Filozofia

Tak často podléháme tíživému dojmu, že v našem životě je příliš zla; že zlo je ze světa neodstranitelné a svět rychle zapomíná na to, co je ověřeně dobré. Odvaha ruského myslitele poukázat na (přesto) vítězící dobro se v obsáhlém traktátu odkrývá jako svěží filosofická inspirace. Předmluvu napsal Tomáš Špidlík.

Autor sa snaží vysvetliť, prečo František básnil o slnku a pritom žil v tmavej jaskyni, prečo bol láskavý k bratovi vlkovi, a naopak, prísny k svojmu telu - bratovi somárikovi, prečo trubadúr lásky, ktorou prekypovalo jeho srdce, odlúčil sa od lásky k žene, prečo vyspieval Bohu chvály za kvety, trávu, ovocie a zároveň ďakoval za sestru smrť, ktorá toto zabíja.

Ačkoli Boethius (480-cca 526) není pro veřejnost příliš známou postavou, patří mezi nejvýznamnější osobnosti své doby. Jeho dílo ovlivnilo celé následující dějiny filosofie a teologie. Kromě jiného je mu připisováno pět teologických traktátů: autor v nich řeší především trinitární a christologické problémy, které souvisejí s nově se objevujícími herezemi (arianismem, monofysitismem, nestorianismem).

Sedmý svazek edice Patristika obsahuje pět promluv svatého Augustina o modlitbě Otče náš. (Poslední promluva byla objevena teprve nedávno a ohledně Augustinova autorství panují jisté pochybnosti.) Jedná se o promluvy, které Augustin pronesl v rámci mystagogické katecheze určené kandidátům křtu, v nichž jim byla modlitba Páně, její smysl i důvod, proč se ji vůbec modlit, svěřena jako jeden z velkých pokladů církve. Augustin si modlitby Páně nesmírně cení jako „každodenní modlitby za naši spásu“. Chápe ji jako pravidlo, jak se má křesťan k Otci obracet, a dokonce vzor veškeré křesťanské modlitby, takže se křesťané nemají modlit nic jiného než to, co je v otčenáši obsaženo. Úvodní slovo, překlad a komentář David Vopřada.

Mistr Eckhart (c. 1260 – c. 1328), významný německý filosof, mystik a teolog, předkládal své dílo ve dvojí podobě. Latinsky psané traktáty nás seznamují s myšlením precizně zformulovaným do nejmenšího detailu. Avšak v rodném jazyce sdílel se svými posluchači mnohem osobnější a niternější úvahy v oblíbených kázáních, v nichž užíval lidovou mluvu. A právě německá kázání jsou považována za tresť jeho podivuhodně současné filosofie univocity, za „mystické“ spisy o nejhlubších tématech křesťanské teologie – o moci Ducha, o rození Syna Božího, o „jiskérce“ a „hrádečku“ v duši, a zejména o oproštění.Josef Quint (1898-1976) uspořádal Eckhartova německá kázání poprvé ve třicátých letech dvacátého století, do nichž tehdy zahrnul i ta, kde bylo autorství sporné, a když se k nim v padesátých letech opět vrátil, vybral jich už jen devětapadesát a znovu je převedl ze středověké němčiny. Český překlad vychází z německého originálu Meister Eckehart: Deutsche Predigten und Traktate. Herausgegeben und ubersetzt von Josef Quint vydaného nakladatelstvím Diogenes v roce 1979, s přihlédnutím k vydání Deutsche Mystiker des vierzehnten Jahrhunderts Franze Pfeiffera z roku 1857 – knihy obsahující 110 kázání, 18 traktátů, jakož i dalších výroků a textů tohoto slavného dominikána – a v některých případech i k soudobému anglickému vydání The Complete Mystical Works Of Meister Eckhart z roku 2009 v překladu Maurice O’C. Walshe, vycházejícího z jiného rukopisu, než byl ten, o nějž se opíral Quint.K textu byly připojeny odkazy a vysvětlivky umožňující hloubavému čtenáři orientovat se nejen v biblických textech, nýbrž i v dílech jeho předchůdců – včetně tzv. „pohanských“, tedy hlavně antických i novoplatónských mistrů (mj. Plótínos, Porfyrios, Proklos) – a následovníků, a v pojmech, které buď jako novotvary leckdy vymyslel přímo Eckhart, nebo je přejímal od starších mystiků.Překlad odkazuje také na starší titul Mistr Eckhart a středověká mystika v redakci Jana Sokola, jakož i podstatná díla, jež k nám uvádí Lenka Karfíková, ale také na teology a mystické filosofy avicennovské či suhrawardíjovské tradice, na kanonickou knihu Lao-c′ o ctnosti Tao te-ťing a zen-buddhismus.Dvoubarevný tisk na kvalitním 100g papíru Arcoprint. Potah desek 125g papír Imitlin E/R05 Tela Rosso, hřbet pak 120g papír Materica Ardesia.

Nejuniverzálnější duch antiky Aristotelés vynikal kromě originality myšlení i nesmírnou tvůrčí potencí. Za svůj život napsal nesčíslné množství odborných i vzdělávacích spisů a pojednání, z nichž se dochovala pouze část; i ta však čítá 47 titulů. Patří k nim též Athénská ústava, ač právě u ní mnozí badatelé dodnes pochybují o Aristotelově skutečném autorství. Její objev v roce 1890 a následující knižní vydání v Londýně vyvolaly senzaci a řetězovou reakci překladatelů, mezi něž se zařadil pohotově i český překlad Josefa Pražáka v roce 1900. Nerozsáhlý spisek popisuje vývoj a uspořádání athénské společnosti od mytických počátků až po demokratickou reformu a ústavní zřízení athénské obce v 2. pol. 4. století př. Kr. spolu s podrobným vykreslením úřednického aparátu a soudnictví. Pro poznání počátků demokracie jako systému správy státu má toto dílko mimořádnou poznatkovou hodnotu, umocněnou jeho autentičností. Napsal-li je Aristotelés či někdo jiný, není z hlediska jeho obsahu podstatné, protože samo o sobě...

Nejslavnější řečník antického Řecka Démosthenés musel vyvinout značné úsilí, než dosáhl svého věhlasu. Pod jeho jménem se dochovalo 60 řečí, řada listů a návodů k vystoupením. Mezi nejslavnější řeči patří O věnci, Řeči proti Filippovi (tzv. filippiky), O míru a Řeči olynthské. Soubor 13 řečí zařazených do tohoto svazku je svým charakterem unikátní - představuje totiž jediný dochovaný soubor řečí pronesených ve sněmu, tzv. démégorií. Démosthénes je vytvořil a přednesl v letech 354-335 př. Kr., tedy na vzestupu své politické aktivity v protimakedonské opozici. Navzdory několika překladatelským pokusům v minulosti vychází soubor Démosthenových démégorií poprvé v úplnosti zásluhou prof. dr. Pavla Olivy, který překlad doplnil obsáhlou předmluvou a poznámkami.

Vyprávění o minulých dějích se v antice těšila značné oblibě, a to již od pradávna. Dějepisectví se vedle filozofie a naukové prózy věnovala řada vynikajících autorů. Patří k nim i Plútarchos, jeden z posledních (ne-li vůbec poslední) univerzálních duchů antické vzdělanosti. Plútarchos (asi 45-125), řecký filozof a historik z biótské Chairóneie, byl jedním z nejvzdělanějších a nejplodnějších spisovatelů římské doby a poslední univerzální řecký myslitel. Veřejná činnost ho přivedla do styku s Římany, jimž se obdivoval, a několikrát navštívil Řím. Jako řecká autorita se těšil přízni římských císařů Trajána a zejména Hadriána. Odhaduje se, že napsal asi 250 spisů, z nichž se zachovala necelá polovina. Největšího ohlasu dosáhla jeho populárně filozofická pojednání, jež byla oblíbena i ve středověku, a životopisy slavných osobností, ze kterých čerpal mj. i Shakespeare. Jeho životopisy význačných osobností řeckých a římských dějin představují specializovaný dějěpisný žánr - biografii.

Život jako náboženský experiment. V souboru 15 esejů autor dále rozvíjí svou filozofii dialogu víry a nevíry. Jednou z inspirací jeho úvah byla výzva současného papeže Benedikta, aby ti, kteří nemohou přijmout Boha, se přesto snažili žít „jako kdyby Bůh byl“. Tomáš Halík se ptá, co vlastně rozlišuje život věřících a nevěřících a zda i věřící nemohou chápat víru jako hypotézu, kterou musí neustále ověřovat vlastním životem. Kniha vychází v roce, kdy autor získal významné evropské ocenění za „vynikající zásluhy o interpretaci našeho světa“, cenu Romano Guardiniho. Kniha obsahuje CD.

Spiritualita nelhostejnosti. Ve čtrnácti esejích autor vychází z evangelijního příběhu o „nevěřícím Tomášovi“. Představy o Bohu, církvi a víře „bez zranění“ autor považuje za iluze. Ke křesťanské víře patří odvaha vidět rány našeho světa a dotýkat se jich vírou, která sama je jimi zasažena, zraněna. Tváří v tvář „zraněnému Bohu“ člověk může odložit „brnění, masky a šminky“, jimiž před druhými a někdy sám před sebou zakrývá svá bolestná místa. Kniha obsahuje jak teologicko-filozofické meditace, dotýkající se mystických hloubek víry, tak překvapivé, ostré i místy humorné komentáře konkrétních událostí a typických znaků naší doby. Zdrojem autorovy inspirace je křesťanská i židovská mystika, Pavlova a Lutherova teologie kříže, současná postmoderní filozofie a teologie i poklady staré lidové velikonoční zbožnosti a umění a v neposlední řadě i autorovy vlastní zkušenosti z dlouholeté terapeutické i pastorační praxe. Ke knize je připojeno autorské čtení na CD.

Ak je Boh láska, prečo existuje na svete utrpenie? Ak je Ježiš dvermi do nebeského kráľovstva, čo s tými miliónmi, ktorí o ňom v živote nepočuli? Ak sa Boh stará o každého, prečo dovolí večné utrpenie v pekle? Môžu existovať zázraky, keď sú v rozpore s vedou? Autor v tejto knihe skúma najzávažnejšie výhrady proti kresťanskej viere: „Tou poslednou vecou, ktorú by som ja, predtým dlhý čas žijúci ako ateista, chcel, aby bola naivná viera vybudovaná na vetchých základoch pekných predstáv či na predstieraní. Potreboval som vieru, ktorá by bola v súlade s rozumom, nie v rozpore s ním; chcem vieru, ktorá je pevne ukotvená v realite a nie odtrhnutá od nej. Potreboval som raz a navždy zistiť, či kresťanská viera obstojí pod drobnohľadom.” Titul vyšiel aj v češtine: Kauza Víra (2015).

Kniha vyšla v novom vydaní: Zaskočený radosťou (2016).Autobiografia C. S. Lewisa o hľadaní radosti, o duchovnej ceste, ktorá ho doviedla od kresťanstva k ateizmu a potom späť ku kresťanstvu.

O Boží přítomnosti mezi námi. Známý salesiánský autor ve své nové knize vede každého k tomu, aby si uvědomil, jak intenzivně nás Boží přítomnost obklopuje. Není místa, kde bychom se s Bohem nemohli setkat, ať je to nemocniční pokoj, nebo rockový koncert. Jde jen o to, abychom se neuzavírali do ulit svých představ, předsudků a zatvrzelostí. V desítkách příběhů ze svého působení se Heryán dotýká nejrozmanitějších lidských osudů a vybízí nás, abychom otevřeli oči svých srdcí a vyšli Boží přítomnosti mezi námi naproti.

Originální a čtivě napsaná kniha známého teologa a religionisty představuje „fenomén Foglar“ z náboženského hlediska. Rozebírá nejen vlivy indiánského totemismu a římskokatolické spirituality, ale i tajné vontské rituály, extatické stavy vyvolané nádherou přírody, posvátná místa a časy, klubovní rituály, úlohu dobra, pravdy a krásy ve foglarovských vyprávěních. Autorovi, který se důkladně seznámil s literárním a organizačním dílem autora Rychlých šípů a dalších nesmrtelných děl, jde především o působení a odezvu tohoto díla u čtenářů. Foglarovo dílo je podle Hoška neodmyslitelným způsobem svázáno s jeho mnohovrstevnatým působením na děti a mládež, jedná se tudíž o symbolické univerzum, o návod k celistvému způsobu života. Nejde pouze o nějakou volnočasovou aktivitu. Fenomén Foglar vyplnil imaginaci i konkrétní činnost několika mladých generací, což nemá v české kultuře obdoby. Pavel Hošek nabízí pro tento fenomén pojem „foglaring“ a snaží se vyjádřit jeho charakteristické rysy.

„Všude zaznamenáváme vzestup zájmu o náboženství. Jednoznačně to platí o judaismu a islámu, které se ve Francii stále více prosazují. Křesťanství bylo podle konkordátu podepsaného Napoleonem Bonapartem „náboženstvím většiny Francouzů“. Při pohledu zvenčí se dnes nachází v pozici volného pádu. Vědí vůbec tato náboženství, co vlastně jsou? Jaký význam přikládají své ortodoxii? Tímto výrazem mám na mysli ústřední bod, zaručený svatými texty a názory učenců, v němž se každé náboženství ukazuje samo sobě ve své soudržnosti a ve své vlastní originalitě. Nemám v úmyslu odmítat ortodoxii, i když jsem třeba navýsost kritický. Uchovala si náboženství schopnost vnímat skutečnost? V jiných svých knihách jsem se zabýval ortodoxií ruskou a ortodoxií protestantismu. V této knize píšu o katolicismu. Jak uchopil katolicismus velké události naší doby, komunismus, islám? Na vstupech do katedrál představuje synagogu žena s očima zakrytýma páskou. Uvidíme, že si církev stejnou či podobnou páskou později často zavazovala sama. Tyto otázky patří mezi nejzávažnější, nejsmysluplnější a nejdůležitější, jaké by si současný člověk mohl a taky měl klást. Já jsem se je snažil pojednat z hlediska historika.“Kapitoly v knize Je možná věda o náboženstvích? Co je to ortodoxie? Existuje křesťanské umění? Jak Řím chápal ruský komunismus? Vytratil se z latinské církve rozum? Pochopil 2 vatikánský koncil islám? Je přijatelné náboženství šoa? Co s manželstvím diecézních kněží? Proč se změnila demografie pekla?Alain Besançon (1932) je současný francouzský filozof a historik idejí žijící v Paříži. Je členem Institutu, letos mu bylo osmdesát šest let, ale je stále aktivní a plodný. Své eseje, recenze a články publikuje většinou ve čtvrtletní revue Commentaire. Z jeho obsáhlého díla uveďme alespoň Myšlenkové kořeny leninismu (1977), Falzifikace dobra, Solovjov a Orwell (1985), Zakázané obrazy, duchovní dějiny ikonoklasmu (1994, česky 2013), Trojí pokušení v církvi (1996), Neštěstí století: komunismus, nacismus a jedinečnost Šoa (1998, česky 1999), Svoboda a pravda (2013). V roce 2008 vydal román Emil a lháři, v roce 2010 mu vyšla kniha Láska a náboženství. Pět osob hledajících lásku. K velkým ruským tématům se aktuálně vrátil v roce 2012 kritickou knihou Svatá Rus (česky 2015). V řadě svých textů se Besançon zabývá situací Židů a Izraele v dějinách i současnosti, posláním a postavením katolické církve v současném světě i jejím vztahem k oběma totalitám 20. století a k islámu, vztahem křesťanství a umění, atd. Většina jeho úvah má nadčasový význam a platnost. Zmíněným tématům se autor věnuje v devíti samostatných kapitolách knihy Náboženské otázky současnosti (2015), jejíž překlad předkládáme českému čtenáři.

Kniha je psána jako přehled filozofických proudů, použitelný na středních školách i pro úvodní filozofické disciplíny na vysokých školách. Tato populární učebnice filozofie je u nás známa už od roku 1987, kdy vyšel v samizdatu její první překlad od profesora Karla Šprunka. Nové, přepracované vydání nabízí vzhledem k předchozímu řadu doplněných kapitol (Sémiotika, Postmodernismus, Feministická filozofie, Étos lidských práv) a celý text je obohacen novými údaji a aktualizován.

Svou novou knihou se známý český filosof Jan Sokol znovu obrací k člověku, tentokrát proto, aby se — na rozdíl od své knihy předchozí, věnované „moci, penězům a právu“ — pokusil rozkrýt a zhodnotit sféru lidské intimity, spjaté s nejhlubšími otázkami smyslu života a podobě života dobrého. Podle vlastních autorových slov chce kniha „přispět ke zřetelnějšímu rozlišování mravně významných fenoménů, aby se o nich dalo přesněji uvažovat a smysluplně hovořit; připomenout změněnou situaci, v níž se jako jednající lidé dnes pohybujeme: situaci ,globalizovaného‘ světa, kde hrají stále významnější roli instituce; a vyjít vstříc naléhavé potřebě společných východisek či základů univerzální a ,všelidské‘ mravnosti, jak ji tyto proměny vyvolávají“. Tuto potřebu podle Jana Sokola nemohou naplnit mravní systémy pozitivních náboženství, které jsou ze své podstaty rozdělující, ale je třeba užít „prekérnějších postupů praktické filosofie“. Východiskem celého tázání se přitom stává široké spektrum filosofické tradice a soustavně zpracované historické zkušenosti a vedle toho výsledky zejména biologických a antropologických věd. Z tohoto důvodu se jedním ze základních pojmů a představ knihy stává sám „život“.

Jejich přirozenoprávní základ. Významný český křesťanský filosof, známý svými pracemi z dějin české filosofie, se ve své drobné knize zabývá jedním ze základních problémů sociální filosofie současnosti – problematikou lidských práv a svobod, tedy problémem zvlášť závažným pro naši společnost, žijící stále ve stínu řady desetiletí prožitých pod vládou totalitních režimů. Autor vykládá historii ideje lidských práv, přičemž její kořeny nachází především v židokřesťanské tradici. Ta v průběhu vývoje novověkého myšlení našla též svou nenáboženskou podobu, která se dnes obvykle mylně považuje za samu původní ideu. Autorův důraz na její předchozí vývojové fáze, s nimiž současnou podobu lidských práv a svobod konfrontuje, představuje důležitý příspěvek k rozvíjející se diskusi o tomto dnes tak důležitém tématu.

Původní práce věnovaná dějinám a myšlenkovým podnětům německé romantiky, především tzv. jenskému romantickému okruhu. Osu výkladu tvoří u nás ani v zahraničí neprozkoumaná problematika náboženských zdrojů, vývoje a celkové intence tohoto významného období evropských kulturních dějin. Autor vychází z textů raného Schellinga, Fichta, ale především z díla Fr. Schlegela, Hölderlina, Novalise a Schleiermachera, od nichž vzešly rozhodující podněty k utvoření romantické kultury. Výklad je doveden k romantickému (zejména Novalisovu) pojetí tzv. siderického člověka, básníka, který spoluurčuje, sjednocuje a vede společnost příkladem své osobnosti, vynikající lidskými charakteristikami jak v oblasti poznání, umění, filosofie, tak ve sféře morální a náboženské. K vlastní studii je připojena textová příloha, představující výbor z nejzávažnějších děl interpretovaných autorů. V převážné většině tu čtenář nalezne prvopřeklady těchto textů do češtiny.

Proměny vztahu člověka k posvátnému. Kniha reflektuje postavení fenoménu "náboženství" v průběhu lidských dějin z filozofického a religionistického hlediska. Zamýšlí se nad postupným vývojem vztahu člověka k božství ve starověku, středověku, novověku i postmoderně. Autor mapuje antropologické konstanty tohoto vztahu, vyjádřené v psaném slově, architektuře, umění i v rituálních projevech. Ve svém výkladu vychází z křesťanských pozic, které jsou mu vlastní a snaží se odpovědět na základní otázku: může člověk přijmout křesťanské poselství, aniž by se musel vydělit z moderní společnosti?

Pokus o praktickou filosofii. Výsledky moderní evoluční biologie naznačují, že mravnost v lidských společnostech není jen nějakou konvenční „nadstavbou“, nýbrž navazuje na podstatné rysy všeho živého a rozvíjí je specificky lidskou kulturou. Jednající člověk tak není jen svébytná osoba, odpovídající pouze za své vlastní činy, nýbrž nese faktickou odpovědnost i za to, co ve své kultuře a společnosti přebírá. Tato nesmírně široká odpovědnost se musí v současných společnostech rozdělit, podobně jako se dělí a specializují i naše činnosti. Není to však jen břemeno, které by náš život omezovalo, nýbrž může mu také dávat obsah a smysl, který v současné společnosti citelně chybí. A právě tento chybějící smysl, stejně jako společná naděje, jsou možná jednou z hlavních příčin často připomínané „krize“ současných společností. Společný náboženský základ starších společností nemůže filosofie sice nahradit, může však připomenout, bez čeho se ani moderní pluralitní společnosti patrně neobejdou. Knížka, v řadě bodů přepracovávající předchozí autorovu knihu Etika a život, vznikla z přednášek na Karlově univerzitě a je určena studentům, učitelům etické výchovy a všem, kdo si o budoucnost nejen české společnosti dělají starosti.

Technické utópie – napríklad lietanie – uskutočnila nová veda o prírode. Humánnu utópiu mesiášskej doby – zjednoteného nového ľudstva žijúceho v solidarite a v mieri, oslobodeného od ekonomického určenia a od vojny a triedneho boja – možno dosiahnuť za predpokladu, že na realizáciu humánnej utópie vydáme rovnakú energiu, inteligenciu a zanietenie, aké sme vydali na realizáciu našich technických utópií. Nikto nevie postaviť ponorky čítaním Julesa Verna, nikto nevie vybudovať humanistickú spoločnosť čítaním prorokov.Či sa takáto zmena od nadvlády prírodnej vedy k novej spoločenskej vede odohrá, nemôže povedať nikto. Ak áno, mohli by sme mať ešte vždy šancu na prežitie, ale či sa tak stane, bude závisieť od jedného faktora: od množstva brilantných, vzdelaných, disciplinovaných a starostlivých mužov a žien, ktorých priťahuje nová výzva k ľudskej mysli a fakt, že tentoraz nie je cieľom kontrola nad prírodou, ale kontrola nad technikou a nad iracionálnymi spoločenskými silami a inštitúciami, ktoré ohrozujú prežitie západnej spoločnosti, ak nie celého ľudstva.Som presvedčený, že naša budúcnosť závisí od toho, či sa, vzhľadom na uvedomenie si súčasnej krízy, najlepšie mysle zmobilizujú a obetujú sa pre novú humanistickú vedu o človeku.

Základné filozofické problémy. Ľudské poznanie je jedným z prvoradých problémov vo filozofii. Od samého začiatku ľudských dejín sa filozofi zaoberali otázkou poznania. Kniha pátra Siroviča sa usiluje pomôcť v zamyslení nad podstatnými otázkami v oblasti ľudského poznania.

Autor knihy po predchádzajúcich knihách pojednávajúcich o dejinách myslenia (Ranokresťanská filozofia, Scholastická ilozofia a Renesancia a barok) prichádza s dejinami doby, keď ľudský rozum bol postavený na piedestál božstva, keď sa po prvýkrát v dejinách Európy tvorí filozofické hnutie s politickým významom, s dejinami osvietenstva, romantizmu a nemeckého idealizmu. Osvietenstvo vo Francúzsku vyvrcholilo vo Francúzskej revolúcii. V Nemecku sa formovalo na univerzitách a vyvrcholilo v nemeckom romantizme a idealizme. Nemalú úlohu v tomto procese zohrali aj intelektuáli židovského etnika, ktorí žili, študovali a pracovali na nemeckých univerzitách. Židovské osvietenstvo zohralo veľmi dôležitú úlohu v strednej, a hlavne vo východnej Európe. Osvietenská filozofia sa stala známou tým, že politickí myslitelia osvitenstva slúžili ako poradcovia na kráľovských a cisárskych dvoroch. Patril sem cisársky dvor Márie Terézie, Jozefa II., Leopolda II., Juraja III., Gustáva III., Fridricha VI.a Ľudovíta XIV., Petra Veľkého a Kataríny Veľkej. Králi korešpondovali s filozofmi, vyhľadávali ich spoločnosť a uchádzali sa o ich radu.

Odborná publikácia siedmych príspevkov edície Studia Xaveriana.

Táto práca je kritickým pohľadom na dôsledky filozofie “relativizmu” a na kultúru, ktorá rozkladá pojem pravdy. Prečo niektorí ľudia veria, že relativizmus je správny? Predovšetkým je to preto, že existuje toľko rôznych vyznaní a názorov. Preto sa často stretávame s otázkou, či nie je skutočne netolerantné myslieť si, že jeden človek, či skupina ľudí má pravdu, zatiaľ čo ostatní sa mýlia.Autor skúma tieto tvrdenia a hľadá odpovede na nasledujúce otázky: Sú tvrdenia relativizmu dostatočne konzistentné? Existuje objektívna realita? Je logika konštantná alebo je ľubovoľne premenná? Je skutočne nutné robiť si úsudky o tvrdeniach, s ktorými sa stretávame? Čo obsahuje termín “tolerancia”? Poskytuje morálny relativizmus dobrý základ pre každodenný život? Aké dôsledky prináša náboženský pluralizmus?

Výber z kultúrnej publicistiky. Autor ponúka náročnejšiemu kultúrnemu čitateľovi výber zo svojich textov, ktoré sú plne konzistentné s duchom jeho básnickej tvorby, ktorej ambíciou bolo a je scitlivovať dušu človeka pre vnímanie a šírenie krásna, povznášať ju nad nihilizmus všedného dňa. V súbore statí (publikovaných i nepublikovaných) skúseného žurnalistu a redaktora sú zastúpené rozličné žánre, od eseje cez novinársky komentár, literárnu úvahu, spomienkový článok a rozhovor, poetický rozbor až po posudky literárnych diel, či recenzie. Ich usporiadanie do niekoľkých skupín sa podriaďuje vecným súvislostiam, vnútornej previazanosti, postupujúc predovšetkým od všeobecnejších tém k témam špecifickejším, a v závere aj osobnejším, neberúc pritom do úvahy obvyklé hľadisko chronológie. Časové hľadisko – dobové okolnosti – sú významným atribútom tejto knihy: ak potreba vysloviť sa k aktuálnym kultúrnym témam z kresťanského a národného hľadiska doviedla autora k publikovaniu samizdatovom priestore, nepoznaný pocit slobody, podnietil ho ešte intenzívnejšie vydávať svedectvo o dobe a poukazovať na hodnoty, ktoré boli dlhodobo a programovo potláčané a zanedbávané. Aj z tohto aspektu má kniha potenciál zaujať tých, čo žijú pravej kráse, vnímajú náčrty ušľachtilých pohľadov na svet a na poslanie človečenstva v ňom.

Na estetice divadla a dramatu lze ukázat, co jinak uniká při výkladu filosofa Kierkegaarda. Divadlo a drama je jakýmsi trvalým protestem existence proti objektivizující filosofii. Nikoli člověk obecně, nýbrž zde tento jedinec je dramatem vsazen do určitého času a situace, z nichž nemůže uniknout. Existuje reálně, nikoli pojmově. Kierkegaardova filozofie je převážně teorií jednání. Pro důraz kladený na jedince v situaci rozhodnutí byla mnohokrát označena jako „drama“ (Wahl, Gilson, Marcel). Je však dramatická i způsobem nepřímého podání: filosof nechal pod pseudonymy promlouvat charakterům jednotlivých životních „stadií“.

Poezie a umění tvořily důležitou součást života francouzského myslitele Jacquesa Maritaina. Jeho žena Raissa byla básnířka, měl mnoho přátel mezi umělci a básníky (mj. Ch. Péguy, G. Rouault, M. Chagall aj.). Rozsáhlou a originální část svého filosofického díla věnoval teoretickým otázkám umění. Odpovědnost umělce (1961) je poslední Maritainovou větší publikací z této oblasti; jejím základem byly přednášky na universitě v Princetonu. Po stránce obsahové se v knize stýkají dvě samostatné disciplíny, filosofická estetika a filosofická etika. Maritain ovšem neřeší obecné problémy estetiky nebo obecné problémy etiky. Vychází ze svébytných pojetí teorie umění a teorie mravnosti a na tomto základě pojmenovává vzájemný vztah obou oblastí.

Wittgenstein, Malinowski a habsburské dilema. Kniha Jazyk a samota vrhá nové světlo na dva myslitele, o nichž se v jejich době nejvíce psalo; Wittgensteina a Malinowského. Wittgenstein, pravděpodobně nejcitovanější filosof 20. století, je proslulý tím, že předložil k úvaze dvě radikálně odlišná filosofická stanoviska. Malinowski byl zakladatelem moderní britské sociální antropologie a obvykle se mu připisuje zásluha, že byl objevitelem etnografické práce v terénu, základní výzkumné metody v celé oblasti sociálních věd. Tato kniha vysoce originálním způsobem ukazuje, jak myšlení obou mužů i obě Wittgensteinovy filosofie vyrůstaly pod vlivem společných domněnek – hojně sdílených v habsburské říši – o lidské povaze, společnosti a jazyku. Je to zároveň pádná kritika Wittgensteina – a tím implicitně i konvenční filosofie – za to, že opomněl vzít tyto domněnky v úvahu. Tato Gellnerova poslední kniha propojila témata, jež celoživotně poutala autorův zájem, stala se ztělesněním jeho přesvědčení, že filosofie zdaleka „nenechává všechno tak, jak to je“, nýbrž je o důležitých historických, sociálních a osobních otázkách.

„Boží tvář“, „Srdce a Bůh“, „Jak víme o Bohu“ – to jsou některé názvy kapitol, v nichž se známý filosof a teolog pouští do obtížného úkolu: porozumět tomu, co – jeho slovy řečeno – „přesahuje všechno chápání, a přece je tak blízko, co nevstoupí do určitosti myšlenky, a přece kolem ní zřetelně krouží, je-li správně myšlena.“ Myslet Boha tváří v tvář Bohu – tento naléhavý úkol dnešní filosofické hermeneutiky si Guardini uvědomoval už ve 30. letech. Jeho ojedinělý text je nejen velice srozumitelný a osobně oslovující, ale je i důležitým příspěvkem k dialogu a spolupráci teologie se soudobou filosofií.

Ačkoliv o různých etapách filosofie a o filosofických školách vycházejí stále nové studie, vývoj myšlení v Byzantské říši, dědičce Říma a antických tradic, jež existovala více než tisíc let a dominovala kulturnímu vývoji evropského středověku, zůstává stranou. Publikace Úvod do byzantské filosofie je vůbec prvním komplexním pokusem o uchopení tohoto tématu u nás. Důkladnému rozboru jsou podrobeny vazby byzantské filosofie nejen na předchozí období, ale zvláště na určující dobová theologická východiska. Polemický charakter práce si klade za cíl nové zhodnocení, promyšlení, a především problematizaci ustálených paradigmat. Kniha rovněž obsahuje studii M. Řoutila Na východ od Antiochie. Řecké myšlení za hranicemi Byzance, 2.–8. století. Syrská tradice, jež se věnuje translaci antické a raně byzantské učenosti do aramejského prostředí Sýrie a Mezopotámie.

Sborník z konference o analogii ve filosofii a teologii v historické perspektivě, která se konala roku 2006 na Cyrilometodějské teologické fakultě UP v Olomouci. Kniha představuje v mnoha ohledech hraniční téma: úvahy týkající se jazyka a jeho fungování zcela přirozeně přecházejí v přemýšlení o povaze reality jako takové. Vzájemné podobnosti a obdoba objektů, vlastností, vztahů a struktur se zdají být všudypřítomným prvkem mnohotvaré skutečnosti, kterou se snažíme zachytit, vyjádřit i přetvářet v řeči. Není tedy překvapivé, že analogie jako fenomén jazyka, empirické i trans-empirické skutečnosti tvoří od počátku myšlení důležitý námět úvah filosofie jazyka a logické sémantiky, metafyziky i teologie. Publikace bezpochyby osloví čtenáře se zájmem o filosofii, teologii, logiku, historii nebo jazykovědu.

Původní práce věnovaná dějinám a myšlenkovým podnětům německé romantiky, především tzv. jenskému romantickému okruhu. Osu výkladu tvoří u nás ani v zahraničí neprozkoumaná problematika náboženských zdrojů, vývoje a celkové intence tohoto významného období evropských kulturních dějin. Autor vychází z textů raného Schellinga, Fichta, ale především z díla Fr. Schlegela, Hölderlina, Novalise a Schleiermachera, od nichž vzešly rozhodující podněty k utvoření romantické kultury. Výklad je doveden k romantickému (zejména Novalisovu) pojetí tzv. siderického člověka, básníka, který spoluurčuje, sjednocuje a vede společnost příkladem své osobnosti, vynikající lidskými charakteristikami jak v oblasti poznání, umění, filosofie, tak ve sféře morální a náboženské. K vlastní studii je připojena textová příloha, představující výbor z nejzávažnějších děl interpretovaných autorů. V převážné většině tu čtenář nalezne prvopřeklady těchto textů do češtiny.

Titul vyšiel aj v slovenčine: Kým nemáme tvár (2014).Držíte v rukou mistrovské dílo, jež mnozí kritici nazvali nejlepším románem o lásce, který byl napsán ve 20. století. C. S. Lewis, přední znalec mýtopoetického vyprávění, v něm uchopil klasický řecký mýtus o lásce mezi Psýché a Kupidem, aby jej zcela nově převyprávěl a tak jej přiblížil modernímu člověku. Mýtus Dokud nemáme tvář zachovává vše, co velké mýty obsahují. Navíc je skutečnou oslavou tebe-lásky, která se může zrodit z každé sebe-lásky.

Známý výrok z Dostojevského románu Idiot „Krása spasí svět“, který dal název této kolektivní monografii, otevřel otázku, na kterou se kolektiv autorů této knihy pokusil dát odpověď: „Jaká krása spasí svět?“Odborná monografie vznikla na základě vědeckých rozprav a kolokvia na Katolické teologické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Ke společné práci byli kromě akademických pracovníků fakulty přizváni též odborníci z Filosofického ústavu Akademie věd České republiky a Diecézního teologického institutu v Hradci Králové, respektive Pedagogické fakulty Univerzity Hradec Králové. Ze zahraničí to byli profesoři z italské Katolické univerzity v Brescia a Komunity v Bose, a dále slovinské Teologické fakulty Univerzity v Lublani.

Studie k fenomenologii Jana Patočky. Pohyb existence je soubor šesti esejů publikovaných při různých příležitostech a věnovaných nejrůznějším tématům, tvoří jakýsi most mezi Patočkovou filosofií a Barbarasovým vlastním fenomenologickým projektem. Mezi tato témata patří Patočkova filosofie pohybu, asubjektivní fenomenologie, negativní platonismus a další. Nastiňuje se zde konfrontace, která čtenáři umožňuje sledovat, jakým způsobem se formovala Barbarasova vlastní fenomenologie života, ale zároveň se také jedná o originální příspěvek k patočkovským studiím.

Svým originálním projektem asubjektivní fenomenologie se Patočka připojil k plejádě myslitelů, kteří usilovali rozšířit fenomenologii za meze dané její původní vazbou na transcendentální subjektivitu. Patřil k nim M. Heidegger, E. Fink, M. Merleau-Ponty nebo M. Henry – a v některých částech svého díla i samotný E. Husserl. V jedenácti kapitolách z pera českých i zahraničních odborníků chce monografie osvětlit nejdůležitější z těchto paralel mezi Patočkou a jeho předchůdci i současníky, a vyložit tak Patočkův požadavek asubjektivní fenomenologie v tomto širším kontextu.