Filozofia

Provokativní pohled na Marxovu filosofii člověka, která byla překrucována v socialistickém bloku a ignorována na Západě včetně ukázek z díla Karla Marxe.

Autor se ve své poslední knize obrací k východiskům svého myšlení – k fenomenologii vnímání a lidské tělesnosti – a ještě radikálněji vyjadřuje svůj úmysl zrušit kartesiánské rozlišení ducha a těla a dospívá k ontologii ”látky světa” jako posledního základu zjevování.

Systematická učebnice theodicey nejen pro studenty teologických fakult.

Antologie právně filosofických textů je určena ke studiu filosofie a teorie práva.Obsahuje české překlady textů významných právních filosofů od antiky až po současnost. Texty jsou řazeny chronologicky a pro přehlednost i dle názorové blízkosti jejich autorů, která je přiblížena v úvodu každé z kapitol. Záměrem autorů bylo, aby publikace napomohla k poznání, případně pochopení názorů a způsobu myšlení těchto osobností.Antologie pracuje nejenom s texty, které už byly přeloženy do češtiny, nýbrž přináší i překlady dosud nepřeložených textů z latiny (např. Ulpianus, Marsilius z Padovy, Grotius), angličtiny (např. Bentham, Austin, Pound, Holmes, Frank) a němčiny (např. Weber, Ehrlich, Savigny, Bergbohm, Radbruch).Jednotlivé příspěvky jsou opatřeny stručným vysvětlujícím úvodem.Publikace je určena studentům právnických oborů i jejich pedagogům, ocení ji však i zájemci o obor z řad širší veřejnosti.

Filosofie 14. až 16. století je často nahlížena jako přechod mezi středověkou a moderní filosofií. Autoři tohoto svazku zdůrazňují jakkontinuitu se scholastickou filosofií, tak význam renesančního myšlenípro vznik modernity. Jednotlivé příspěvky z pera známých odborníkůjsou zaměřeny tematicky, přinášejí však zároveň portréty nejvýznamnějších renesančních filosofů od Mikuláše Kusánského až po Giordana Bruna.

Od antiky po renesanci. Mezi úkoly Centra pro práci s patristickými, středověkými a renesančními texty patří mimo jiné přispívat k hlubšímu pochopení pojmů, které se jeví v evropském myšlení jako klíčové a které sehrály významnou roli při vytváření základů evropské civilizace a při jejím rozvíjení. K těmto základním pojmům bezesporu patří také „člověk".Kolektivní publikace Pojetí člověka v dějinách a současnosti filosofie I. Od antiky po renesanci nemá ambice být vyčerpávajícím popisem a analýzou vývoje antropologických názorů ve starších dějinách filosofie. Jejím cílem je spíše přiblížit čtenáři některé způsoby tázání po člověku v daných epochách, poukázat na některé obecné rysy i dílčí problémy s ním spojené. Kniha je předávána čtenáři s nadějí, že se tento její cíl naplnit podaří a že se tím alespoň částečně zaplní mezera ve filosofické produkci v českém prostředí, kde důkladné pojednání o vývoji filosofické antropologie v dějinách evropského myšlení doposud chybí.Autoři: Karel Floss; Pavel Floss; Aleš Havlíček; Daniel Heider; Vít Hušek; Jan Janoušek; Filip Karfík; Jiří Michalík; Monika Recinová; Friedo Ricken; Martina Štěpinová; Martin Žemla.

Pro francouzského filozofa A. Glucksmanna není fenomén nenávisti pouhou metaforou sociálního jednání. Nenávist nelze sociologicky či kulturně „odvysvětlit“, protože je faktem psychologickým a antropologickým, základním atributem člověka, který lze kdykoli aktivovat.V knize Rozprava o nenávisti vysvětluje, že příčina nenávisti nespočívá v nenáviděném objektu, nýbrž v tom, kdo nenávidí. Glucksmann pojednává o nenávisti a nihilismu teroristů a rozebírá tři formy trvající nenávisti: antisemitismus,antiamerikanismus,nenávist k ženám,a sleduje, co mají tyto projevy společného.

Problém spravedlnosti a lidských práv v díle Boženy Komárkové. Práce se zabývá dílem prof. Boženy Komárkové (1903–1997), zejména jejím příspěvkem k problematice spravedlnosti a lidských práv; tato autorka hledala kořeny lidských práv a také usilovala o jejich uskutečňování ve společnosti, ve které žila.Pavel Keřkovský označuje její dílo za reformační filosofii.„Svět je spravován zmatkem lidí a Boží spravedlností, já bych řekla: Božím milosrdenstvím.“ (Božena Komárková)

Monografia si kladie dva ciele: Prvým je analyzovať a priblížiť pohľad vybraných stredovekých autorov na pluralitu náboženstiev, ich spôsob obhajoby kresťanstva ako pravého náboženstva a konfrontáciu s inými náboženstvami.Druhým cieľom je prihliadnuť k niektorým súčasným interpretáciám a komentárom ich myslenia.

Autor je popredný súčasný kresťansky orientovaný francúzsky filozof (1913–2005) ovplyvnený fenomenológiou, štrukturalizmom a hermeneutikou. V tomto diele analyzuje stvárnenie času fikčným rozprávaním a v ňom čas z hľadiska teoretickonaračného i filozoficko­hermeneutické­ho. Analýza sa začína premenami tvorby zápletky, pokračuje štrukturalistickými „logickými“ modelmi, hrami s časom na základe dialektiky vypovedania a výpovede a napokon otvorením fikcie pre imaginárne svety.Dielo, ktoré je druhým knižným prekladom autora z francúzštiny do slovenčiny (písal a uverejňoval aj po anglicky), je určené literárnym vedcom, historikom a kritikom, ďalej filozofom, študentom literatúry a filozofie, ale bude poučným a inšpiratívnym čítaním aj pre mnohých ďalších.

Cílem této knihy je zmapovat nejdůležitější pojmové a problémové souvislosti mezi tradiční realistickou aristotelsko-scholastickou teorií poznání a současnou analytickou epistemologií, pokusit se alespoň v některých bodech tradiční koncepci obhájit proti typickým námitkám a poskytnout hlubší výklad některých konkrétních a podle autorů klíčových problémů teorie poznání, který by k této koncepci otevíral cestu.Autoři se nepokoušejí vyčerpávajícím zůsobem vyrovnat s každou relevantní námitkou, ale spíše načrtnout jistý fi losofi cky relevantní obraz, hodný dalšího rozpracování a obhajoby. Výklad je koncipován jako mozaika: většina kapitol je pojata jako analýza některého epistemologického pojmu či pojmové dvojice, která často ústí v obhajobu konkrétní dílčí pozice.Volba zpracovaných témat a jejich uspořádání přitom byly vedeny záměrem vytvořit sice nikoliv vyčerpávající, ale přesto koherentní celek, který bude něčím více než sumou jednotlivých částí. Základní osou výkladu je vztah mezi aristotelsko-scholastickým a analytickým přístupem, přičemž jakýmsi doplňkovým úběžníkem je Immanuel Kant.Každá kapitola je navíc doplněna několika úryvky klasických i moderních fi losofi ckých textů, které probíraná témata ilustrují, doplňují, rozvíjejí či problematizují. Kniha není určena pouze studentům epistemologie, ale i širší odborné veřejnosti zajímající se o současnou, zejména analytickou epistemologii, badatelům v oblasti středověké a raně novověké scholastiky a vůbec příznivcům tradičnějšího přístupu k fi losofování.

Tento dialog je zvlášť důležitý pro nauku o idejích a pro Platónovu nauku o "třech částech duše".

Lévinas studoval v Heidelbergu u E. Husserla a M. Heideggera a v Paříži. Jako francouzský důstojník přežil válku v zajateckém táboře; všichni jeho příbuzní zahynuli v koncentračních táborech. Po válce byl pověřen obnovou židovského školství ve Francii a zároveň začal rozvíjet svéráznou linii myšlení, v níž hlavní roli hraje setkání s druhým člověkem.Celá západní tradice je dle Lévinase zaujata otázkou bytí, které se chápe jako bytí věcí, kdežto daleko základnější otázka, jak jsme s druhými lidmi, zůstala v pozadí. Zatímco věci mohu ovládat a mít v rukou, druhý se mi ukazuje jako „tvář“, jež není věcí mezi věcmi, nýbrž poselstvím, výzvou.Jakmile člověk zaslechl výzvu tváře druhého, stává se jeho „rukojmím“ v bezmezné odpovědnosti, neboť zároveň také ví, že může být šťasten a svobodný jen spolu s ním. Tak se jádrem Lévinasovy filosofie stává etika, která nevychází z apriorních axiomů jako u Kanta, nýbrž ze zkušenosti setkání s tváří.

Adornova stať „Schéma masové kultury“ byla nalezena v autorově pozůstalosti a přestavuje volné pokračování kapitoly o kulturním průmyslu z Dialektiky osvícenství. Lze ji považovat za shrnutí Adornovy kritiky masové kultury. Čtenář v ní nalezne Adornovu diagnózu základních prvků masové kultury: reklamy, filmu, rozhlasu, hudby. Přeložil Milan Váňa a Michael Hauser.

Jak spolu souvisejí časo-prostorový a řečový charakter naší zkušenosti? Jakou roli hraje rozdílný „smysl“ času a prostoru při rozumění významu? Předkládané studie tematizují zkušenost smyslu z hlediska přítomnosti, jíž není míněna jen jedna časová dimenze, nýbrž přítomnost ve světě, tj. vazba mezi přítomným a spolu-přítomným (ne přítomným).Takto pojatá přítomnost je zkoumána se zřetelem k autorům, kteří směrodatně určili pojem přítomnosti ve významu časovém (Platón, Bergson, Heidegger, Merleau-Ponty), ale i se záměrem systematickým, který význam tohoto pojmu rozšiřuje a mění. Vyjasňování poměru mezi rozuměním jako takovým a vědeckým poznáním míří k pojetí bytí jako individuální přítomnosti ve světě, na níž se podílejí i věci a bytosti, jež nevládnou řečí a nevztahují se k všeobsáhlým dimenzím prostoru a času.

Předložená studie zkoumá Hegelovy výklady Aristotelovy psychologie a metafyziky ducha (nús), jež jsou rozvinuty v jeho přednáškách o dějinách filosofie. Autor se pokouší obhájit Hegelovu hlavní interpretační tezi, podle které Aristotelés nejenže není protikladem Platóna jakožto spekulativního myslitele, nýbrž je dokonce mnohem spekulativnější.Autor přitom postupuje tak, že nejprve předloží vlastní interpretace vybraných pasáží z knihy O duši a Metafyziky a poté představí jejich interpretaci u Hegela. Tím se má stát zřejmou Hegelova hermeneutická korektnost a systematický význam jeho zájmu o Aristotelovo myšlení. Studii lze rovněž chápat jako pokus o zpochybnění v současnosti dominantního materialistického výkladu mysli, resp. ducha.

V knize Ironie najdeme většinu pro Jankélévitche typických témat. Ironii vyčerpávajícím způsobem popisuje s pomocí nesčetných příkladů jako stav či typ morálního vědomí, jako rétorickou figuru a jako literární strategii. Jde mu v prvé řadě o ironii jakožto literární útvar.Považuje ji za literární projev motivovaný "dobrým, radostným vědomím": "Co je ironie, ne-li vědomí, a to dobré radostné vědomí, v čemž se liší od pokrytectví? Není humoru bez lásky, ani ironie bez radosti. Celkem vzato ironie zachraňuje to, co se zachránit dá. Je smrtelná pro iluze; všude tká pavoučí sítě, do nichž se nechávají nachytat pedanti, domýšlivci a groteskní lidé."Ironie znamená pravou svobodu!" volá Proudhon ze své cely ve Sv. Pelagii. Ironie vše zpochybňuje; svým indiskrétním dotazováním boří všechny definice, neustále ruší kazatelskou pedanterii, která se chce usadit v uspokojivé dedukci. Díky ironii myšlení dýchá volněji, když se rozpoznává, tančící a skřípějící, v zrcadle reflexe."

Filozofia na základoch diela J. Ch. Korca.

Studie k Pavlově politické teologii a její recepci v soudobé filosofii. Je apoštol Pavel zakladatelem politického univerzalismu?Nebo spíše antipolitického mesianismu?Nebo snad zakladatelem nového univerzálního společenství lásky, jež mělo nahradit římské impérium?To jsou překvapivě témata, jimiž se zabývají někteří soudobí filosofové. Od interpretací Jacoba Taubese přes Alaina Badioua, Giorgio Agambena po Slavoje Žižka je Pavel čten převážně politicky. Kniha čtenáře uvádí do tohoto soudobého politicko--filosofického čtení Pavlových listů, které však představuje kriticky a v kontextu soudobé historiografie a biblistiky. Ve druhé části knihy je pak představena autorova vlastní interpretace Pavlovy politické teologie, jež z textů Agambena nebo Taubese sice volně vychází, ale dochází k odlišným důrazům a závěrům.

Klasické dielo filozofickej literatúry. Ústrednou témou eseje je téma individuálnej slobody, t.j. otázka, či a ako je možná sloboda jednotlivca v spoločnosti.V tomto kontexte autor rozoberá tri hlavné problémy:problém slobody myslenia a vyjadrovania,problém individuality ako zdroja spoločenského pokroku,problém rozlíšenia ľudského konania a života na čisto súkromnú sféru, ktorá sa týka len jednotlivca samého, a sféru verejnú, ktorá sa týka iných ľudí.Millova koncepcia podaná na pomerne malom priestore a brilantným štýlom, sa zaradila medzi klasické ideové dedičstvo západnej filozofie a politiky liberalizmu.

Ve svém stěžejním díle si autor položil tradiční otázku po bytí zásadně novým způsobem. To jej přivedlo k přehodnocení dosavadní filosofické tradice. Výklad lidského bytí ve světě, k němuž v tomto díle dospěl, představuje přelom, jímž se filosofii otevřely nové, dodnes nevyčerpané možnosti.Druhé, opravené vydání dlouho očekávaného českého překladu „bible“ filosofů 20. století v překladu I. Chvatíka, P. Kouby, M. Petříčka a J. Němce.

Metafyzika není mrtvá… je tu ta Říhova. Jeho myšlení, roztroušené v mnoha článcích a soustředěné v jeho knize Identita a relevance, představuje tak důsledný průlom do metafyzických vrstev lidského myšlení, že jemu podobný, s nímž bych mohl zároveň i souznít, jsem dosud nenašel.Přístup k jádru jeho myslitelského sdělení ovšem není jen tak nasnadě. Je podáno jazykem, jehož slovník se skládá nejen z výraziva klasické metafyziky, ale též transcendentální filosofie, fenomenologie, filosofie akce a dialogického personalismu. Bylo by však neodpustitelnou liknavostí, kdybychom se proto nechali touto obtíží odradit od snahy proniknout k jeho jádru a dát se jím oplodnit. Karel Skalický

česko - řecké vydání. Titul je posledním Plotinovým pokusem představit trojí ontologickou úroveň jeho universa. Vychází ze zkušenosti sebepoznání jednotlivé duše, která může sama sebe pochopit jako trvale zakořeněnou v božském Intelektu, a dokonce se dotknout Jedna, vyvýšeného počátku, který Intelektu dává jeho jednotu.

Významný nizozemský historik první poloviny 20. století vydal monografii o Erasmu Rotterdamském roku 1924. Tato práce o životě a díle slavného humanistického myslitele se opírá o část Erasmovy korespondence zpracovanou do roku 1524. Podkladem pro český překlad bylo nizozemské vydání z r. 1988. s přihlédnutím k poslednímu Huizingou revidovanému vydání z r. 1936. Publikace je opatřena bohatým obrazovým materiálem.

Sebrané spisy svazek 8/I. První svazek třetího dílu Fenomenologických spisů zahrnuje nepublikované rukopisy z let 1939–1945, v nichž Patočka dále rozvíjí svou koncepci fenomenologie z konce 30. let: na místo transcendentální subjektivity staví neobjektivovatelné nitro a v souvislosti s tím usiluje o vypracování nové teorie intencionality.

O principech politické moci. Kniha pojednává o teorii společenské smlouvy u španělského jezuity Františka Suáreze (1548–1617). Většinou jsme zvyklí spojovat toto téma s novověkými humanisty, jako jsou například Thomas Hobbes, John Locke nebo Jean Jacques Rousseau.Nicméně i pozdní scholastikové se tímto tématem důkladně zabývali. František Suárez navazuje na aristotelskou tradici a snaží se ve své politické teorii spojovat pojmy lidské přirozenosti, finality a svobodné vůle. Jeho pojetí společenské smlouvy zachovává metafyzický rozměr lidské přirozenosti a zároveň klade za základ moderní společnosti člověka jako individuum.Protože je Suárez zastáncem „přirozené demokracie“ a konkrétní politické moci jako pozitivně dané člověkem, lze ho bez nesnází považovat za předchůdce moderní evropské státovědy.

Kniha esejů o španělské povaze na pozadí úpadku Španělska po ztrátě posledních kolonií (Kuby a Filipín).Ángel Ganivet (1865–1898) patří k nejvýznamnějším španělským spisovatelům a především esejistům druhé poloviny 19. století. Vystudoval práva a filosofii, později působil ve španělských diplomatických službách v Antverpách, Helsinkách a Rize, kde nakonec pod vlivem těžké choroby, neuspořádaného milostného vztahu a rozčarován stavem své země spáchal sebevraždu.Plynně hovořil několika jazyky – řecky, francouzsky, severskými jazyky. Vedle románu Dobývání království mayského posledním španělským dobyvatelem Píem Cidem (1897) je jeho nejvýznamnějším dílem kniha esejů o španělské povaze Španělské idearium (1897).Pro toto filosofické dílo bývá literárními historiky označován za předchůdce Generace 98. Příslušníci této Generace, významní španělští spisovatelé a filosofové, vstoupili do literatury v roce 1898, tedy v době, kdy Španělsko přišlo o své poslední zámořské kolonie. Z „říše, nad níž kdysi slunce nezapadalo“ zůstal hospodářsky zaostalý a myšlenkově vyprahlý stát. Španělské intelektuální elitě samozřejmě osud jejich země nebyl lhostejný a svými díly usilovali o její duchovní obnovu. Jedním z prvních autorů, který téma obnovy nastolil, byl právě Ángel Ganivet.Své představy o východisku z politické a morální krize a o budoucnosti Španělska shrnul v eseji Španělské idearium. Ze spisovatelské Generace 98 nebyl snad jediný autor, který by nějakým způsobem, přímo či nepřímo, na Ganivetovo dílo nereagoval, ať už souhlasně nebo polemicky. Zatímco většina významných autorů zmíněné Generace byla přeložena do češtiny, Ganivet, jenž téma přemítání o osudu Španělska a jeho úloze v Evropě otevřel, dosud přeložen nebyl.Český čtenář se již mohl seznámit například s dílem Miguela de Unamuna, José Ortegy y Gasseta a dalších. Mezi spisy věnovanými španělské identitě zaujímá Ganivetovo Španělské idearium rozhodující místo. V některých aspektech jsou eseje poplatné své době a nemají jinou než historicky podmíněnou hodnotu, v jiných aspektech nabývají Ganivetoy názory, které byly ve své době kritizovány, po stu letech překvapivě na aktuálnosti a lze je považovat možná i za prorocké.K vlastnímu textu Ganivetova eseje jsou připojeny články k tématu, které ve formě otevřených dopisů mezi Ángelem Ganivetem a Miguelem de Unamunem byly v roce 1898 publikovány na stránkách novin El Defensor de Granada pod názvem El porvenir de España.

Základní spis Kantovy praktické filosofie. Autor v něm stanovuje nejvyšší princip morality, vysvětluje jeho funkci a odstiňuje jej od jiných koncepcí založení praktické filosofie. Třetí, opravené vydání překladu L. Menzela.

Studie O filosofii dějin (vydaná anglicky v New Yorku roku 1957 a francouzsky v Paříži roku 1959) je jediný spis, který Jacques Maritain (1882–1973) věnoval výslovně filosofii dějin.Titul knihy „O filosofii dějin“ (anglicky On the Philosophy of History, francouzsky Pour une philosophie de l’histoire) naznačuje, že Maritain nechtěl napsat ani soustavné pojednání o filosofii dějin, ani ve vlastním slova smyslu úvod do této disciplíny, který by mapoval veškerou její problematiku. Jeho cílem bylo ukázat možnost a platnost určitých filosofických zákonů, které osvětlují lidské dějiny a činí je pro nás srozumitelnějšími.

česko - latinské vydanie. Sv. II: Tento text renesanční filosofie byl původně zahajovací řečí k disputaci nad 900 filosofickými tezemi, kterou třiadvacetiletý kníže z Mirandoly hodlal v r. 1486 svolat do Říma. Pikova řeč představuje jednu z nejvýraznějších filosofických proklamací lidské svobody v dějinách evropského myšlení vůbec. Zrcadlové latinsko - české vydání v překladu D. Sanetrníka a s úvodní studií T. Nejeschleby.

Původní filosofická práce významného českého křesťanského filosofa.Ve své práci se autor pokouší o novou formulaci důkazu Boží existence na základě empirického světa, tedy tzv. důkazu kosmologického, a o řešení některých otázek, které s ním souvisí. Jedná se předně o otázku místa, které tento důkaz zaujímá v lidském životě, a dále o problémy některých jeho filosofických předpokladů. Kosmologický důkaz není sám o sobě nijak nový: objevuje se prvně u Platóna, v rozvinuté podobě u Aristotela a po ně ve středověké scholastice.V novověku mu dal vytříbenou podobu především Leibniz. Záhy po něm se však objevili na scéně evropského myšlení dva myslitelé, jejichž jména se stala přímo symbolem dodnes trvajícího zpochybnění kosmologického důkazu: David Hume a Immanuel Kant. Teprve v souvislosti s moderním rozvojem analytické filosofie se opět vynořuje jistý zájem o důkazy Boží existence, které by si mohly nárokovat objektivní platnost – vedle apriorního důkazu ontologického i o důkaz aposteriorní, kosmologický.Jeho tzv. přírodovědnou formulaci dnes reprezentuje zejména oxfordský filosof náboženství Richard Swinburn. Vedle toho lze však tento důkaz i v rámci metafyziky, a právě metafyzickou důkazní metodou je vedena předkládaná práce: Pojmovou analýzou přirozeného jazyka se snaží zjistit nejobecnější rysy empirického jsoucna. Získané poznatky poté vysvětluje tím, že deduktivně hledá odpověď na otázku „proč?“. Odpověď, k níž takto metafyzika dospívá, by proto měla být v principu – alespoň podle toho, jak si tato věda sama rozumí – odpovědí nikoli pravděpodobnou, nýbrž jistou.

Autorovým záměrem je připomenout skutečnost zakořenění naší evropské kultury v řecké antice všem, jimž není řecká kultura lhostejná jakožto součást naší identity.Lhostejné však nemůže být řecké dědictví Evropy ani nikomu, kdo to myslí vážně s úkolem reflektovaného ověření svého vlastního duchovního východiska. Ne všechno, co tvoří evropskou identitu, má řecké počátky.

Kniha Ladislava Hejdánka O umění je složena z deseti textů, v nichž se autor zamýšlí nad uměním a jeho rolí v našem životě.Autor v umění spatřuje inspirační zdroj jak pro naše myšlení, tak pro náš postoj ke skutečnosti.

Úvahy o ideálním uspořádání státu.

Nejvýznamnějším Ravaissonovým spisem je však krátké pojednání O zvyku (De l’habitude, 1838). Ravaisson v něm vychází především z Aristotela, ale i z francouzských spiritualistů (Maine de Biran) a přírodovědců přelomu 18. a 19. století. Svou analýzu zvyku zasazuje na jedné straně do kontextu obecné filosofie přírody, aby stanovil, jaký typ jsoucna může získat zvyk (trvalou dispozici). Na druhé straně vztahuje fenomén zvyku k filosofii ducha, neboť duch, který získává určitý návyk, přestává být plně sebevědomý a plně svobodný, získává zčásti neměnnou "přirozenost".Fenomén zvyku ukazuje na ontologickou jednotu přírody a ducha. Jak v oblasti přírody, tak v oblasti svobody, která se stala zvykem, nacházíme tutéž nereflektovanou spontaneitu.

Pokus o praktickou filosofii. Výsledky moderní evoluční biologie naznačují, že mravnost v lidských společnostech není jen nějakou konvenční „nadstavbou“, nýbrž navazuje na podstatné rysy všeho živého a rozvíjí je specificky lidskou kulturou. Jednající člověk tak není jen svébytná osoba, odpovídající pouze za své vlastní činy, nýbrž nese faktickou odpovědnost i za to, co ve své kultuře a společnosti přebírá.Tato nesmírně široká odpovědnost se musí v současných společnostech rozdělit, podobně jako se dělí a specializují i naše činnosti. Není to však jen břemeno, které by náš život omezovalo, nýbrž může mu také dávat obsah a smysl, který v současné společnosti citelně chybí. A právě tento chybějící smysl, stejně jako společná naděje, jsou možná jednou z hlavních příčin často připomínané „krize“ současných společností.Společný náboženský základ starších společností nemůže filosofie sice nahradit, může však připomenout, bez čeho se ani moderní pluralitní společnosti patrně neobejdou. Knížka, v řadě bodů přepracovávající předchozí autorovu knihu Etika a život, vznikla z přednášek na Karlově univerzitě a je určena studentům, učitelům etické výchovy a všem, kdo si o budoucnost nejen české společnosti dělají starosti.

Publikace mapuje vybrané podoby proměn pojetí svobody od antiky po současnost.V historické části knihy je prostor věnován antickému myšlení (od Aristotela přes helénismus až k pozdní antice), řecké i latinské patristice (Órigenés a Řehoř z Nyssy, Julián z Aeclana a Augustin), středověku (Jan Duns Scotus), období renesance (Paracelsus) a osvícenství (Kant).V části zaměřené na filosofii dvacátého století a na současné koncepce se jednotliví autoři zabývají myšlením Emmanuela Lévinase, Hannah Arendtové a Bernarda Williamse.Pozornost je věnována také fenomenologickému přístupu, personalismu a vybraným dílčím problémům: koncepci všeobecných práv a svobod, filosofickému poradenství, tématu prvního hybatele i problematice neurobiologické.

Otázka identity ženy v súčasnosti. V pozornosti autorky je žena, ktorú v kontexte modernej a postmodernej spoločnosti považuje za „druh ohrozený“. Porovnáva koncepcie, ktoré sa sformovali z tradičného kresťanského myslenia, feminizácie a nového feminizmu. Kniha je určená čitateľom, ktorých zaujíma spoločenskovedná problematika, najmä filozofické reflexie aktuálnych problémov z hľadiska modernej kresťanskej filozofie.

Uvedení do filozofie nejen pro mladou generaci. Francouzský filozof Luc Ferry si ve své světoznámé knize předsevzal zasvětit čtenáře do základních myšlenek filozofie a seznámit je s hlavními otázkami a mezníky dějin evropského filozofického myšlení.Ačkoli je kniha určena především laickému publiku, její autor se ve svém výkladu neuchyluje k zjednodušování, které by mohlo vést ke zkreslenému pochopení velkých filozofických témat.

Spis O strachu z bohů pochází z raného období jeho tvorby. Plútarchos v něm podrobuje velice ostré kritice všechny iracionální projevy náboženské víry, její přepjaté či pathetické projevy. Jeho úvahy o nepraktičnosti takové zbožnosti stojí poměrně blízko názoru epikúrejských filosofů, kteří odmítali jakoukoli formu božího působení v rámci tohoto světa a všechny neobvyklé jevy vykládali jako projev pouhé náhody vyplývající z běžných fyzikálních procesů. Přestože si Plútarchos vyškolený platónskou theologií zachovává vůči atheismu přírodních filosofů určitou distanci, oceňuje jejich střízlivý postoj k náboženským jevům a tento názor si do jisté míry uchovává i v pozdější době, kdy se stává členem kolegia delfských kněží. V jeho racionálním přístupu k tradičním formám zbožnosti se tak odkrývají meze filosofického chápání náboženské víry.