podnes. Jeho nejvýraznější zdroj, patrný na první pohled, je znalost Písma. Některé pasáže Bernardových kázání jsou vystavěny téměř výhradně z biblických citátů jako z kamenů Božího slova, dnes (hodie) se naplňujícího v duších jeho posluchačů. Bernard z těchto živých kamenů systematicky buduje stále nové stavby, které uchvacují vždy originální architekturou myšlenek, hlubokým psychologickým vhledem a nesmírnou šíří praktického záběru, máme-li praxí na mysli duchovní život. Bernardovou snahou možná není ani tak Písmo vykládat, jako spíše ho vnášet do života svých posluchačů a tak jej proměňovat. Jak k tomu výstižně poznamenává H. de Lubac: „(Bernard) Písmo neosvětluje, ale spíš vše, a především lidské srdce, osvětluje Písmem.“ Takové světlo potřebuje každé lidské srdce, aniž by na tom něco změnil běh staletí.

Svatá Kateřina Sienská. Dvaadvacátý svazek edice Thesaurus přináší výbor z korespondence učitelky církve svaté Kateřiny Sienské. Z dochovaného souboru 381 listů pocházejících z let cca 1368–1380 vybírá 73 dopisů s cílem představit čtenáři bohatý vzorek adresátů i témat Kateřininých listů. První část knihy obsahuje všechny dochované listy adresované papežům Řehořovi XI. a Urbanovi VI. a doprovází je výběr dopisů dalším církevním a světským představitelům. V této části je možné sledovat mimo jiné vývoj Kateřininých politických výzev a jejích požadavků na nápravu církve. Druhou část knihy otevírá soubor všech dochovaných listů Kateřininu zpovědníkovi Rajmundovi z Kapuy, za nímž následují vybrané dopisy jí blízkým osobám. Z těchto textů více vystupují Kateřininy osobní vazby s její duchovní rodinou, společné ideje a duchovní souznění. Ať ve svých listech promlouvá k lidem vzdělaným či nevzdělaným, církevním či světským, obrací se na všechny podobným jazykem, plným abstrakce, jímž sděluje své mystické zkušenosti. Dává tak čtenářům okusit svou výjimečnou zkušenost Boha i své výjimečně získané poznání, které činí její jazyk tak osobitým.Svatá Kateřina Sienská (1347 – 1380), vlastním jménem Caterina Benincasa, byla italská řeholnice, panna a mystička, 4. října 1970 papežem Pavlem VI. jmenována učitelkou církve. Je považována za jednu z nejvýznamnějších žen církevních dějin. Usilovala o znovupřesídlení papežů do Říma a později o odstranění papežského schismatu. Je autorkou 381 dopisů a náboženských spisů.

Učitel církve rozjímá o nebeské blaženosti na základě biblických obrazů a podobenství. Hluboké teologické pravdy jsou zde podány jednoduchou a přístupnou formou.

Publikace Rizika víry přináší výběr Newmanových kázání, která on sám v listě svému příteli označil za nejlepší. Kardinál John Henry Newman (1801 - 1890) se jako duchovní anglikánské církve a univerzitní kazatel v Oxfordu stal vedoucí osobností volného sdružení, jehož cílem byla mravní a náboženská obnova anglikanismu. Jeho záměrem bylo ukázat, že anglikánská církev je nejen anglickým národním dědictvím, ale pravou církví Kristovou. Poctivost a hloubka bádání v dějinách starověké církve jej nakonec dovedly k tušení, že skutečnou nástupkyní prvotní církve je římská církev. Po sedmi letech postupné konverze dospěl do plného společenství katolické církve, v níž přijal kněžské svěcení a později od papeže Lva XIII. dokonce kardinálskou hodnost. Protože do církve přišel po cestě vytříbených argumentů, byl předurčen stát se jejím významným apologetou. Jeho působení znamenalo pro katolickou církev v Anglii dobu renesance. V roce 2010 byl papežem Benediktem XVI. prohlášen za blahoslaveného.

I. a II. díl - komplet. Je to Bernardovo nejrozsáhlejší a ve středověku také nejrozšířenější dílo, které vznikalo v průběhu posledních 18 let Bernardova života. Nejedná se o historicko-kritickou exegezi, ale o duchovní pochopení Písně písní. Bernard zde poukazuje na dvojí rozměr Písně písní: eklesiologický (duchovní život církve) a mystický (duchovní život jednotlivce).Druhé opravené vydání všech 86 kázání vychází souhrnně v jednom svazku a bez paralelního latinského textu.

Katechetické spisy sv. Augustina vyrůstaly na půdě života starověké církve a byly jí také určeny. Jeho génius však způsobil, že jsou stejně živé i dnes, po více než půl druhém tisíciletí.

Jednadvacátý svazek edice Thesaurus přináší další ze sbírek kázání svatého Bernarda z Clairvaux, tentokrát pro liturgické mezidobí. Soubor obsahuje 38 kázání pro různé příležitosti: na Zvěstování Páně, Narození svatého Jana Křtitele, na Svatých apoštolů Petra a Pavla, Nanebevzetí a Narození Panny Marie, na Svatého Michaela archanděla, na Všech svatých či na Výročí posvěcení kostela. Svatý Bernard chce ve svých posluchačích prohlubovat touhu po Bohu, seznamuje je s prostředky, jak se s Bohem v pravdě a lásce sjednocovat, jak vést život prosté, vroucí modlitby a odevzdanosti do Božích rukou. Své promluvy adresuje svým spolubratřím mnichům, s užitkem si je ovšem může přečíst každý, kdo touží odpovídat na Boží volání. Ať mnich, či laik, ať člověk staletí minulých, či člověk dneška, všichni jsme napříč stavy a staletími povoláni stát se Božími dětmi, růst v poznání a milování Boha směrem k blaženému patření na jeho tvář. Svatý Bernard nám k tomuto putování s Bohem a k Bohu nabízí mnoho užitečných rad.

Českému čtenáři se dostává do rukou překlad zajímavého středověkého díla dominikánské tradice. Čtvrtý nástupce svatého Dominika (generální magistr řádu) sepsal pro bratry příručku, jak kázat (a především jak nekázat).Kazatelům i jejich posluchačům může být útěchou vědomí, že problémy, se kterými se potýkáme dnes, už se řešily v polovině 13. století. Vychází v roce 800. výročí založení řádu bratří kazatelů.

Kazatelské umění Bernarda z Clairvaux je oceňováno a obdivováno podnes. Jeho nejvýraznější zdroj, patrný na první pohled, je znalost Písma. Některé pasáže Bernardových kázání jsou vystavěny téměř výhradně z biblických citátů jako z kamenů Božího slova, dnes (hodie) se naplňujícího v duších jeho posluchačů. Bernard z těchto živých kamenů systematicky buduje stále nové stavby, které uchvacují vždy originální architekturou myšlenek, hlubokým psychologickým vhledem a nesmírnou šíří praktického záběru, máme-li praxí na mysli duchovní život. Bernardovou snahou možná není ani tak Písmo vykládat, jako spíše ho vnášet do života svých posluchačů a tak jej proměňovat. Jak k tomu výstižně poznamenává H. de Lubac: „(Bernard) Písmo neosvětluje, ale spíš vše, a především lidské srdce, osvětluje Písmem.“ Takové světlo potřebuje každé lidské srdce, aniž by na tom něco změnil běh staletí.Buďte bdělí v duchu, bratři, aby svátostná tajemství této doby nepřešla kolem vás bez užitku. Hojné je požehnání. Nastavte čisté nádobky pro přijetí: zbožné duše, bdělé smysly, střízlivé touhy, čistá svědomí; to vše nastavte tak velkým darům milostí. Vždyť vás k tomu vybízí nejen zvláštní způsob života, k němuž jste se sliby zavázali, ale i pozornost celé církve, jejímiž jste syny. Přece všichni křesťané v tomto Svatém týdnu projevují obvyklým, nebo i více než obvyklým způsobem zbožnost, kázeň, pokoru a vážnost, aby ukázali, že jaksi trpí spolu s trpícím Kristem. Kdo by byl tak málo zbožný, že by nebyl sklíčen lítostí? Kdo tak zpupný, že by se nepokořil? Kdo tak hněvivý, že by neodpustil? Kdo tak nestřídmý, že by se nepostil? Kdo tak neřestný, že by zapomněl na zdrženlivost? Kdo tak ničemný, že by nekonal pokání v těchto dnech? Jistě je to tak správné. Je zde přece utrpení Páně, které až dodnes hýbe zemí, trhá skály, otevírá hroby. Blízko je také jeho zmrtvýchvstání, při němž budete slavit slavnost Nejvyššího Pána, který vykonal veliké věci. Kéž byste také s nejvyšším nadšením a dychtivostí pozvedali své duše do výšin! Nemůže se na světě stát nic lepšího, než co Pán v těchto dnech učinil, nic užitečnějšího nemohlo být světu doporučeno, než aby tímto věčným obřadem každý rok slavil s touhou duše jeho památku a šířil všude připomínku jeho veliké dobrotivosti. To obojí je kvůli nám, protože v obojím jsou pro nás plody spásy, v obojím je život našeho ducha. Podivuhodné je tvé utrpení, Pane Ježíši, které odvrátilo utrpení nás všech, přineslo smíření za všechny naše nepravosti a není bez účinku na žádnou naši zhoubnou chorobu. Vždyť co je tak smrtelné, že by to tvou smrtí nebylo zrušeno?

latinsko / české vydání. Druhý díl Bernardova nejrozsáhlejšího a ve středověku nejrozšířenějšího díla, které vznikalo v průběhu posledních 18 let Bernardova života. Nejedná se o historicko - kritickou exegezi, ale o duchovní pochopení Písně písní.

Kázání. Soubor 18 kázání s obsáhlou úvodní studií seznamuje čtenáře s postavou dominikánského kazatele Jana Taulera, který patří spolu s Mistrem Eckhartem a Jindřichem Susem k nejvýznamnějším představitelům německé mystiky.

Tento soubor přednášek a esejů vznikl v době, kdy J. H. Newman spoluzakládal Irskou katolickou univerzitu (1851) a posléze se stal jejím prvním rektorem. Autor v nich výmluvně hájí ucelené vysokoškolské vzdělání zahrnující humanitní a přírodní vědy i filozofii a teologii.Newmanovy pronikavé a brilantně formulované úvahy mají v anglosaském světě dodnes značný vliv a nejednou se ostře protnou se současnými diskusemi o roli vysokých škol ve společnosti, o významu všeobecného vzdělání nebo o vztahu víry a rozumu - jak se mj. dočteme v zasvěceném úvodu.