Filozofia

Úvod do filozofickej teológie; Prvý diel. Systematické objasnenie základných otázok o Božom jestvovaní, ktoré sú obsahom tradičnej filozofickej teológie, je v súčasnosti veľmi náročná a komplexná záležitosť. Nedostatočná rozpracovanosť týchto otázok by mohla vyvolať dojem, že teisti nemajú rozumné zdôvodnenie svojej viery v Boha, a tak sa môže na jednej strane vytvoriť priestor pre rôzne ateistické a agnostické postoje a na druhej strane sa teológom môže zdať, že tradičná filozofia, postavená na bežnej ľudskej skúsenosti a logickom uvažovaní, im nemá čo povedať. Tento úvod do filozofickej teológie má za cieľ pomôcť čitateľovi urobiť prvé kroky v kritickom uvažovaní o Bohu.

Quentin Smith proti Williamovi Craigovi. Otázka, či je viera v Boha rozumne zdôvodnená (alebo aspoň zdôvodniteľná), priťahuje pozornosť každého inteligentného človeka, ktorý si uvedomuje hodnotu svojho života a chce mu dať nejaký zmysel. Na Slovensku neexistuje systematické rozpracovanie jednotlivých dôvodov, v ktorých by sa jasne ukázalo, či je rozumné, a predovšetkým konkrétne prečo je rozumné prijať tézu, že Boh je.V slovenskej literatúre ide skôr o niektoré (analogické) paralely medzi výsledkami alebo metódami vied a náboženstvom s cieľom ukázať rozumnosť náboženstva. Cieľom tejto monografie je priblížiť jednu oblasť, kde možno nájsť celkom konkrétne poukázania na to, ako mohol Boh stvoriť svet z ničoho. Kozmológia posledných desaťročí spolu s niektorými súčasnými filozofickými postojmi v metafyzike poskytuje silný argument, prečo je rozumné myslieť, že kdesi na začiatku vesmíru bol Boh stvoriteľ.Napriek tomu, že ide o pomerne náročné hľadanie rigoróznejšieho vysvetlenia vzniku vesmíru, než sme bežne zvyknutí (ide o prírodovedecky a filozoficky náročnejšiu štúdiu), odmenou je čitateľovo hlbšie uchopenie toho, ako možno chápať stvorenie vesmíru v kontexte súčasnej kozmológie a filozofie. Veriaci človek si zvyčajne ani neuvedomuje, s koľkými vedecko-filozofickými („prirodzenými“) ťažkosťami je jeho („nadprirodzená“) viera vo stvorenie sveta spojená.

Šestý svazek Miscellanea jesuitica se shrnujícím označením Slyšet slovo – kázeň ducha obsahuje příspěvky: V části historické text Lamberta Klinkeho, Arcibiskup Eduard Profittlich SJ (1890–1942) a katolická církev v Estonsku 1930–1942, pojednává o mučedníkovi gulagu: rodákovi ze severního Vestfálska, estonském arcibiskupovi v Tallinnu. Část filosofickou představuje text innsbruckého Otto Mucka, Pohled na pojmy, hraničící s teologickými otázkami. Jde o analýzu pojmu substance vzhledem k pojmu osoba. Část spirituální tvoří nejdříve téma Božského Srdce Páně. Jde o dějiny a růst podoby této zbožnosti a její teologické zakotvení. Příspěvek Tomáš Špidlík a Česká provincie Tovaryšstva Ježíšova hodnotí kardinálovu osobnost vzhledem k jezuitům. Aktualitu zahrnuje text O podávání na ruku a pokleknutí při přijímání. Soubor ukončuje klasik duchovního života Karl Rahner ve studii o dnešním knězi a také o souvislostech mezi knězem a básníkem.

Kosmologická perspektiva ruských myslitelů 19. a 20. století. Nová kniha z pera otce biskupa Ladislava Hučka chce seznámit čtenáře s bohatstvím myšlení významných ruských autorů 19. a první poloviny 20. století: Vladimír Solovjev, Pavel Alexandrovič Florenskij, Sergej Nikolajevič Bulgakov,Nikolaj Alexandrovič Berďajev. Tito autoři ve svých dílech reagují na hlubokou obnovu víry ruských křesťanů té doby a snaží se k tomuto fenoménu podat náležité odpovědi. Jde rovněž o epochu kulturních a hospodářských styků mezi Východem a Západem. Z pestré škály bohatství myšlenek těchto osobností autor vybral část týkající se kosmologického aspektu a jeho vlivu na víru jednotlivců.

Autor dúfa, že tieto úvahy pomôžu tým, ktorým veľké utrpenie na tomto svete bráni veriť v Boha. Ale aj veriacim, ktorých sa zmocňuje neistota, keď rozmýšľajú, čítajú o trpení alebo vidia jeho bezmocné obete v televízii či vo vlastnom živote.

Quaestiones Disputatae De potentia představují mimořádné metafyzické dílo v rámci Tomášova myslitelského vývoje. Obsahují klíčové formulace, bez jejichž soustavného promýšlení a domýšlení nepronikneme nejen do Tomášovy syntézy, ale nedokážeme ani sami rozvíjet křesťanské pojetí stvoření a evoluce světa v současných podmínkách. Dílo vznikalo v Římě v letech 1265–1266, a badatelé se dokonce domnívají, že jde o jakési průzkumné texty před závěrečnou redakcí první části Sumy teologie, především otázek 75–89. Druhý díl překladu QD De potentia přináší otázky 3 a 4, které se zabývají problematikou stvoření.

Proměny vztahu člověka k posvátnému. Kniha reflektuje postavení fenoménu „náboženství“ v průběhu lidských dějin z filozofického a religionistického hlediska. Zamýšlí se nad postupným vývojem vztahu člověka k božství ve starověku, středověku, novověku i postmoderně. Autor mapuje antropologické konstanty tohoto vztahu, vyjádřené v psaném slově, architektuře, umění i v rituálních projevech. Ve svém výkladu vychází z křesťanských pozic, které jsou mu vlastní a snaží se odpovědět na základní otázku: může člověk přijmout křesťanské poselství, aniž by se musel vydělit z moderní společnosti?

Filosof, Kardinál a světec Robert Bellarmin patří nejen k významným církevním spisovatelům, ale také k církevním historikům. Známé jsou jeho polemiky s reformačními teology. Spis O vystupování mysli k Bohu překvapí čtenáře Bellarminovými značnými přírodovědnými vědomostmi.

V českém překladu texty Augustina, Dionýsia Pseudoareopagity, Tomáše Akvinského, Viléma Ockhama a spis O čtveru proktikladů neznámého autora přibližují čtenáři způsob, jakým představitelé středověké filozofie přistupovali nejen k logicko-ontologické problematice, ale i k otázkám etiky a teorie společnosti. Výbor je doplněn několika úvodními studiemi, stručným poznámkovým aparátem a studií o Vilému Ockhamovi.

Komentář k Boethiovu spisu „De Trinitate“, Q.5-6. Komentář svátého Tomáše Akvinského k Boethiovu spisu De Trinitate se zabývá epistemologickými otázkami. Nejprve je to problematika teologického poznání a dále teorie a metodologie vědy. V této knize najde čtenář překlad posledních dvou kvestií (tj. 5. a 6.) Tomášova komentáře, kde se pojednává o rozdělení a metodách spekulativní vědy. Podle převládajícího antického a středověkého chápání se jedná o přírodní vědu (dnes bychom spíše řekli přírodní filosofii), matematiku a božskou vědu (neboli metafyziku).Tento komentář patří spíše k Tomášovým raným dílům. Představuje však jeden z nej důležitějších spisů anticko-středověké tradice věnující se teorii poznání a teorii vědy, která byla zahájena spisy jako Platónova Ústava a Theai-tétos nebo Aristotelovy Druhé analytiky. Je to tradice ideálu jistého intuitivního a deduktivního poznání prostřednictvím příčin. V následujících staletích po Tomášovi se toto pojetí vědy dostalo do krize především s nástupem nominalismu a empirismu, což vedlo k tomu, že pojem vědy dostal podstatně odlišnou tvář.Toto vydání předkládá čtenáři latinský i český text opatřený poznámkovým aparátem a úvodní studií, která zasazuje Tomášovu teorii vědy do systematického rámce jeho filosofie i do historického kontextu vývoje pojmu vědy.

Výklad celkové intence Wittgensteinovy první a vlastně jediné knihy, známé pod názvem Tractatus logico-philosophicus, vedla autora ke snaze postupovat po linii, kterou sám Wittgenstein doporučil nakladateli Fickerovi, když se mu snažil přiblížit, proč by mu měla být blízká odborná kniha z oblasti, v níž byl Ficker naprostým laikem v potaz, jde-li o to, přiblížit se záhadě oduševnění, zázračného spojení těla a duše, které funguje ve vztahu subjektivity k sobě, k druhým a ke světu.

První dílo francouzské filosofky, teoložky a odborářky představuje sborník zdánlivě neuspořádaných úvah, myšlenek a aforismů, které však tvoří promyšlený celek, tematicky rozdělený do 39 oddílů, jejichž základními stavebními kameny jsou zlo, láska, prázdnota, oproštění, vůle, Bůh, ateismus, krása, spravedlnost, smysl života. Formulace se vyznačují přímostí, provázaností, až obsesivní "wittgensteinovskou" metodou, jíž jednotlivá temata zkoumá z ruzných stran. Vybízejí k meditaci. Ve své intimnosti naznačují specifický vývoj, kterým tato autorka židovského původu prošla (od mládí v buržoazním prostředí po práci v továrně a na statku, od marxismu přes příklon k anarchismu až po výrazný obrat ke křesťanství, ale i k hinduismu a dalším věroukám). Její zásadně nedogmatická, otevřená mysl v tomto díle osciluje kolem zásadní otázky spásy: jak uniknout tomu, co nás táhne dolů? Jak prohlásil filosof Gustave Thibon, jemuž Simone Weilová před odjezdem do Anglie, kde roku 1943 zemřela, předala rukopisné poznámky, z nichž poté připravil k prvnímu vydání (1947) dílo s názvem Tíže a milost tak, jak je známe, nejde v této knize "o filosofii, nýbrž o život". Především pak o úvod do díla velké myslitelky 20. století.

Noblesní belgický filosof (1878 - 1944) se pokoušel o syntézu tomistické filosofie a některých rysů filosofie Immanuela Kanta. Třebaže byla filosofická škola marechalismu v českém jezuitském prostředí výrazně zastoupená, tento výbor představuje první českou prezentaci. Za podklad posloužily přednášky Maréchalova žáka E. Wingendorfa.

Hlavním tématem této disertační práce je filozofická a teologická reflexe imaginace v myšlení Owena Barfielda a Clive Staplese Lewise – dvou britských myslitelů a spisovatelů působících ve 20. století. Nejprve je zaměřena pozornost na pojetí C. S. Lewise, které později slouží jako pojmový a výkladový rámec pro detailní průzkum pojetí imaginace u Barfielda. Lewisův přístup je sledován v širších souvislostech jeho teologie náboženství a jeho epistemologických závěrů. Lewisovo pojetí imaginace je od počátku výkladu zasazeno do základního rámce jeho života i intelektuální tvorby, kterým je napětí mezi „racionální“ a „imaginativní“ složkou osobnosti, resp. mezi subjektem a objektem.

Vybrané otázky z antropologie. V tomto prvním díle "antropologie" - s předmluvou francouzského teologa O. Clémenta - z týmové edice (druhý díl vyšel v Refugiu jako Vybrané kapitoly z antropologie od prof. Michelliny Tenace) přednášejících římského Centra Aletti, autor citlivým slovníkem umělce spojuje tématické okruhy patristické tradice s novými přístupy teologie.

Esej Tomáše Machuly neřeší primárně problém věčnosti světa, ale na tomto příkladě ukazuje způsob myšlení a argumentace sv. Tomáše, zařazuje ho do kontextu předcházejících i následných myšlenkových směrů a ukazuje na moderní perspektivy řešení této otázky. Esej je doplněna překladem Tomášova dílka De aeternitate mundi.

Svazek 6.. Autor, lektor filosofie u dominikánů, předkládá systematické zpracování filosofie, vycházející z klasického realismu, rozvíjené v konfrontaci s novověkým myšlením. Vychází přitom z důkladného prověření základů poznání. Celý cyklus směřuje k antropologii.

Svazek 5.. Autor, lektor filosofie u dominikánů, předkládá systematické zpracování filosofie, vycházející z klasického realismu, rozvíjené v konfrontaci s novověkým myšlením. Vychází přitom z důkladného prověření základů poznání. Celý cyklus směřuje k antropologii.

Svazek 3.. Autor, lektor filosofie u dominikánů, předkládá systematické zpracování filosofie, vycházející z klasického realismu, rozvíjené v konfrontaci s novověkým myšlením. Vychází přitom z důkladného prověření základů poznání. Celý cyklus směřuje k antropologii.

Stručne, jasne a prakticky. Predložený text objasňuje základné pravidlá racionálneho postupovania vo filozofickom skúmaní a prezentovaní výsledkov filozofickej práce. Môže pomôcť aj všeobecne pri prehĺbení zručností pre intelektuálnu prácu a rozvíjaní vlastnej kultúry kritického myslenia. Paradoxne v kontexte filozofie (a iných príbuzných disciplín), kde všetko stojí na rozumnom vyjadrovaní a zdôvodňovaní, sa môže zdať, akoby neexistovali jasné pravidlá skúmania a postupovania.Filozofická metodológia upriamuje pozornosť na vnútorné pravidlá racionálneho myslenia, keď aktívne analyzujeme, argumentujeme a kriticky prehodnocujeme dané problémy. Technika je už vpísaná v týchto aktivitách a cieľom tejto publikácie je čo najlepšie rozpracovať proces odvíjania myšlienok a poukázať na možné chyby. Úsilie o osvojenie si týchto pravidiel nemá prehlušiť základný postoj „lásky k múdrosti“, skôr naopak. Je to práve láska, ktorá má pohýnať k dôslednému a vytrvalému uplatňovaniu metodologických pravidiel s cieľom lepšie komunikovať, efektívnejšie uvažovať, plodnejšie pracovať, osobne dozrievať a v konečnom dôsledku celkovo ľudsky rásť.Ľuboš Rojka vyučuje systematickú filozofiu na Filozofickej fakulte Gregorovej univerzity v Ríme a na Trnavskej univerzite v Trnave. Prvé dva stupne vysokoškolského vzdelania získal na Slovenskej technickej univerzite v Bratislave (1989), Gregorovej univerzite (1995, 1998), tretí na Boston College, Newton, Mass., USA (2005) a habilitoval sa na Trnavskej univerzite v Trnave (2011). Odborne sa zameriava na metafyziku, filozofiu mysle a filozofiu náboženstva.

O Gredtových Základech aristotelsko-tomistické filosofie lze říci, že jsou vyváženým shrnutím nejvýznamnějších výsledků, jichž dosáhla obnovená, „třetí“ scholastika v 19. století. Po té stránce se jedná o dílo standardní, jak se všeobecně uznává, ačkoliv reprezentuje pouze jeden z jejích směrů, tzv. tradiční tomismus.Tato varianta třetí scholastiky je díky své staleté tradici po systematické stránce nejlépe propracována a terminologicky přesně vyjádřena, a tak představuje nejdůslednější podobu myšlenkové alternativy k novověké, subjektivismem poznamenané filosofické tradici.Tento typ scholastiky je po určité stránce plodem své doby a pro budoucnost je významný jen jako zárodek nových myšlenek ve shodě základních principů. Čtenář si v Gredtových „Základech“ povšimne mnohého, co je podmíněno zejména přírodovědeckými názory doby, kdy dílo vzniklo; protože ho však vydáváme jako historický dokument, ponechali jsme tato místa většinou bez komentáře. Překlad Gredtova díla je míněn též jako pokus o ustálení z největší části již užívané české scholastické terminologie. Vyšlo v dubnu 2009 v řadě Filosofie.

Jean - Paul Sartre patří k myslitelum, kteří silně ovlivnili poválečnou francouzskou filosofii a kulturu. Bití a nicota, které vyšlo poprvé již v roce 1943, patří k základním spisum existencialistické filosofie. Sartre vedle speciálních filosofických analýz podáva velmi originální interpretace základních lidských chováni (neúpřímnost, stud, předstíraní aj.).

Německý filosof P. L. Landsberg (1901–1944), žák a pokračovatel Maxe Schelera a profesor na univerzitě v Bonnu, byl jedním z prvních, kdo rozpoznal zrůdnost nacismu a začal proti němu také bojovat. Celým životem vydával svědectví svému křesťanskému přesvědčení o pravdivosti své filosofie.Hned v roce 1933 musel opustit Německo, v roce 1936 Španělsko a v roce 1940 okupovanou část Francie. Od roku 1942 žil v ilegalitě, 1943 byl zatčen gestapem a roku 1944 zemřel v koncentračním táboře Oranienburgu. Na pevném základě filozofie svobodné lidské osoby dokázal i v tak nebezpečných podmínkách rozvíjet úvahy o odpovědném jednání, a jak se prostor pro toto jednání neúprosně zužoval, soustřeďoval se na stále hlubší a naléhavější úvahy o smrti.Ta pro něho neznamená konec či zničení člověka, nýbrž nezbytné završení života, které se může stát korunou jeho svobody. Ze spojení smrti a svobody vychází také jeho analýza mravního problému sebevraždy. Ač ji zprvu pro sebe neodmítal, nakonec se této možnosti vzdal a postavil se smrti docela jinak. Zkušenost života tváří v tvář smrti dala jeho myšlenkám zvláštní hloubku a trvalou platnost.

Zamyšlení nad povahou filosofického myšlení z pera známého historika filosofie.Z dějin filosofie můžeme vyčíst určitý filosoficky relevantní smysl, který spočívá v povaze samotného filosofického poznávání. Takový je zhruba názor autora, jenž zkoumá nejdůležitější témata a pojmy středověkého, karteziánského a moderního (kantovského) myšlení jako řadu konkrétních myšlenkových „experimentů“. Každý z nich představuje pokus o metodické uchopení filosofického poznání, všechny však tvoří „filosofickou zkušenost“, která je pozoruhodně jednotná. Nikoli nějaká konkrétní filosofie, nýbrž filosofie jako taková si v jednotě svého meta-fyzického směřování zaslouží název philosophia perennis — „věčná filosofie“: co je vpravdě filosofické, je taktéž trvalé, věčné.Étienne Gilson (1884—1978) proslul jako znalec středověkého myšlení. Působil jako profesor středověké filosofie na pařížské Sorbonně a jako ředitel Institutu středověkých studií na univerzitě v Torontu. Je autorem řady děl, z nichž některá vyšla i v češtině (Bytí a někteří filosofové; Bůh a filosofie). Základem jeho knihy Jednota filosofické zkušenosti se staly přednášky proslovené na Harvardské univerzitě roku 1936.

Kniha se věnuje tématu oproštění u Mistra Eckharta, středověkého teologa, a kazatele, "otce německé mystiky", který ve svém díle jedinečným způsobem spojuje středověkou teologickou tradici s hlubokou spirituální zkušeností mystické jednoty.Knihu doplňuje překlad cyklu Eckhartových vánočních kázání o zrození božského Syna v duši a klenot německé středověké mystické poezie, jímž je báseň Granum sinapis.

Promluvy ke vzdělancům mezi jeho utrhači. Základní dílo významného náboženského myslitele. Schleiermacherovy slavné Řeči o náboženství vyšly poprvé anonymně v Berlíně roku 1799. Autor zde poetickou prózou hájí svébytnost náboženské víry oproti osvícenskému racionalismu.Náboženství podle něj není totožné ani s metafyzickým myšlením, ani s mravním jednáním, nýbrž ožívá v něm „smysl a chuť pro nekonečno“. Ideální církev je církví bez hierarchických struktur a bez institucí.

Největší teologická a filosofická autorita raného křesťanství vypisuje v této slavné knize svůj pohnutý život, ideály a pády, duchovní zrání a znovuzrození.Přetisk vydání Ladislava Kuncíře z roku 1926.

Od pojmu jsoucna a jednoty k pojmu celku a části. Metafyzickému myšlení Tomáše Akvinského byla v posledních desetiletích věnována značná pozornost. Přesto dosud zůstávají některá významná témata stranou patřičné pozornosti. Jedním z nich je problematika celku a části, jinak řečeno mereologie, která se promítá do mnoha klíčových metafyzických témat.

Ve svazku imaginárních dopisů proslulým i málo známým adresátům francouzský filosof skládá účty ze svého života. Jak píše v předmluvě, přál si v těchto dopisech na konci svého života vyslovit nahlas to, co se předtím nikdy neodvážil říci ani potichu. Nepřináší však senzační odhalení, zato dává nahlédnout hluboko do svého nitra.V Guittonově životě i díle se pozoruhodným způsobem kříží i spojují různé duchovní proudy, jež ve dvacátém století hýbaly jeho vlastí. Hranice mezi konzervativně katolickým a liberálně osvícenským táborem šla napříč jeho rodinou. Konfliktní situace vyústila ve šťastný výsledek. Budoucí filosof od mládí dokonale porozuměl oběma stranám a nejenže měl pak po celý život přátele v obou táborech, ale se zdarem se též pokoušel o syntézu protikladných myšlenkových proudů.

Cílem této knihy je představit aristotelskou logiku "zevnitř": nikoliv jako překonanou historickou fázi vývoje, nýbrž jako svébytný propracovaný systém, který je vybudovaný na vlastních filosofických předpokladech a který tudíž nelze dobře pochopit, bude-li interpretován z hlediska předpokladů logiky moderní.Základním východiskem je pojetí logiky vypracované v rámci velkých škol aristotelské tradice, tj. tomismu, scotismu a suarezianismu; mnohé odlišnosti různých škol či jednotlivých myslitelů jsou však ponechánystranou, diskrepance vyhlazeny atd., aby byl výklad co možná nejobecnější a zároveň koherentní a systematický.

Je s podivem, že se v české překladové literatuře dosud neobjevilo ani jedno z četných děl mimořádně podnětné myslitelky, teoložky a spisovatelky Dorothee Sölle (1929–2003), která působila jako profesorka systematické teologie nejen v rodném Německu, ale více než dvanáct let také na Union Theological Seminary v New Yorku.Svým zaměřením a bytostnou angažovaností v teorii i praxi měla velmi blízko k řadě myslitelů a tvůrců: k Františku z Assisi, Mahátmá Gándhímu, Albertu Schweitzerovi, Dietrichu Bonhoefferovi, Paulu Tillichovi. Její tvorba je rozsáhlá i co do témat a žánrů: od odborných teologických a filosofických spisů přes meditativní literární eseje až po řadu sbírek poezie.Knížka Fantazie a poslušnost (1968) je zásadní kritikou poslušnosti jako přední křesťanské hodnoty. D. Sölle zkoumá historické vzorce poslušnosti a útlaku, dokládá, že bezpodmínečná poslušnost v politice, náboženství i lidských vztazích vede ke katastrofě, a nabízí model trvalé, důvěryplné "tvůrčí neposlušnosti", která přináší osvobození.Odkazuje přitom na Ježíše, který svou pozemskou službu podřídil Boží vůli, nikoli mocenským institucím, a připomíná, že k takové revoluční odpovědi jsme povolání.Závěrečnou studii Tajemství sněhové vločky napsal Jan Zámečník.

Svazek 7.. Sedmý svazek z řady klasické filosofie soustřeďuje hlavní teoretické předpoklady racionálního zdůvodnění a výkladu mravnosti. Ačkoliv jde o témata, se kterými se čtenáři setkávali již v předchozích svazcích, zde se jedná o jejich vyhranění a prohloubené zpracování se zřetelem k etické funkci.Kant chápal, že smysluplná, lidskou tvořivostí nepodmíněná mravnost se výkladově neobejde bez posmrtného života a bez vztahu k Bohu; proto obojí alespoň postuloval. Noetická korektura Kantova myšlení umožňuje proměnu jeho postulátů v závazné premisy. Pravdy o pravdě a o lidském bytí kromě toho upevňují pozice etické reflexe v záplavě soudobého relativismu a mravního nihilismu.

Fenomenologická zkoumání o konstituci. Druhá kniha z původně plánovaných tří svazků Idejí k čisté fenomenologii patří mezi filosofická díla první poloviny 20. století, jež základním způsobem ovlivnila myšlení Heideggera a Merleau - Pontyho. Husserl v ní prohlubuje obsahové porozumění fenomenologii a objasňuje její vztah k přírodním a duchovním vědám.

Jeho podobenství a výroky. Proslulý libanonský spisovatel a malíř Chalíl Džibrán se do podvědomí celého civilizovaného světa začlenil svou významnou prózou Prorok. Čtenáři Džibrána si našli i jeho knížku aforismů a parabol Písek a pěna (Vyšehrad, 2001). Se stejnou moudrostí jako v proslaveném Prorokovi přistupuje k poselství moudrosti a lásky i ve své další práci – Poutník.Tématem prvně přeloženého dílka známého libanonského autora se stala apoteóza živoucí, pravé lásky ve všech jejích polohách – od lásky erotické až k lásce božské, jež je vlastním kořenem všeho. Ve svém „Poutníkovi“, rozsahem nevelké básni v próze, Džibrán znovu rozeznívá svou věčnou píseň.

Kniha V zápase s posvátnem (původně vyšla italsky) je plodem uvedeného autorova zájmu. Seznamuje se základními rysy vývoje vědeckého bádání o náboženství od druhé poloviny 19. století do 70. let 20. století. Karel Skalický zde podrobně zkoumá historický, filozofický a zejména metodologický kontext jednotlivých škol a myslitelů, kteří se náboženské skutečnosti z různých úhlů pohledu věnovali, a kriticky hodnotí jejich výsledky i použitou metodu.Vymezené období zahrnuje většinu „klasiků“ v oboru studia náboženství (mj. M. Müller, J. Frazer, S. Freud, C. G. Jung, E. Durk­heim, W. Schmidt, R. Pettazzoni, A. E. Jensen, R. Otto, G. van der Leeuw, M. Eliade, B. Malinowski, G. Dumézil, C. Lévi-Strauss, R. Bellah nebo P. L. Berger). Na rozdíl od populárněji laděné práce Po stopách neznámého Boha nabízí tato kniha širší tematický záběr a náročnější výklady, přesto nezapře svého autora, který dovede i odborný text psát velice čtivě, vtipně a s nezaměnitelným románským espritem.

Příroda, vesmír, člověk. Kniha s podtitulem "Příroda, vesmír,člověk" je rozborem Tomášovy nauky o přírodě a jeho filosofické antropologie. Východiskem rozboru je Tomášova recepce Aristotela a moderní věda.

Studijní texty k problematice analytického výroku(I. Kant, J. S. Mill, G. Frege, L. Wittgenstein, N. Malcolm, W. Quine, P. F. Strawson, H. Putnam).

Merleau-Ponty vychází ve svém nejvýznamnějším díle z podrobné analýzy vnímání, která jej přivede k nutnosti chápat lidský subjekt jako vtělený a opustit některé teze Husserlovy fenomenologie.Merleau-Ponty domýšlí své východisko v úvahách o prostorovém, sexuálním, řečovém intersubjektivním rozměru tělesnosti, aby vyvodil důsledky pro klasická filosofická témata, jako je čas, myšlení či svoboda.

Dílo vydané roku 1923 představuje jednu z raných prací proslulého právního a politického filosofa Carla Schmitta. Německý myslitel se v tomto po stylistické a literární stránce brilantním textu, v němž prostřednictvím rozmanitých aluzí dokládá šíři svého rozhledu, zaměřuje na specifickou povahu racionality spojené s katolickou církví, kterou staví do kontrapozice vůči myšlení ekonomicko-technického věku.Význačnost ratio stojícího v pozadí moci či lépe autority katolické církve nachází především ve schopnosti být jednotou protikladů (complexio oppositorum) a reprezentovat či zpřítomňovat duchovní ideu, resp. osobu. Schmitt v textu mimo jiné upozorňuje i na důležitou distinkci mezi reprezentací a pouhým zastoupením a podává poučení o tomto důležitém konceptu politické filosofie a politické teorie.Ekonomické myšlení není právě reprezentace schopno, neboť za ním nestojí žádná idea či entita k reprezentování, takže není schopno ani politiky v pregnantním smyslu. Jde proto ruku v ruce s depolitizací veřejného. Logickou konsekvencí jeho dnes stále aktuální kritiky ekonomicko-technického myšlení je pak jeho vymezení se vůči socialismu i kapitalismu, které se ve svém jádru zakládají na téže myšlenkové bázi.Jak konstatuje sám Schmitt: „Velký podnikatel nemá jiný ideál než Lenin, totiž ‚elektrifikovanou zemi‘. Oba se vlastně přou pouze o správnou metodu elektrifikace.“ Jeho polemickému tónu ovšem kromě řady dalších neunikají ani anarchismus či teze Maxe Webera.

Třísvazkové dílo slavné politické myslitelky, která zkoumá kořeny totalitarismu 20. století. První svazek je věnován antisemitismu, druhý imperialismu a třetí totalitarismu.