Filozofia

Tělo a duše z hlediska fenomenologie afektivity. Jednota těla a duše je ve filosofii Edmunda Husserla analyzována jako dvojí vtělení subjektu, inkarnace v těle prožívaném zevnitř, Leib, a inkorporace v těle vnímatelném v objektivním prostoru, tak jako jiná tělesa, Körper. A toto dvojí vtělení subjektivity, její dvojí tělesnost, Leib-Körperlichkeit, zůstává v posledku nevyzpytatelné nejen pro fenomenologickou analýzu, statickou i genetickou (první část, věnovaná Husserlovi), ale i pro etickou genezi subjektivity, k níž směřuje Emmanuel Levinas (druhá část): je to původní fakticita, z níž vychází i současný koncept oikologické filosofie Hanse Rainera Seppa (třetí část), fakticita, kterou je třeba brát v potaz, jde-li o to, přiblížit se záhadě oduševnění, zázračného spojení těla a duše, které funguje ve vztahu subjektivity k sobě, k druhým a ke světu.

Významný český šlechtic a politik Lev Thun (1811-1888), pozdější dlouholetý rakouský ministr kultu a vyučování, udržoval s většími či menšími přestávkami přes dvacet let korespondenci s Alexisem de Tocqueville (1805-1859), největším francouzským politickým myslitelem 19. století. Námětem dopisů je nejen nástup demokracie v moderním světě, ale též tehdy tolik diskutovaná otázka reformy vězeňství, v níž se oba autoři významně angažovali, a v neposlední řadě i Thunova začínající politická kariéra. Nakladatelství Oikoymenh připravuje zrcadlové, česko-francouzské vydání korespondence obou autorů, společně s komentovaným zrcadlovým, česko-německým vydáním Thunova návrhu vězeňské reformy z roku 1836 a s úvodní studií, v níž autorky zasazují témata korespondence do dobového kontextu.

První část obsahuje soubor nejdůležitějších Fregeho článků, v nichž byl proveden „obrat k jazyku“ a položeny základy jak matematické logice, tak analytické filosofii. Ve druhé části je základní Fregeho pojednání o logickém založení aritmetiky, které velmi ovlivnilo matematiku i filosofii dvacátého století. Přeložil J. Fiala.

6. Logické zkoumání Edmunda Husserla představuje nejvýznamnější ze všech šesti zkoumání druhého svazku jeho „průlomového díla“. Právě toto zkoumání bylo nejvíce studováno další generací fenomenologů a mnohé z nich také silně ovlivnilo, jak přiznává M. Heidegger. Po položení obecných základů teorie intencionálního vztahu vědomí a jeho předmětu v 5. zkoumání, přechází nyní Husserl ke speciální problematice poznání a dospívá k převratně novému vymezení jak tradičních pojmů teorie poznání (smyslovost, rozum, apriori, adekvace aj.), tak i klíčových pojmů ontologických (bytí, předmět, realita, idealita, podstata aj.) Přeložil P. Urban.

Založení a podstata. Myšlení Maurice Merleau-Pontyho prošlo od jeho raných prací o vnímání složitým vývojem, vedoucím až k nezavršenému pokusu o vybudování ontologie smyslově vnímatelného. Předkládaný sborník, sestavený z větší části ze sekundárních textů předních merleau-pontyovských specialistů a doplněný ukázkami Merleau-Pontyho poznámek k přednáškám věnovaným pojmu založení, nabízí různé pohledy na problematiku vymezenou dvěma pojmy, které jsou pro pozdní Merleau-Pontyho myšlení určující: pojmy ideality a založení. Vzhledem k tomu, že právě uvažování o tematice spojené s těmito dvěma pojmy vedlo některé Merleau-Pontyho následovníky k vypracování vlastních fenomenologických projektů, lze tento svazek považovat nejen za průvodce pozdní Merleau-Pontyho filosofií, ale také za průhled do současné francouzské fenomenologie.

Klasické filosofické dílo z konce 17. století. Úvodem vyvrací Descartovu představu o vrozenosti idejí. Svým „ideismem“ zakládá mj. asociativní psychologii. Svou třetí částí vytváří novověkou sémantiku. V závěrečné čtvrté části formuluje stupně a meze poznání, včetně toho, jak poznávat „deisticky“ Boha. Dílo vyprovokovalo Leibnize k obšírné replice a Berkeleye k psychofyzickému paralelismu. Kniha patří mezi základní publikace novověkého myšlení. Autor je považován nejen za klasika tzv. empirismu, ale právemse řadí také mezi stěžejní autory moderního liberalismu.

Obraz proměny řeckého světa a myšlení mezi 12. a 5. stol. př. Kr., mezi zánikem mykénské palácové civilizace a vznikem klasické řecké polis. Vernant, Jean-Pierr (*1914) je jedním z nejoriginálnějších hellénistů poválečné Francie. Platí o něm v plné míře, co sám napsal o svém předchůdci a učiteli Louisi Gernetovi: že přispěl k obnově řeckých studií ve Francii. Ve svých pracích, věnovaných zejména starořeckému náboženskému myšlení, navázal na tradici francouzské historické psychologie a sociologie. Na půdě klasických studií tak vydobyl domovské právo oboru, který nazýval „historickou antropologií starého Řecka“. Počátky řeckého myšlení (1962) patří dnes již ke klasickým knihám. Vyšly nedlouho po rozluštění mykénského písma a načrtly smělý, plastický a přesvědčivý obraz proměny řeckého světa a řeckého myšlení mezi XII. a V. stoletím př. Kr. – mezi zánikem mykénské palácové civilizace a vznikem klasické řecké polis .Jako učitel působil Jean-Pierre Vernant naposledy na College de France, jehož je emeritním profesorem. Znám je nicméně i u nás, neboť několikrát navštívil Československo.

Sedmý svazek ediční řady Platónovy spisy.

25 krátkých myšlenkových dobrodružství. Pro řadu lidí je filozofie synonymem sousloví vznešená nuda, filozofie v podání Stephena Lawa je ale především uměním klást dobré otázky. Ostatně, každý z nás myslí filozicky, klade-li si otázky například jako: Jsou možné cesty časem?Mohly by stroje jednou začít přemýšlet?Existuje Bůh?S touto knihou prožijete pětadvacet intelektuálních dobrodružství, zamyšlení nad uvedenými tématy. Dialogická forma, názorné příklady i myšlenkové experimenty vás posunou o krok dál. Připravte se myslet bez záchranné sítě...

Spis má být transcendentálně-filosofickým komplementem filosofie přírody a tvořit s ní jednotný celek Schellingova filosofického systému. Zatímco filosofie přírody vychází z objektu a končí subjektem, u transcendentální filosofie je tomu naopak, t.j. ukazuje, jak z jistých základních duchovních činností inteligentní bytosti se pro ni ustavuje vědomí objektivního světa. Spis vrcholí analýzou uměleckého díla. Českému čtenáři se tento spis poprvé dostává do rukou v úplné podobě.

Dialogická figura odpovědnosti a její překročení. Sokratův požadavek osobní absolutní angažovanosti. Křesťanský akcent na lásku k Bohu. Věc „odpovědnost“ se odpoutala a opustila svou původní dialogickou figuru, a to jak v řecké, tak křesťanské tradici. Vláda zákona.Ontologické společenství: moderní chápání skutečnosti opustilo komunitu tvorstva. Vespolné bytí, vzájemná odkázanost, propojenost a souvislost je existenciální charakteristikou každého stvoření. Ekologie sama dává člověku porozumět světu jako domovu: svět jako drama společné existence, symbióza. Ovládavé „úspěchy“ technovědy jako problematická nadvláda.Výchovné uvádění do humánní podoby v běžném rodinném či školním životě. Osobní nezástupnost každého jedince na scéně světa. Lidské nitro jako ohnisko všech relací. Láska jako transcendence. Svoboda, která zakládá nikde nekončící lidskou odpovědnost. Ke každé kapitole jsou připojeny texty pro seminární interpretaci.

Kniha ukazuje fascinaci „platonskými knihami“, na jejichž četbu Augustin vzpomíná ve svých Vyznáních, i jeho postupný odklon od novoplatonských myšlenek pod vlivem křesťanství. Tento pohyb je představen na třech tématech nestejné šíře: na Augustinově pojetí moudrosti (studie Sapientiae amor), na jeho představě o vztahu duše a těla (studie Duše a tělo v Augustinových raných dílech) a konečně na jeho úvahách o paměti a fantazii (studie Fantazie a paměť v Augustinově korespondenci s Nebridiem, k níž je připojen český překlad dopisů 6 a 7).

Metafyzika A je úvodní knihou souboru Aristotelových spisů věnovaných otázkám první filosofie. Aristotelés zde definuje filosofii jako vědu o prvních počátcích a příčinách. Na pozadí své vlastní nauky o příčinách podává přehled názorů svých předchůdců od Thaléta přes pythagorejce až po Platóna a podrobuje je kritice.

Texty k dějinám starověké Levanty. Sv. 6: Šestý svazek řady Starověké písemnictví Levanty představuje čtenáři historický vývoj Levanty, a to prostřednictvím syntézy písemných pramenů a hmotné kultury. Ve své úvodní části předkládá kulturně-historický vhled do prostoru starověké Levanty, a to nejen prostřednictvím písemných pramenů, ale i skrze archeologickou výpověď. Všechny klíčové historické mezníky i zásadní společenské a kulturní fenomény jsou doplněny odkazy na konkrétní texty publikované v předchozích svazcích, a vytváří tak jakési vademecum dějin Levanty.

Vášeň a trpělivost v setkání víry s nevírou. Kniha o vztahu víry a nevíry tváří v tvář aktuálním problémům našeho světa vznikla z podnětu významného amerického nakladatelství Doubleday. Podle amerických recenzentů jde o dílo jednoho z nejoriginálnějších náboženských myslitelů naší doby, pokračujícího v tradici G. K. Chestertona, C. S. Lewise, Henriho Nouwena a Thomase Mertona… Nabízí tvořivý a nevšední pohled na vztah náboženství, víry a spirituality ke kultuře a dnešní společnosti.

Nakladatelství Oikoymenh, které od roku 2007 zpřístupňuje Schmittova díla v češtině, nyní přináší k jeho myšlenkám a textům první souvislý komentář. Jean-François Kervégan (* 1950), profesor pařížské Sorbonny a specialista na Schmittovo a Hegelovo politicko-právní myšlení, učinil ve své knize z roku 2011, nazvané Co s Carlem Schmittem?, zkompromitovanost či „rizikovost“ Schmittových úvah hlavním tématem. Schmittovo nacistické angažmá se přitom nesnaží sebeméně omlouvat, nepovažuje je za pouhý rys osobní slabosti, ale za podstatnou a trvalou souvislost Schmittova díla, a odmítá také tvrdit, že schopnost provokovat je sama o sobě předností.

Studie Stát a náboženství v Hegelově filosofii má za cíl představit, jaké odpovědi na tyto otázky lze hledat ve filosofii G. W. F. Hegela. Politická filosofie tohoto německého myslitele se v českém prostředí stále ještě netěší příliš dobré pověsti, v neposlední řadě také pod vlivem známé kritiky „nepřátel otevřené společnosti“ Karla Poppera. Hegel je v obecném povědomí chápán jako představitel etatismu a jako jeden z ideových původců totalitního státu.

Klasické dílo novověké filosofie vychází v novém překladu s paralelním latinským textem a poznámkami, obsahujícími mimo jiné hlavní odchylky francouzského autorizovaného překladu od původní latinské verze. Přeložili P. Glombíček a T. Marvan. V roce 1641 vycházejí Meditace o první filosofii (česky 1970, 2001), kde se Descartes poprvé soustředil čistě na metafyzická témata. Knihu doprovodilo několik sad námitek významných dobových myslitelů a úspěšná kniha se brzo dočkala řady různých vydání.

V úvodu tohoto dialogu se setkáváme s Hippokratem, který žádá Sókrata, aby se za něj přimluvil u Prótágora. Hippokratés se chce u tohoto slavného sofisty učit. Hippokratés totiž ví, že sofista umí udělat člověka dovedným řečníkem. Slyší od Sókrata výstražná slova, jak je nebezpečné kupovat od sofistů nauky, o kterých není jisto, zda-li budou prospěšné či škodlivé. Nato přichází Sókratés s Hippokratem za Protágorou, kde hlavním tématem dialogu je, zda-li jde učit zdatnosti

Výbor ze Sartrových kratších textů obsahuje kritiku pojetí ”já” ve filosofii vědomí (Transcendence ega, 1936), dále kritiku psychologických a konkrétněji psychoanalytických představ o emocích, jež ústí do vlastní, fenomenologické analýzy emocionálního chování (Nástin teorie emocí, 1938), a na závěr přednášku o Sebevědomí a sebepoznání (1948). Pojítkem všech tří textů je Sartrova představa o vědomí, jež je samo sobě plně přístupné (”průhledné”) a nemůže si před sebou nic zastírat. V tomto smyslu je lidská existence existencí plně vědomou.

Čtyři roky po vydání Jungovy Červené knihy vydalo nakladatelství Norton obsáhlý ilustrovaný komentář k Jungově životopisu na pozadí jeho četby. Kniha vychází z unikátních dosud nezveřejněných Jungových rukopisů a z faksimile knih z Jungovy knihovny, které zakladatele hlubinné psychologie provázely po celý jeho tvůrčí život a které mu byly inspirací při promýšlení psychologických a filozofických koncepcí.Znovu se setkáme s ukázkami z tzv. Černých knih a z Červené knihy, s knihami, které Junga vedly ke studiu nevědomí, s texty gnostickými a alchymickými i s klasickými rukopisy orientální moudrosti.

historie a perspektivy. Kniha tří pedagogů Teologické fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích a několika externistů se zabývá tématem v odborné literatuře dnes velmi vzácným, nicméně závažným, jehož aktuálnost se již rýsuje zejména na pozadí současného diskursu „filosofie mysli“. Je to téma duše, které je v této knize zasazeno do historického rámce vývoje a perspektiv tomistické psychologie, jež byla vědou o duševním životě člověka a filosofií jeho metafyzické podstaty.Čtenář se tu setká s problematikou duševního života člověka, vystupující také v dnes stále aktuální filosofické rovině, jako je vztah empirické a filosofické psychologie, problém vztahu duše a těla, svobodné vůle a další. V historickém rámci tohoto díla, které přináší obraz světového vývoje tomistické psychologie od konce 19. století do současnosti, je těžištěm vývoj české tomistické psychologie.Filosofický obsah knihy pak tvoří pojetí duše v díle sv. Tomáše Akvinského, z něhož se tomistická psychologie vyvinula, a také jsou naznačeny perspektivy vývoje této psychologie. V části historické čtenáře jistě zaujmou pozoruhodné osudy vyspělé české tomistické psychologie, zakotvené v minulém století zejména v činnosti olomouckých dominikánů, jejíž vývoj je zde zmapován rovněž od konce 19. století až do současnosti, a to v jejích, dnes již téměř zapomenutých představitelích.

Studie si klade za cíl systematicky poznat lidskou bytost a její základní struktury z ryze filosofických hledisek. Zdá se, že základní lidskou zvláštností je jakási "podvojná" povaha člověka, kterému připisujeme jednak charakteristiky tělesného rázu, a jednak charakteristiky, které bychom nazvali "duševními", "mentálními" nebo někdy i "duchovními". Jak vysvětlit tento podvojný charakter lidské osoby?Publikace zkoumá nejen problém vztahu duše a těla, nýbrž i řadu jiných, souvisejících otázek: problém smyslového a rozumového poznání, smyslového a duchového rázu lidské afektivity, otázku po místu člověka v univerzu apod.

Knihu tvoří deset kapitol. První čtyři texty zahrnují heideggerovské souborné tázání po smyslu, v našem případě historie (čas, prostor, kultura, dialog). Následující dva prodlévají u faktografického jsoucna dějin (antisemitismus, husitská tradice). Závěrečná čtveřice formuluje metateoretické otázky, jako jsou historická sémantika, modelování, historická psychologie, historická etika. Z tohoto desatera byly čtyři etudy již publikovány.

Sv. 11: Studie z roku 1946 pochází ze sbírky textů vydané autorem v roce 1950 pod názvem Holzwege. Studie promýšlí jeden z nejstarších filosofických výroků, podává jeho výklad a zdůvodňuje jeho svérázný překlad. Autor se snaží ukázat, jaký význam má promýšlení Anaximandrova výroku pro porozumění rozdílu mezi celkem jsoucího a bytím. Osvětlení tohoto rozdílu pak má přispět k odstranění zapomenutosti na bytí a zásadním způsobem pomoci překonat zmatek, v němž se nachází dnešní člověk, posedlý světovládou a bezmezným ovládnutím přírody.

Politické myšlení raného křesťanství a středověku. V první části druhého svazku dějin politického myšlení je podán systematický a kritický výklad politického myšlení od počátků až po vrcholný středověk. Velká pozornost je věnována ranému křesťanství, Augustinovi, byzantskému, arabskému a židovskému politickému myšlení, počátkům českého politického myšlení, zápasu mezi mocí světskou a duchovní v letech 1050 až 1200 a Tomáši Akvinskému.

Kolektivní monografie k Platónovu dialogu Hippias Větší se zaměřuje především na problém krásy a idejí.

Metafyzika se po dlouhodobém kritickém odmítání opět dostává do popředí zájmu. Do této situace na rozcestí podává Schmidingerova kniha pomocnou ruku především tím, že se poctivě vyrovnává s dosavadní kritikou metafyziky, aby pak odpovědně naznačila její další možnosti, včetně jejich kulturního a civilizačního dopadu. Předností knížky je nové skloubení historického a systémového výkladu, jakož i pečlivé uvádění do základních filosofických pojmů. Úvodní studii napsal K. Floss.

Suverénní moc a pouhý život. V návaznosti na Foucaultův pojem „biopolitiky“ se Agamben snaží předvést, že svrchovaná politická moc je v západní myšlenkové tradici již od Aristotela chápána jako „moc nad životem“. S využitím analýz C. Schmitta a výsledků antropologického bádání Agamben definuje svatého člověka jako bytost, již lze zabít, ale nikoli obětovat. Tento paradox podle Agambena vymezuje postavení moderního jedince v systému, který ovládá kolektivní „holý život“ všech.

Dílo J. S. Milla, který bývá považován za nejvýznamnějšího anglického filosofa a společenského myslitele 19. století. Přeložil Karel Šprunk, úvodní studie a komentáře Stanislav Sousedík. Pod vlivem svého otce si již v raném mládí osvojil širokou znalost filosofie, historie a jazyků, záhy se začal angažovat ve veřejném životě. Ve svém nevelkém dílku z roku 1861, jehož první český překlad předkládáme v tomto svazku, navazuje zvláště na myšlenky Jeremyho Benthama a podává zde obhajobu utilitaristické teze, podle níž je třeba vždy usilovat o maximalizaci potěšení pro všechny rozumové bytosti. Millův Utilitarismus je považován za klasickou formulaci jednoho etického směru, jehož vliv je dodnes patrný v dnešních ekonomických teoriích, které se jej výslovně dovolávají či jeho pojetí mlčky předpokládají. Utilitarismus, od počátku vnímaný jako kontroverzní, se řadí mezi základní díla evropské filosofie a jeho studium je dodnes aktuální, nejen pro jeho historickou hodnotu.

Nejvýznamnější kniha kanadského představitele soudobé hermeneutiky, která shrnuje vývoj metody porozumění od pozdní antiky až po dnešní diskusi o problematice interpretace a mezikulturního dorozumění. Zvláštní pozornost věnuje hermeneutice Heideggerově a Gadamerově.

Sv. 10: Jedná se o první verzi úvodu do kritiky soudnosti z r. 1790, která nikdy za Kantova života nevyšla. Autor se v ní opírá o analýzu soudnosti a odhaluje její specifické apriorní normativity, jež identifikuje v principu účelnosti. První verze úvodu na rozdíl od verze napsané pro druhé vydání třetí kritiky v r. 1793 navíc tematizuje specificky filosofickou problematiku, totiž problém filosofie jako systému.

Eseje o literatuře, hudbě, filosofii. Druhý svazek esejů I. Bachmannové představuje jádro jejího kritického díla. Tvoří ho úvahy zaměřené na literaturu, na filosofii a na hudbu, tedy obory, jimž věnovala specifický zájem a v nichž mohla rozvinout své mimořádné schopnosti snoubící pronikavý intelekt s krajní citlivostí. Literatura byla jejím celoživotním údělem a měla rovněž potřebu ji pro sebe poetologicky reflektovat, filosofii vystudovala (studia zakončila rigorózní prací, jež je kritickým rozborem existenciální filosofie Martina Heideggera) a hudbou, jíž se původně chtěla věnovat, se zabývala již od mládí (a také mj. napsala několik libret, kdy spolupracovala se skladatelem Hansem Wernerem Heinzem). Literatuře je věnováno nejvíce prostoru – zprvu se v rozhlasových esejích obracela k představitelům evropské moderny Robertu Musilovi, Marcelu Proustovi a Franzi Kafkovi, později se v recenzích či vzpomínkách přenesl její zájem na současníky (Sylvia Plathová, Thomas Bernhard, Witold Gombrowicz, Giuseppe Ungaretti). Vyvrcholením literárněkritické reflexe jsou Frankfurtské přednášky – pět přednášek o literatuře, které pronesla v semestru 1959/1960 na univerzitě ve Frankfurtu. Z filosofické oblasti jsou velice podnětné její eseje o Ludwigu Wittgensteinovi a Simone Weilové, oblast hudby zastupují mj. úvahy Hudba a básnictví, poznámky o vzniku libret, oslava hudby (poetický text Podivuhodná hudba) i lidského hlasu (Pocta Marii Callas).

Úvod do současné fenomenologie ve Francii. Kniha je líčením příběhu fenomenologických diferencí týkajících se povahy jevů. A to, jak již název naznačuje, především v rámci nové francouzské fenomenologie. Autor detailně analyzuje fenomenologické koncepce Maurice Merleau-Pontyho, Michela Henryho, Emmanuela Lévinase, Marca Richira a Jean-Luca Mariona. Doplňkem knihy je, již dříve vydaná, antologie textů současné francouzské fenomenologie "Co je fenomén?" (Pavel Mervart, 2010).

Latinsko-česky. První český překlad významného díla politické filosofie v zrcadlovém česko-latinském vydání. Cicero se v tomto dialogu inspirovaném Platónovou Politeiou zabývá vztahem politické teorie a praxe. V prvních dvou knihách podává výklad smíšeného zřízení, ve druhých dvou se zabývá významem spravedlnosti pro stát v poslední, šesté knize nás seznamuje se Scipionovým snem. Přeložil J. Janoušek, poznámkami opatřili A. Havlíček a H. Dohnálková.

Cílem této knihy je postihnout vznik, formování a vývojové proměny teorií rozumění a hermeneutických koncepcí v rámci dějin novodobé filosofie. První část publikace je dějinným úvodem do problematiky, který sleduje vývoj hermeneutiky ve smyslu teorie (respektive umění) interpretace a výkladu textů a přivádí čtenáře až ke vznikání a formování moderní hermeneutiky v 18. století.V tomto momentě navazuje druhá část, která je pojata jako seznámení se základními tématy, která moderní filosofickou hermeneutiku charakterizují. Zaměřuje se tedy především na rozumění a vývoj jeho pojetí v různých hermeneutických koncepcích.Samostatná pozornost je dále věnována specifickým pojmům, se kterými se v hermeneutickém rozumění setkáváme: hermeneutický kruh, horizont, předporozumění, časový odstup, interpretace textu, autor, jazyk a řeč. Třetí část pokračuje ve zkoumání problémů filosofické hermeneutiky ve vztahu k umění, moderní teologii a právu.Čtvrtá část pak představuje jednotlivé myslitele a jejich koncepce, a to od osvícenství, kdy se začal formovat projekt tzv. univerzální hermeneutiky, až do konce 20. století. Z pojednávaných osobností je věnována největší pozornost nejvýznamnějšímu představiteli filosofické hermeneutiky H.-G. Gadamerovi.Kniha je určena nejen studentům filosofie, ale také všem, kdo se ve svém oboru dotýkají otázek porozumění, interpretace a výkladu: historikům, teoretikům umění, literárním a filmovým vědcům, teologům, religionistům, filologům, právníkům a dalším.

Další svazek stěžejního díla Klementa Alexandrijského (2.–3. stol. po Kr.), které je první rozsáhlou konfrontací křesťanského myšlení s řeckou filosofií a pokusem rozvrhnout možnosti filosofie křesťan­ské. Čtvrtá kniha navazuje na výklad o víře jako základu správného jednání. Na příkladu křesťanského mučedníka představuje ideál do­konalého člověka, jehož ochota vzdát se vnějších dober není výra­zem nenávisti ke světu, ale svědectvím lásky k Bohu. Řecko-české vydání, překlad V. Černušková, úvod a poznámky M. Šedina.

Josef Mlejnek (nar. 3. 12. 1946 v Žatci), básník, literární a divadelní kritik, překladatel polské a francouzské literatury. Maturoval v roce 1964 na SVVŠ v Karlových Varech, poté studoval na filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně (tehdy UJEP). Studium oboru filozofie–čeština ukončil státní zkouškou v roce 1970. V následujícím dvacetiletí pracoval jako kulturní referent, knihovník, ošetřovatel skotu, pomocný dělník v chladírnách, topič. Redigoval samizdatové časopisy Střední Evropa a Komunikace. V roce 1985 podepsal Chartu 77. Po listopadu 1989 pracoval jako redaktor v Institutu pro středoevropskou kulturu a politiku, který vydával revue Střední Evropa. Významnou měrou se v letech 1990–1993 podílel na vydávání časopisu Souvislosti. V letech 1996–1998 byl redaktorem kulturní rubriky Lidových novin, v letech 1998–2003 pracoval v Mf Dnes. V letech 2004–2006 svobodné povolání, od roku 2006 v předčasném důchodu. V současnosti žije v Lípě u Havlíčkova Brodu. Kritiky, překlady, poezii publikuje průběžně v Revue politika, Proglasu, Mf Dnes, 51 PRO, Týdeníku Rozhlas, Divadelních novinách, A2 a dalších.

Monografie věnovaná vztahu lidské svobody a Boží milosti v Augustinově myšlení od raných filosofických dialogů přes vrcholná díla až po spor s pelagiány sleduje postupnou krystalizaci jedné z nejkontroverznějších, zároveň však i nejvlivnějších nauk v dějinách západního křesťanství. Kniha může ze zvolené perspektivy posloužit i jako úvod do Augustinova myšlení v celé jeho znepokojivé ambivalenci.

Sborník příspěvků z platónského symposia. Sborník textů z 3. českého platónského symposia, konaného v Praze ve dnech 25.–26. 10. 2002.